Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

MUDr. Martin Konečný (* 1964)

Měl jsem štěstí na skvělé učitele a velký životní vzor

  • narodil se 26. června 1964 v Plzni

  • v roce 1977 vstoupil do skautského oddílu Šipka, který byl za normalizace formálně zařazen pod Svazarm

  • po maturitě na gymnázium nastoupil v roce 1983 na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích, po roce odešel a zkoušel i jiné školy

  • v letech 1986–1992 vystudoval 1. lékařskou fakultu UK

  • na konci 80. let 20. století spolupracoval s Lidovými novinami a studentským časopisem Emko

  • v letech 1992–1993 lékařem radioterapeutem ve FN Plzeň

  • v letech 1993–1998 pracoval pro farmaceutickou společnost

  • od roku 2000 působil jako psychiatr; do roku 2003 ve VFN Praha a v zařízení Fokus Praha

  • v letech 2003–2005 pracoval v Gyncar s.r.o Praha

  • v letech 2005–2007 působil na Psychosomatické klinice Praha

  • v letech 2007–2011 primářem Psychiatrického odd. Nemocnice Ostrov

  • od roku 2011 psychiatrem v Oblastní nemocnici Příbram

  • od roku 2019 zároveň v Centru pohybové medicíny Pavla Koláře

Martin Konečný je vnuk Otty Synka, československého politika a meziválečného poslance za KSČ, který byl za druhé světové války v odboji popraven nacisty. Bezprostředně po válce zemřela za nejasných okolností i jeho žena, babička Matylda. Tyto události poznamenaly život rodiny na dlouhé roky. Sám Martin se dlouho za komunistický původ svého dědečka styděl, dlouho se snažil pochopit souvislosti jeho života a sám těžce hledal své místo v životě. Na této cestě nalezl víru i morální kompas, který ho před sametovou revolucí nasměroval do disidentského prostředí. Po ní pak k velké rodině a profesi psychiatra, který dokáže pomoci orientovat se v životě těm, kteří také tápají a bloudí.

Dětství

Martin Konečný se narodil 26. června 1964 v Plzni. Rodiče patřili v té době k souboru plzeňského Divadla J. K. Tyla. Otec Jaroslav jako herec a matka Hana, rozená Synková, jako dramaturgyně. Toto prostředí divadla nebylo na jedné straně příliš nakloněné klidnému dětství, ale na druhou stranu takové kulturní zázemí přinášelo mnoho inspirace. Pevné ukotvení životě ale hodně komplikoval i matčin původ: „Maminka se jmenovala za svobodna Synková, pochází z rodiny Synků. Dědeček byl Otto Synek a jeho bratr Viktor Synek – máme po nich náměstí v Praze-Nuslích. Můj dědeček byl komunista, poslanec československého parlamentu, stejně jako moje babička, jeho manželka. Po obsazení Československa, tedy po vzniku protektorátu, byl prvním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany – toho ilegálního, který vedl odboj. Velice brzy byl zatčen, vězněn a za heydrichiády popraven, alespoň podle oficiální verze. Víme ale, že zahynul při výslechu. Vlastně byl umučen. Pro mne zemřel jako hrdina, člověk, který neprozradil svoje partnery, soudruhy, člověk, kterého si nesmírně vážím. Zemřel, když matce byl rok, maminka ho nikdy nepoznala. Prožila válku jako skrývané dítě, protože její matka byla v koncentračním táboře, ze kterého se po válce vrátila pro matku jako cizí paní, a brzy po válce, v roce 1949, za zvláštních, záhadných okolností zemřela. Jedna verze říká, že spáchala sebevraždu, druhá, že byla zavražděna Státní bezpečností. Takže matka přišla o otce během války a po válce o matku.“

S tímto traumatem se pamětníkova matka musela vyrovnávat celý život. Možná právě velkou duchovní pomocí pro ni bylo divadlo, které jí nakonec přineslo i manžela, herce J. Konečného. V roce 1969 dostala současně nabídku do pražského vinohradského divadla a Divadla za branou. Rozhodla se pro druhou možnost. „To bylo tehdy věhlasné divadlo Otomara Krejči. Tam působila v týmu doktora Krause, byla blízkou spolupracovnicí Krejči. (...) Když mi bylo pět a sestře tři roky, tak jsme se s ní stěhovali, jenom my, do Prahy. Neměli jsme kde bydlet, a tak nás vychovávala teta Hedvika, sestra Otto Synka, což byla bývalá tajemnice Rudolfa Slánského a blízká přítelkyně Artura Londona.“

