Antonín Konečný

„Já věřím, že na mě bylo nasazených spousta lidí, kteří se snažili mně nějak ublížit. Můžu vám říct takové příhody, že když jsem třeba dělal kombajnem žně lidem, tak jsem za záhumenku vzal sto korun. Ten mi dal peníze, sedl na kolo a jel na obec mě udat, že jsem vzal sto korun, jestli tolik můžu vzít a jestli platím povoznickou daň z toho, a takové měli řeči. Ty ženské na obci mi to řekly, znaly se s matkou velmi dobře, vycházeli jsme spolu velmi dobře, tak jsem se to všechno dozvěděl. Na druhý rok jsem zase jel mu udělat ty žně, ale vzal jsem mu 150 korun, aby věděl.“

„Když jsem vycházel školu, tak jsem měl smlouvu do Strážnice na střední zemědělskou školu. Už jsem měl všechno podepsané, papíry. Matka sehnala známé, tak přes družstvo, tuším, Petrov pro mě, bych se učil pro to družstvo, že bych pro ně byl časem mechanizátor, ale kdo ví. A týden před koncem prázdnin mi došel dopis od okresního výboru komunistické strany, že mi zastavuje veškeré vzdělání. Takže celý měsíc září jsem byl doma. Potom matka mi zase vyřídila, že můžu chodit do učení do traktorky do Veselí. Tam s tou podmínkou, že tam musím bydlet. V prvním ročníku jsem dva kilometry od domu musel bydlet na internátu. To vám řeknu, když jsem tam začátkem října došel, tak ředitel nechal nastoupit všechny učně. Mě nechal vystoupit z řady a zhruba deset minut vykládal, že jsem syn kulaků a jak mě musí převychovat. Několikrát během toho učení mě volal do ředitelny. Třeba každého půl roku. Hodinu mě přesvědčoval, abych nepomáhal rodičům, ať se sedřou sami. Snažil se mě nějak ovlivnit. Jak bych to řekl... Tehdy už jsem to všechno chápal, jak ten život je. Bylo mi těch lidí až některých líto, jak ze sebe dělali hlupáky.“

„Řeknu vám potom už později. V šesté třídě jsme začali mít ruštinu. Ruštinářce jsem řekl, že já se rusky učit nebudu, ať se s tím smíří. Tak mi vyhrožovala, že propadnu. Tak propadnu. Pak se s tím smířila, místo ruštiny jsem si psal úlohy do matiky. Známky jsem nemíval úplně špatné. Matematiku jsem uměl velice dobře. Zvykla si. Když měl dojít inspektor, tak mi dala omluvenku: ‚Tondo, dva dny nechoď do školy, aby mě nevyhodili ze školství, že neumíš rusky.‘ Dávala mi čtverku z matiky, to jsem měl nejhorší známku, abych jako prošel a hotovo. Smířila se s tím. Ta byla poměrně dobrá. Ale byli i učitelé, kteří proti mně bojovali. Ve třetí nebo ve čtvrté třídě jsme měli nakreslit, co chceme v životě dělat. Všichni kreslili rakety a tanky. Já jsem nakreslil vůz s koňmi, jak jedu s koňmi. Mám čtyřiašedesát roků, žádný z nich není kosmonaut a já jezdím s koňmi pořád. Tehdy matka musela do školy. Protože to řešili až ve Veselí v ředitelně, že mě vychovávají proti socialismu.“