Antonín Konečný

* 1959

  • „Milokošť byla obětovaná z větší části. Rozumíte. Protože potřebovali ulevit Hodonínu, aby tam tolik vody nenateklo. Já vám to řeknu velice jednoduše. Jezdil jsem na tom arabovi, měl jsem zmapované přesně každé místo, kde Morava protéká. Ve dne v noci jsem byl na koni. Projel jsem všechno. Tu noc před tím, než se provalila voda do Milokošti, ten večer jsem jel do Veselí, zavolal jsem, tehdy už byl koordinátor těch povodní pan Kůřil a starosta města. Mluvil jsem s nimi a říkal jsem jim: ‚Dejte mi materiál, já seženu lidi a my tu vodu udržíme.‘ Řekli mi: ‚Neexistuje. Ráno přijedou vojáci.‘ Já povídám: ‚Ráno si můžete všichni nasrat!‘ protože jsem věděl, co se děje. Ta voda protékala, hráz se trhala mnoho hodin. To nebyla otázka chvilky. Tam začal pramínek, který se zvětšoval. V jednu hodinu v noci se to trhlo. Když jsem to viděl z dálky, nejel jsem až na koni k tomu, protože tam už bylo mokro, tak jsem se k tomu nedral. Jel jsem hned domů. Já jsem měl patnáct koní v baráku. Kobyly ohřebené s malými hříbaty. Už jsem měl za štrekou sad, kde jsem měl nachystané řetězy, že je pouvazuju ke stromům. Nechám je utopit. Volal jsem na obec, že se trhla voda. Nikoho nic nezajímalo. Povídám: ‚Co s tím dobytkem v dědině?‘ To mi řekl někdo, nevím kdo, že to jich nezajímá, že se máme postarat sami. Tak jsem jel za předsedou družstva, za Janíkem. Povídám: ‚Karle, musíš nám otevřít čtyřřaďák, musíme ten dobytek dostat z dědin. Do rána tam bude voda. Celou noc jsme odváděli dobytek, i lidem. Ty koně jsem všechny popřeváděl. To jsem domluvil víceméně já. Chodil jsem po dědině, budil jsem lidi, aby s auty odjížděli. Až ráno dojeli vojáci. To už tam bylo v dědině po kolena vody. Ta voda šla tak rychle, že jste před ní stihli akorát jít. Ta šla za vámi.“

  • „Já věřím, že na mě bylo nasazených spousta lidí, kteří se snažili mně nějak ublížit. Můžu vám říct takové příhody, že když jsem třeba dělal kombajnem žně lidem, tak jsem za záhumenku vzal sto korun. Ten mi dal peníze, sedl na kolo a jel na obec mě udat, že jsem vzal sto korun, jestli tolik můžu vzít a jestli platím povoznickou daň z toho, a takové měli řeči. Ty ženské na obci mi to řekly, znaly se s matkou velmi dobře, vycházeli jsme spolu velmi dobře, tak jsem se to všechno dozvěděl. Na druhý rok jsem zase jel mu udělat ty žně, ale vzal jsem mu 150 korun, aby věděl.“

  • „Když jsem vycházel školu, tak jsem měl smlouvu do Strážnice na střední zemědělskou školu. Už jsem měl všechno podepsané, papíry. Matka sehnala známé, tak přes družstvo, tuším, Petrov pro mě, bych se učil pro to družstvo, že bych pro ně byl časem mechanizátor, ale kdo ví. A týden před koncem prázdnin mi došel dopis od okresního výboru komunistické strany, že mi zastavuje veškeré vzdělání. Takže celý měsíc září jsem byl doma. Potom matka mi zase vyřídila, že můžu chodit do učení do traktorky do Veselí. Tam s tou podmínkou, že tam musím bydlet. V prvním ročníku jsem dva kilometry od domu musel bydlet na internátu. To vám řeknu, když jsem tam začátkem října došel, tak ředitel nechal nastoupit všechny učně. Mě nechal vystoupit z řady a zhruba deset minut vykládal, že jsem syn kulaků a jak mě musí převychovat. Několikrát během toho učení mě volal do ředitelny. Třeba každého půl roku. Hodinu mě přesvědčoval, abych nepomáhal rodičům, ať se sedřou sami. Snažil se mě nějak ovlivnit. Jak bych to řekl... Tehdy už jsem to všechno chápal, jak ten život je. Bylo mi těch lidí až některých líto, jak ze sebe dělali hlupáky.“

  • „Řeknu vám potom už později. V šesté třídě jsme začali mít ruštinu. Ruštinářce jsem řekl, že já se rusky učit nebudu, ať se s tím smíří. Tak mi vyhrožovala, že propadnu. Tak propadnu. Pak se s tím smířila, místo ruštiny jsem si psal úlohy do matiky. Známky jsem nemíval úplně špatné. Matematiku jsem uměl velice dobře. Zvykla si. Když měl dojít inspektor, tak mi dala omluvenku: ‚Tondo, dva dny nechoď do školy, aby mě nevyhodili ze školství, že neumíš rusky.‘ Dávala mi čtverku z matiky, to jsem měl nejhorší známku, abych jako prošel a hotovo. Smířila se s tím. Ta byla poměrně dobrá. Ale byli i učitelé, kteří proti mně bojovali. Ve třetí nebo ve čtvrté třídě jsme měli nakreslit, co chceme v životě dělat. Všichni kreslili rakety a tanky. Já jsem nakreslil vůz s koňmi, jak jedu s koňmi. Mám čtyřiašedesát roků, žádný z nich není kosmonaut a já jezdím s koňmi pořád. Tehdy matka musela do školy. Protože to řešili až ve Veselí v ředitelně, že mě vychovávají proti socialismu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Uherské Hradiště, 10.12.2022

    (audio)
    délka: 01:44:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisti nás učili zříct se vlastních rodičů. To jsem nemohl přijmout

Dobový portrét Antonína Konečného
Dobový portrét Antonína Konečného
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Konečný se narodil 20. června 1959 v Uherském Hradišti rodičům Ctiradě a Antonínovi Konečným. Dětství prožil na statku v Milokošti, který rodina prokazatelně obhospodařovala dvě stě let. O většinu koní ze statku Koneční přišli během osvobozování v roce 1945, dalšímu nátlaku čelili kvůli své neochotě podepsat přihlášku do JZD. Antonín Konečný byl kvůli tomu považován za třídního nepřítele a syna kulaka. Po základní škole mu okresní výbor KSČ původně zastavil veškeré další vzdělávání, nakonec se však vyučil na střední odborné škole ve Veselí nad Moravou. Povinně však musel bydlet na internátě, aby nemohl pomáhat rodičům na statku. Po otcově smrti v roce 1978 převzal Antonín Konečný rodinné hospodářství. Několikrát byl vyslýchán kvůli nelegálnímu nákupu kombajnu. V roce 1984 odešel z folklorního souboru Ostrožan, kde působil deset let – od svých patnácti let. Měl totiž důvodné podezření, že někdo ze souboru na něj donáší. V červenci roku 1997 byl svědkem ničivé povodně, která zaplavila také Milokošť. Kolem roku 2000 se Antonín Konečný oženil a s manželkou vychoval dvě děti. I dnes (rok 2022) se věnuje koním. Toto řemeslo předává svému synovi Jakubovi.