Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Koníčková (* 1938)

• narodila se 23. září 1938

• její otec zdědil hospodu, o kterou po roce 1948 přišel, v roce 1963 ji zdevastovanou dostal zpět

• vystudovala učitelství pro druhý stupeň, celý život učila na škole v Dolním Bousově

• během pražského jara a invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se s manželem hodně angažovali

• při stranických prověrkách ji vyškrtli z KSČ

• po 17. listopadu 1989 se s manželem angažovali v Občanském fóru v Dolním Bousově, účastnili se stávky

• v roce 2021 žila v Dolním Bousově

Válka

Helena Koníčková pochází z Přepeř na Turnovsku, kde se narodila 23. září 1938. Přestože měl její otec starší bratry, zdědil po rodičích hospodu. Bratři totiž bojovali ve válce a sice se oba vrátili, ale jeden zemřel ve dvaceti třech letech a druhý hodně pil, takže hospoda nakonec připadla jejímu tatínkovi. Ten však pracoval na finančním úřadu a staral se o svou maminku, tak hospodu pronajal rodině Lhotových, která ji provozovala.

„Tatínek byl brzy mobilizován, bohudík zůstal naživu. Musel se hlásit na zemském finančním ředitelství a čekat, kam ho předělí.“ Během války začala taky Helena chodit do školy a hned první den má spojený s velmi smutnou událostí. „Když jsem šla první den do školy, tak mi umřela maminka. Takže to byla smutná událost. Taťka se mnou zůstal sám,“ říká pamětnice.

„Poslední fáze války měly až dramatický průběh. Táhnoucí poražená vojska byla ještě ozbrojena, u Příšovic přišlo o život mnoho horkokrevných mladých životů.“ V hospodě byly navíc složeny zbraně a organizoval se v ní místní odboj. „Když se zjistilo, že od Liberce postupují tanky, odboj se rozprchl, zůstal tam jenom tatínek, který začal sál vyklízet.“ Zbraně naházel za hřbitovní zeď, vše zamaskoval suchou trávou a kopřivami a společně s malou Helenou odjel k příbuzným. Ani tam si ale neodpočinul, protože hned dostal do ruky zbraň a musel pomáhat hlídat vesnici. „Seděli jsme u rádia a sledovali průběh pražského povstání, Praha volala zoufale o pomoc.“

Asi po týdnu se vrátili zpátky do Přepeř. Tam si Helena pamatuje na sovětské vojáky. „Ruští vojáci byli u Jizery, kde tábořili. Měli tam taky různý dobytek, my jsme je jako děti okukovaly. Slyšely jsme i takový věci, že chtěj hlavně hodinky, lidi se báli o jízdní kola. Když odcházeli, tak mě jeden sovětský voják vzal do náruče a nesl mě kousek.“

Helenin otec se také po válce znovu oženil. „Bohužel se stalo, že maminka, druhá moje, že potratila. Za nějakou dobu pak ještě znova otěhotněla a narodil se Fanda, malej bratr. Když mu bylo osm dní, narodil se 29. listopadu, a 8. prosince, já toho byla svědkem, když u nás byla babička, a zeshora běžela dolů a říkala: ‚Boženka je mrtvá.‘ Byla to nějaká embolie. Taťka podruhý ovdověl, teď to malý dítě.“ Nakonec se pak ještě jednou oženil, a to v roce 1949, a se svou ženou pak pracoval v hospodě.

Rodinná hospoda

Po komunistickém převratu v roce 1948 pak samozřejmě přišla složitá doba pro všechny živnostníky. „První, kdo přišel za naším taťkou v roce padesát, bylo družstvo Vzlet. Přišli suverénně a chtěli všechno zabírat. Ale postavil se proti tomu místní národní výbor, že se počítá s tou hospodou, že bude patřit jednotnému zemědělskému družstvu.“ V hospodě se pak dál konaly různé plesy, divadla a zábavy. Helena si obzvlášť pamatuje na tkalcovský ples v roce 1951, kde se strhla rvačka. „Naše maminka potom byla vyslýchaná. Nebylo to zrovna příjemný, měla z toho velkej nervovej otřes. Pak se léčila, dostávala různý elektrický šoky. Byla to teda zas další taková nepříjemná situace, která nás postihla.“

I v dalších letech chtěla různá družstva hospodu převzít. Helenin tatínek si do deníku zapsal: „I my jsme dostali 16. 4. 1960 předvolání do sekretariátu Jednoty za tímto účelem. Protože však je celý dům plánován obci jako kulturní dům, Jednota od vyvlastnění upouští. Ne však na dlouho, 3. 5. 1961 došlo k rozhodnutí ONV o převodu hostince do vlastnictví státu. Ještě že Helence zůstává Čtveřín, ale kdoví, jak to s tím dopadne.“ Rodina se pak snažila o záchranu inventáře, který jim ale byl odebrán bez náhrady. Tatínek také podal žádost o rozvázání pracovního poměru ze zdravotních důvodů, ale to bylo také zamítnuto.

O dva roky později národní výbor zjistil, že nemá na opravu hostince peníze, a v roce 1966 hostinec tatínkovi vrátili s tím, že s ním uzavřeli nájemní smlouvu. „Spolky v Přepeřích tam chtěly pořádat různý akce, tlačily na taťku, aby to tam opravoval, ale neměl na to.“ Na konci 60. let pak otec daroval sál Sokolu a Jednota za 100 000 korun koupila hospodu. Polovina z této částky připadla Heleně, která si díky tomu s manželem koupila domek.

