Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Konečná (* 1945)

• narozena 14. srpna 1945 v Blansku

• do roku 1953 žila s rodinou v Jeseníku, pak se vrátili do Blanska

• dědeček a babička Klevetovi byli před válkou ve službě na zámcích v Boskovicích a Rájci

• v letech 1966-1973 bydleli kvůli manželově práci v dolech v Karviné, kde prožili i invazi vojsk VS

• roku 1973 se po manželově těžkém úrazu rodina vrátila zpět do Blanska

• v roce 1989 se dcera Yvonne aktivně zapojila do revolučního dění

Irena Konečná, rozená Švecová, si jako dítě představovala paní kněžnu ze zámku v Rájci nad Svitavou jako krásnou dámu z pohádky. Slyšela o ní tolik vyprávění od prarodičů i od maminky. Babička s dědečkem strávili ve službě na zámku u rodiny Salmů v Rájci velkou část mládí, dokonce se tam seznámili. Dědeček, který byl komorníkem starohraběte Hugo Salma, sjezdil jako jeho doprovod kus světa. Maminka chodila coby mladé děvče do služby pomáhat babičce, která byla na zámku rovněž komornou. Desetiletá Irena si tak moc přála vidět kněžnu na vlastní oči. Když dělali u Švecových zabíjačku, maminka nachystala výslužku i pro paní kněžnu a malá Irena směla jít na předání s maminkou. Musely jít tajně. Představa „kněžny jako z pohádky“ se Ireně Konečné během vteřiny rozplynula. Dveře otevřela unavená stará paní v šátku, hubertusu, na každé noze jinou ponožku. Z výslužky měla ohromnou radost. Byla padesátá léta 20. století.

V zámku a podzámčí

Irena Konečná se narodila 14. srpna 1945 v Blansku. Tatínek pracoval nejprve jako dělník. Maminka byla nejprve v domácnosti, později prodávala v závodě Rájec-Jestřebí-pila. Celá rodina se brzy po narození malé Ireny stěhovala do Jeseníku v pohraničí, kde otec dostal práci jako pojišťovací agent. Prvorozené Ireně zde přibyli čtyři sourozenci. Nejprve bratr Jiří, potom sestra Hana, a nakonec dvojčata Josef a Marie. Švecovi v pohraničí zůstali až do roku 1953, kdy se vrátili zpět do Rájce-Jestřebí do domku po prarodičích.

Maminka Ireny Konečné, a především prarodiče Klevetovi z maminčiny strany, byli úzce spjati se zámkem v Rájci nad Svitavou i se životem starohrabat Salmů. Dědeček s babičkou se ve službě na zámku seznámili, ona jako komorná na zámku a on jako osobní komorník a doprovod hraběte Šternberka a starohraběte Hugo Salma. Babička krásně vyšívala a starala se na zámku o přípravy okolo jídelní tabule. Před tím, než nastoupila do služby na zámku v Rájci-Jestřebí, pracovala pro šlechtickou rodinu Mensdorff-Pouilly v Boskovicích. Později jí na zámek chodila pomáhat s prací i její dcera, maminka Ireny Konečné. Obě vždy shodně tvrdily, že se ze strany svých zaměstnavatelů nikdy nesetkaly s jakoukoli aristokratickou arogancí. Naopak mluvily o pochopení a pomoci chudým. Z maminčina vyprávění Irena Konečná ví, že ještě před rokem 1948 bylo například zvykem, aby kněžna a její tři dcery chystaly na Vánoce dárky pro chudé. „Kněžna s dcerami zhotovovaly různé čepičky a hračky nebo vyšívaly halenky, které dávaly jako dárky chudým lidem v Rájci,“ tlumočí Irena Konečná rodinné vzpomínky.