Otec zůstal v Plzni a poté, co nepodepsal Antichartu, odřízl si naprosto možnost zaměstnání v Praze. Ale ani matčina situace nebyla růžová. Krejčovo divadlo sice slavilo úspěchy i v zahraničí, kde absolvovalo několik zájezdů, výměrem ministerstva kultury z 29. června 1972 však bylo zrušeno. Důvodem byly údajné nevyhovující bezpečnostně požární podmínky sálu Paláce Adria. „Matka šla potom pracovat jako řadový pracovník do archivu Národního divadla. (...) Rodiče se stýkali s řadou lidí z disentu, okolo profesora Patočky, na návštěvu k nám chodila Vlasta Chramostová, Ivan Klíma, to je vlastně příbuzný, je to syn další sestry Otto Synka. (...) Někteří členové té rozvětvené rodiny nesměli vůbec nic, někteří mohli něco, ale všichni se snažili pomáhat těm ostatním. Takže moje matka zaměstnávala v archivu profesora Patočku, zaměstnávala tam jeho dceru Janu Patočkovou, která tehdy nesměla dělat vůbec nic, Vlastu Chramostovou tam zaměstnávala, aby se mohla nějak živit. Tak jsme se pohybovali jako malí mezi spoustou velice zajímavých, odvážných a inspirujících lidí. Zejména setkání s panem profesorem Patočkou, které jsem prožil jako malý kluk – já jsem žádné bytové semináře s ním zažít nemohl, tehdy jsem byl moc malý – ale ta osobnost na mě hluboce zapůsobila. Pamatuji si ho úplně živě. Když jsem pak vyrůstal, byla pro mne důležitá inspirace ze strany rodičů ve smyslu filozoficko-uměleckém. Chodil jsem na bytové semináře Petra Rezka, což byl žák profesora Patočky. Kromě divadla se u nás hodně četlo a opisovaly se samizdaty. Měli jsme takové domácí nakladatelství, žádné tak slavné, jako byla například Edice Petlice, ale přepisovaly se knížky a byl kontakt na disent.“

Studia

Po ukončení základní devítileté školní docházky byl přijat na Akademické gymnázium Štěpánská, kde vládla umírněnější atmosféra začátku let osmdesátých. „Vystudoval jsem jako premiant, ale pokazil jsem si kariéru zcela záměrně a úmyslně tím, že jsem se rozhodl z idealismu a nedostatečné informovanosti studovat teologii. Tak jsem odešel do Litoměřic, kde jsem se zděsil, kam jsem se to dostal. Tam byli samí estébáci, opilci – jak spolupracovali s komunisty, tak polovina z nich chlastala. To bylo příšerné místo, vydržel jsem tam rok.“

Bylo to velké zklamání pro bojovně naladěného mladíka, který viděl náboženství jako vhodnou základnu pro odpor proti komunismu. Přestože litoměřický seminář byl pod důkladnou kontrolou režimu, pouhý pokus o studium v něm znamenal závažnou kádrovou skvrnu, a tak byl velký problém dostat se potom na vysokou školu. Nicméně díky matčinu úsilí a odkazům na dědečka se dostal v roce 1986, již jako ženatý a otec malé Rozálie, na studium medicíny.

Ke studiu tak přibyly existenční starosti, které ho nutily vyhledávat pomocné zdroje příjmu, tedy hlavně brigády. Ale ani tak nezůstal zcela stranou politického dění. „Rozšiřoval jsem Lidové noviny, tehdy samizdatové, a s kamarády jsme začali vydávat studentský časopis. Na medicíně se dění soustřeďovalo zejména okolo Tomáše Drábka, syna paní doktorky Drábkové, její dcery, pak tam byl třeba Staso Juhaňák, dnešní majitel nakladatelství Triton, také náš spolužák a můj nejbližší kamarád. Další kamarádi, kteří se také angažovali ve studentském výboru, byl Jirka Slabý, syn pana profesora Slabého ze čtvrté interny, dnes působí v Kanadě jako hematolog, a kamarádka nejbližší byla Renáta Fousková, která je shodou okolností také psychiatrička a psychoterapeutka tady v Praze.“