Škola

Helena začala chodit do dvoutřídní školy přímo v Přepeřích. Poté nastoupila do střední dívčí školy v Turnově. „Učila jsem se dobře, měla jsem sem tam nějakou dvojku, na konci roku samý jedničky.“ V roce 1953, kdy probíhala měnová reforma, měli jet zrovna se třídou na výlet do Tater. Ten se ale nakonec nekonal. „Měli jsme už zaplaceno. Zaplatili jsme osm set korun na ten výlet a dopadlo to tak, že jsme z toho měli šestnáct,“ popisuje pamětnice. Na konci pak skládala zkoušky z češtiny, matematiky, ruštiny a biologie.

Poté pokračovala na jedenáctiletku v Turnově. „Ta byla jenom tříletá a já jsem dokonce dostala dopis, že bych mohla přijít hned do desáté třídy, ne do deváté. Já byla hrozně ráda, to bych ji udělala za dva roky. Nakonec to nevyšlo, protože nebylo možné vzít děti z živnostenských rodin,“ říká pamětnice.

V té době se také rozhodla, že by chtěla jít studovat učitelství. Na školu do Prahy se sice nedostala, ale v Plzni byla volná místa, tak vystudovala tam – dějepis a ruštinu pro druhý stupeň. „Po absolvování byly umístěnky, takže jsem se dostala do Bousova. Do Turnova jsem nechtěla, abych neučila známý. Tím, že jsem přišla sem, tak jsem tady zůstala.“

Ve škole, kam nastoupila v roce 1958, se také seznámila se svým budoucím manželem. Společně se dětem hodně věnovali, třeba její manžel vedl včelařský kroužek, ona divadelní a kurzy ruštiny. „Když jsem nastoupila, já jsem byla docela vždycky takovej svědomitej člověk a panu řediteli jsem se dost teda zalíbila tím pádem. A on mně hned v prvním roce, co jsem tady učila, říkal, že bych měla vstoupit do KSČ. No, takže nakonec jsem šla za taťkou, říkám: ‚Co mám dělat?‘ No a taťka byl takovej člověk, no, měl o mě starost, říkal: ‚Tak abys z toho něco neměla, tak to teda udělej.‘ Takže jsem to udělala. Manžel vstoupil už na vojně. […] Takže oba jsme byli v KSČ. No, a to byla velká chyba, protože potom v osmašedesátým jsme na to hodně doplatili,“ líčí pamětnice.

Pražské jaro a sovětská okupace

 „Člověk se nadchnul pro celou tu dobu uvolnění a hodně jsme se tedy angažovali. […] Kde se dalo, tak jsme něco k lepšímu řekli, čím jsme si udělali docela nedobrou pověst u tehdejších soudruhů velkejch,“ vzpomíná Helena Koníčková.

Po invazi ihned začali s manželem psát protestní transparenty. „V Bousováku se píše, že první transparent byl už hned druhý den ráno. Tam stály tanky přes náměstí. A ten transparent jsme teda psali my s Frantou v noci, to asi nikdo neví v Bousově. Ten jsme dali na takový tyče a bylo to v tom parčíku. […] Tam stály tanky, šli jsme to tam zatlouct a bylo tam, já že jsem uměla ruštinu, tak tam bylo: ‚1945 osvoboditelé‘ – bylo to v azbuce – a ‚1968 okupanti‘.“ Chodili taky za vojáky a vysvětlovali jim, že se v Československu žádná kontrarevoluce nekoná, zapojovali se do podpisových akcí. Další noc psali různá hesla na čtvrtky, které taky po Bousově rozvěsili.

To jim samozřejmě nebylo zapomenuto během následných prověrek. „Prověrky se konaly ve škole. Nebyly to hezký chvíle, protože našli se i udavači. A někdo zřejmě řekl, že prý já jsem vyvěsila legitimaci SČSP na nějakou stodolu, na nějaký vrata stodoly. A což teda jsem zůstala úplně štajf, tak jsem šla od stolu do sborovny, tak jsem ji přinesla, že ji teda mám, že jsem ji nikde nevyvěsila. Akorát mně pak bylo řečeno: ‚No ale nemáte to v pořádku.‘ Protože známku jsem měla jen tak volně danou. A ještě další věci samozřejmě při těch prověrkách vytýkali, to nebylo hezký. Já jsem se držela teda tam, ale pak ve sborovně vím, že jsem docela tak z toho i hysterčila.“ Nakonec byli s manželem ze strany vyškrtnuti. „Naštěstí nás nevyloučili, takže nás nevyhodili ze školy a mohli jsme dál učit.“

Jejich dceři Pavlíně byly v té době dva roky, ale přesto se už báli, že se nedostane na střední školu. Nakonec se na střední školu dostala, nicméně na vysokou už ne.

1989

V listopadu 1989 se i do Bousova začaly dostávat zprávy, co se stalo na Národní třídě. „Nás to samozřejmě zajímalo, s manželem jsme se jeli i do Prahy podívat. Zrovna jsme tam byli v době, kdy odstoupil Milouš Jakeš.“

V Bousově se pak na náměstí 10. prosince konalo velké shromáždění, jeli i do Turnova, rodiště Jana Patočky, kam přijel Václav Havel. „Svátek pro mě byl, když byly první svobodný volby v roce devadesát. Byli jsme nadšený, svátečně jsme se oblíkli a byli jsme rádi, že taková situace mohla nastat,“ uzavírá pamětnice.