Dědeček Kleveta ještě před svatbou sjezdil v zámecké službě velký kus světa. Za věrné služby dostal od hraběte po svatbě do celoživotního nájmu hospodu Na kopečku, kterou však bohužel po pár letech zcela zničil požár. „Za války tam byli ustájení koně od vojsk, která pobývala v Rájci. Někdo zahodil zápalku, chytlo tam seno a hospoda vyhořela,“ přibližuje Irena Konečná neštěstí, které stálo za zánikem dědečkovy velké sbírky artefaktů z cest nejen po Evropě, ale také v exotické Indii nebo Africe, kam se ve službě podíval. „Nejkrásnější země pro něj byla Indie. Říkal, že indické ženy jsou krásné,“ vzpomíná Irena Konečná na dědečkovo vyprávění z doby, kdy jí bylo 17 a dědečkovi už 86 let a bydlel v domově důchodců v Boskovicích. „Měl tam i pár obrázků, které mu zbyly, když vyhořeli. Byly na nich indické chrámy. Zbylo mu také oblečení, ve kterém cestoval. Třeba helmy, podobné jako mívali Hanzelka se Zikmundem, nebo krátké kalhoty nebo plátěné kabátky,“ dodává a zpětně lituje toho, že se prarodičů na spoustu věcí kolem života na zámku a jejich mládí nedoptala. I když by ji to zajímalo, už se nedověděla, jak se babička s dědečkem do zámecké služby vůbec dostali. V ohni také zmizely všechny fotografie z dob služby na zámku.

Válka i 50. léta udělala své

Rodina starohraběte Salma Reifferscheidta měla velké potíže už během války, kdy jim nacisté zabavili část majetku. Obvinění z urážky Adolfa Hitlera pak postavilo starohraběte před volbu mezi koncentračním táborem a přihlášením se k němectví. Tato vynucená národnostní příslušnost si vybrala svou daň v momentě, kdy vstoupily v platnost takzvané Benešovy dekrety a rodina Salmů přišla i o zbytek majetku a měla dovoleno používat na zámku jen pár místností. Tam se také Ireně Konečné v jejích deseti letech při předání výslužky rozplynula představa kněžny z pohádky. Na zámku v té době žila paní kněžna, její syn Hugo a dcera Marie Alžběta, které se přezdívalo Marilis. Všem se pak v rozmezí několika let podařilo emigrovat do Rakouska.

Prarodiče Ireny Konečné pracovali na zámku jen přibližně do roku 1940. Maminka s tatínkem za války nastoupili do zbrojovky v Adamově. O světové válce a jejích událostech se v rodině malé Ireny mluvilo málo. „Rodiče říkali, že světová válka byla hrozná, ale nechtěli se o tom moc bavit. Jenom sem tam jsme se něco dověděli. Třeba o heydrichiádě, když přijel strýc, vyprávěl a my děcka jsme měly našpiclované uši,“ říká Irena Konečná.

 Do kostela leda tajně

Irena Konečná vzpomíná, že politika se před dětmi vůbec neřešila. V okolí rodiny ani nebyl nikdo, kdo by byl režimem pronásledován. „Někdy jsme se zkoušeli něco doptat, ale rodiče nám řekli, že to pro nás ještě není,“ konstatuje. Nedověděla se tak přesně ani to, jak dědeček s babičkou společenské a politické změny přesně vnímali.

Babička byla hluboce věřící, vždycky chodila hodně do kostela a časté klečení v kostelním chladu se jí odrazilo na zdraví. Také malá Irena chodila do kostela tajně i po převratu. V 50. letech to ani jinak nešlo. Přesto byla u biřmování a svatého příjímání. „Otec nebyl z věřící rodiny, tak to maminka udělala všechno utajeně i před ním. Kvůli babičce, která si to moc přála, mě tajně poslala na biřmování. Šla jsem ještě s kamarádkami, tak, aby nás nikdo neviděl, po kraji vesnice do kostela v Rájci. Otec se to dověděl až časem z fotek. Něco zabrblal, ale jinak nic,“ směje se při vzpomínce Irena Konečná a dodává, že tatínek bral nástup nového režimu jako tehdy téměř všichni kolem. Hlavně aby už bylo líp po období bídy. „Náš děda měl kousek pole a naši chovali dobytek, takže o jídlo jsme neměli nouzi. Každý takové štěstí neměl. I tak ale vím, že maminka pořád přešívala staré oblečení, aby nás pět dětí mělo co na sebe.“

Dožínky nahradily mírové slavnosti

Vesnické slavnosti konané pod taktovkou rodiny Salmů se v 50. letech změnily v takzvané mírové slavnosti nebo také melounové slavnosti, jak jim říkávali děti, kvůli sezónnímu prodeji melounů, který s nimi byl spojen. Plnily funkci dožínek a četly se zde výsledky sklizně. Nově probíhaly pod záštitou místních spolků, třeba tělovýchovné jednoty. Podle vyprávění Ireny Konečné se těchto slavností Salmovi zúčastňovali tajně a s některými místními se scházeli mimo hlavní program.