S přáteli Jiřím a Renátou přivedli do studentského časopisu M („M“ jako medicína) Miloše Zemana. „Byli jsme vůbec první, kdo publikoval něco s inženýrem Zemanem, naším současným panem prezidentem. Tenkrát to byl pro nás úžasný objev. Jak chytrý, inteligentní a odvážný člověk to je. Sešlo se nějakých dvacet třicet let a je to někdo úplně jiný. (...) Uveřejnili jsme s ním rozhovor, který dělal Jirka s Renátou, to byl jeden z největších rozhovorů, které ten časopis uveřejnil. Kromě toho uveřejnil rozhovor s Ivanem Klímou, ke kterému jsem měl přístup a jehož hry už se začaly uvádět.“

Listopad 1989

„Co si pamatuji, tak jsem šel na Vyšehrad už odděleně od mediků, šel jsem se svou kamarádkou Zuzanou Brabcovou, která nedávno zemřela. Je to slavná česká spisovatelka, která tehdy ovšem neměla žádné publikované knížky. Vydávali ji jenom v samizdatu, v Indexu, Revolver Revue. Tam jsme šli spolu. Paní byla doma s Rozárkou, to je moje nejstarší dcera, tehdy jí byly dva roky. (...) Moje tehdejší paní už tehdy zastávala názor, že ‚být hrdinou není žádná dobrá volba‘, takže mne varovala, ať na žádný průvod nechodím, ať jdu domů. Byl jsem tedy neposlušný, a to jsem věděl naprosto zásadně, že musím být, bylo to moje přesvědčení. Když jsme tedy šli se Zuzanou Brabcovou, tehdy neznámou spisovatelkou, po Albertově dál z Vyšehradu dolů, tak už jsme cítili, že se něco děje blbě. Pamatuji se, že když už jsme šli po nábřeží, tak jsem si říkal, tohle smrdí průserem, tam vepředu někdo tancoval s vlajkou, někdo tam běhal a něco vykřikoval. Říkal jsem si, vždyť my jdeme někam a vůbec nevíme kam, tohle vůbec nebylo domluvené. Tak jsem se držel blízko čela, snažil jsem se s těmi lidmi mluvit, ptal jsem se jich, kam jdeme, proč tam jdeme a co to vlastně děláme. Ale tam se nikdo nebavil. A tam už byl ten Zifčák, který to směroval na Národní, to byl provokatér, to jsme netušili. V tom průvodu bylo tolik lidí, že lidé vybíhali z domů a přidávali se k tomu průvodu, takže ten byl opravdu až mohutný. Nebyli to jen studenti, přidalo se hodně lidí, až na té Národní se to zase scvrklo. To se lidé rozutekli. Stejně tak ta moje kamarádka Zuzana, ta říkala: ‚Já mám strach, tak jdu...‘ a utekla. Ona byla taková hodně vnímavá, nesmírně citlivá bytost, také pak napsala spoustu nádherných knih… Na té Národní to zase prořídlo, to už bylo jasné, že se něco děje, že už tam jsou ti fízlové před námi, a já jsem se držel pořád vepředu. Když ta Zuzana odešla, tak jsem si říkal, tak já zůstanu tady, a byl jsem v první nebo druhé řadě. Později jsem se setkal s Hankou Marvanovou, před pár lety, tak jsme si říkali, že jsme tam vlastně byli spolu, v první řadě před těmi fízly. No, měli jsme strach, zpívali jsme, něco jsme provolávali a pořád se čekalo, co bude. A pak přišel povel k zásahu, a to bylo pro mne hodně důležité, tam jsem prožil takový zvláštní, mystický zážitek. Já jsem nějak věděl, že tam musím zůstat. Vnímal jsem riziko, nevěděli jsme, jak to dopadne. Já jsem to chápal tak, že nás opravdu mohou zmasakrovat a že je to důležité to podstoupit s tím, že jsem byl nějak napojen na tu Rozálii, moji dceru, a říkal jsem si: Já tady musím zůstat, aby ona mohla žít ve svobodnějším světě, než žiju já. Takže jsem tam zůstal. Když nás začali mlátit, tak jsem si klekl na zem a modlil jsem se. Necouval jsem, zůstal jsem tam proti nim, takže se na mne sápali s nějakými pendreky a někdo zezadu mě popadl a odtáhl mě od toho kordonu pryč. A v ten okamžik, když jsem tam prostě před nimi zůstal, klečel jsem a modlil jsem se, tak to pro mne byl ten mystický zážitek. Nevím, jak to popsat. Je tam prostě nějaké vydání se, je tam asi možná něco z toho dědečka, který se také takhle vydal. Pro mne to byl klíčový okamžik celé revoluce.“