V Rájci byla hodně aktivní tělovýchovná jednota a místní hasiči. Pořádaly se zde sportovní akademie i nácviky místních a okresních spartakiád, kterých se Irena Konečná jako dítě zúčastňovala. Její maminka byla v mládí sokolka, doma z té doby zůstaly sokolské kroje. Malá Irena chodila také pravidelně cvičit a její sestra dokonce vedla cvičební oddíl malých dětí a zároveň byla i dobrovolnou hasičkou. Na sportovní akci v nedalekém Bořitově viděla Irena Konečná cvičit Evu Bosákovou, olympijskou vítězku a dvojnásobnou mistryni světa ve sportovní gymnastice. Její vystoupení byla tehdy pro místní velká událost.

V Rájci také fungovalo ochotnické divadlo, ve kterém maminka Ireny Konečné účinkovala. Z fotek maminčina archivu šlo usuzovat, že na repertoáru byly dříve hlavně zamilované příběhy. Kulisy i kostýmy vyráběly členky souboru svépomocně. „Lidi na to hodně chodili. Televizi měl málokdo a lidi měli rádi společenské akce. Vesnice tím dost žila, ne jako teď s televizí, kdy nikdo nikam nechodí,“ hodnotí současnou situaci Irena Konečná. I ochotnický spolek však v 50. letech prošel ideovou proměnou. „Pamatuju si, že později místní soudruzi šli po těch vedoucích členkách, které se pak musely stáhnout do ústraní. Začínal pionýr a už se ta činnost nesla v jiném duchu a stylu,“ dodává.

Mezi Karvinou a Blanskem

Tatínek si moc přál, aby jeho děti pracovali v kanceláři. Sháněl staré psací stroje a děti stále nutil, aby se na nich učily psát. Chtěl také, aby uměly jazyky. Jazykové vybavenosti ale dosáhl jen nejstarší bratr, který pracoval jako číšník v hotelu Internacional Brno, později pak v Praze na Vikárce. Irena Konečná vystudovala střední ekonomickou školu s maturitou, sestra byla elekromechaničkou v podniku Metra Blansko a oba bratři se vyučili číšníky a vlastně tak převzali dědečkovu štafetu v pohostinství. Mladší bratr pracoval po vesnických hospodách.

Irena Konečná se v roce 1964 provdala. S manželem Antonínem bydleli po narození dcery Yvonne u jeho rodičů ve dvoupokojovém bytě v Blansku. Neutěšenou bytovou situaci vyřešila nabídka souseda pracujícího na okrese. Nabídl Antonínu Konečnému práci v dolech v Karviné. K takové práci se nabízel i byt. Mohli by tak s manželkou a dítětem přečkat dobu, než se uvolní nějaké byty v Blansku. Rodiče Antonína Konečného z toho byli špatní, syn byl přece elektrikář, on ale nabídku přijal.

Od roku 1966 tak Irena Konečná s manželem i dcerou žili v Karviné. „To byla léta, kdy jsme byli ještě mladí, a tak jsme se uměli se vším nějak vyrovnat. Ale neměli jsme to lehké, nic jsme neměli. Abychom si mohli něco pořídit nebo zařídit v bytě, museli jsme hodně šetřit,“ popisuje Irena Konečná situaci, která sice vyřešila jejich problém s bydlením, ale rozhodně nepřinesla okamžitý blahobyt. Brzy navíc onemocněla jejich malá dcerka a bylo potřeba ji svěřit do péče babičky v Blansku. Ta však stále ještě pracovala, a tak s hlídáním holčičky pomáhala jedna hodná blanenská rodina. Irena Konečná s manželem tak neustále pendlovali mezi Karvinou a Blanskem.