Po revoluci

Již v novém prostředí svobodného světa dokončil medik Martin Konečný studia a roku 1992 promoval na lékařské fakultě. Nastoupil práci na onkologické klinice v rodné Plzni, ale brzy zjistil, že mu silně nevyhovuje mechanistický přístup k terapii, který se tehdy v onkologii praktikoval. Jeho úlohou jako radiologa byly víceméně mechanické činnosti jako propočet dávek, vyznačení ozařovacích polí na těle pacienta a podobně. Pro nějakou citlivější práci v duchovnějším slova smyslu neviděl prostor. Proto se rozhodl zaměřit se na nemoci a problémy ducha.

V plzeňské nemocnici našel východisko: absolvoval stáž na tamější psychiatrické klinice jako sekundární lékař a tím začala jeho cílevědomá cesta směrem k „léčbě ducha“.

Orientace na psychiatrii a psychoterapii

V rámci lékařské „konverze“ absolvoval bývalý radiolog dva psychoterapeutické výcviky a svoje znalosti dále rozvíjel. Díky své hloubavé povaze dokázal propojit psychiatrii a psychoterapii s filozofickými základy, které získal již na seminářích v dobách předlistopadových, i se znalostmi různých myšlenkových směrů, jež považoval předchozí režim když ne přímo za nepřátelské, tak alespoň za podezřelé. „Pomohlo mi to hlavně v psychoterapii. Ten směr, kterým jsem se vydal a byl v něm vycvičen, tak je inspirován fenomenologií. To se mi hezky propojilo.“

Kromě přednášek Petra Rezka na něj měl vliv i styk s Obcí křesťanů. Jedná se o hnutí založené roku 1922 v několika městech v Německu. Podnět k jeho založení vznikl ve skupině teologů, studentů teologie a dalších, kteří dospěli k názoru, že 20. století jakožto století strojů, informací a rozšířeného materialismu vyžaduje obnovu náboženského života. Za minulého režimu u nás samozřejmě nesměla žádná pobočka obce existovat, ale tajné výhonky se vyskytly: „Tady v Čechách byli dva kněží, pan Adamec a ten druhý, který se ale věnoval zcela nějakému civilnímu povolání. Nebyl aktivní v oblasti vzdělávání, ten spíš překládal – pan Dostál.“ Toto hnutí bylo mimo jiné inspirováno myšlenkami Rudolfa Steinera, který je u nás znám hlavně jako zakladatel směru waldorfských škol. „To byl takový zvláštní myslitel, esoterik, inspirátor waldorfského hnutí, biodynamického zemědělství a antroposofické medicíny, takový opravdický Jára Cimrman – promlouval do všech oblastí a inspiroval je. Ale na rozdíl od Cimrmana to opravdu existuje a řada těch věcí dobře funguje, jako třeba ty waldorfské školy, ty jsou velmi rozšířené.“ Kromě waldorfských škol uznává MUDr. Konečný také antroposofickou medicínu. „Jsem v kontaktu s lékaři, kteří se věnují antroposofické medicíně. Podobně jako se nechali ti evangeličtí kněží inspirovat Steinerem, tak i někteří lékaři byli inspirováni Steinerovými myšlenkami, a tak vznikla antroposofická medicína, která také dobře funguje. Já sám se jí nevěnuji, nicméně v kontaktu se svými kolegy jsem.“

Životní ohlédnutí

„V této chvíli mi nejvíce vystupuje to, na co jsem myslel včera večer. Díval jsem se na fotku svého dědečka, Otto Synka, a v duchu jsem mu děkoval za jeho oběť s vědomím, že šťastný život, který žiji, prožívám i díky jemu. To mi přijde asi jako nejdůležitější. Vzpomínám na něj, přestože jsem ho nemohl zažít, jako na člověka, který pro tu zemi položil svůj život.“