Manžel myslel, že sousedka moc pila

Srpen 1968 a s ním spojená okupace vojsky Varšavské smlouvy přinesly podle slov Ireny Konečné zděšení. Nikdo to nečekal. S manželem v té době bydleli v Karviné kousek od hranic a viděli do Petrovic, kde se shromažďovala vojska. Nechápali proč. Brzy však měli jasno. Irena si na noc invaze dobře vzpomíná: „K ránu na nás bouchali sousedi od vedle ,Pane Konečný, napadli nás Rusové’. Manžel ještě říkal: ,Paní se asi napila, že má takové divné sny’, a ono opravdu. Otevřeli jsme okna a tam lítala letadla a jezdily tanky.“ Ona ani manžel se při okupaci do žádné vysloveně nebezpečné situace nedostali, dobře si ale pamatuje strach, který měli z tanku, který viděli mířit na kino.

Ireně Konečné bylo v té době 23 let a z celé situace byla vyděšená. Její hrůzu ale všichni nesdíleli. Zatímco jedna část obyvatel obracela ukazatele, aby okupanty dezorientovala, jiní jim podle jejích slov nosili chleba. Stejná situace panovala i v zaměstnání, kdy jedna polovina okupanty vítala a druhá polovina se proti okupaci bouřila. Irena Konečná nechtěla patřit ani k jedněm. Necítila se být připravená celou situaci moc vnímat. Měla především rodinu a starost o to, aby se uživili. Sama pracovala jako účetní.

S prověrkami, které brzy po vpádu okupantů přišly, si Irena Konečná opět poradila po svém. Věděla, že na ně už mnoho lidí doplatilo. Když došlo na ni, řekla, že tomu nerozumí a není zralá na to, aby se k takové věci vyjadřovala. Chování jejích kolegů a nadřízených jí přinášelo smíšené pocity a podezření, že mohlo být i cílenou provokací. Šéf oddělení, kde Irena Konečná pracovala, se vyučil ve Zlíně na školách Tomáše Bati a často jí fungování Baťových závodů i osobnost Tomáše Bati vychvaloval. Na druhé straně vedl normalizační prověrky.

Později, když už Irena Konečná pracovala jako nákupčí v kanceláři, dostala se do hledáčku soudruhů jako kandidátka na vstup do komunistické strany. Měl být totiž zachován poměr jeden straník na dva nestranické pracovníky. Irena Konečná do strany vstupovat nechtěla, a když ji přemlouvali, podařilo se jí vymluvit s tím, že opravdu neví, v čem by mohl být její přínos straně, a že politice nerozumí. Nakonec z kandidátky vypadla.

Návrat do Blanska

 Karvinskou etapu života manželů Konečných ukončil zával v dole. Antonín Konečný si z něj odnesl těžké zranění nohy, musel podstoupit operaci, ale jeho stav nebyl dobrý. Pro Irenu Konečnou to byly těžké chvíle. „To víte, byla jsem tam sama, mladá a bez rodičů. Manžel byl po těžkém úrazu a dceru jsem měla v Blansku u babičky. Bylo to složité,“ vzpomíná na nelehké období. „Měla jsem co dělat sama se sebou a k tomu starost o manžela, který byl rok doma. Nakonec ho z dolů propustili. Kvůli tomu zranění nohy dostal invalidní důchod.“ Když přijeli manželovi rodiče, byli ze stavu svého syna zoufalí. V té době mu bylo teprve 25 let a byl invalidní. Nakonec se všichni dohodli, že se mladí manželé vrátí zpět do Blanska. Psal se rok 1973.

Období takzvané normalizace, které vystřídalo naděje sklonku šedesátých let, spustilo novou vlnu emigrace. Odešli i někteří kamarádi manželů Konečných. „Co jsem tak slyšela, lidi odcházeli nejvíc přes Terst. Odjeli jako do Jugoslávie a odtamtud pak utekli přes Terst na západ,“ říká Irena Konečná k tehdejším emigracím lidí ze svého okolí. Že žijí za železnou oponou si uvědomovali všichni. Některým přátelům se po letech dařilo do Československa jezdit, s kamarády a známými se tu potkávali tajně. „Oni nám to líčili. Ty jejich začátky tam taky byly těžké, ale nakonec si zvykli. Bylo to lepší, protože měli to, co chtěli, hlavně cestovat po cizině. My jsme tu byli zavření,“ podotýká Irena Konečná s tím, že s manželem o emigraci nikdy nepřemýšleli. Nebyli jazykově vybavení.

Dcera si vždy stála za svým, i u výslechů v roce 1989

Dcera manželů Konečných Yvonne původně vystudovala knihovnickou školu, po které nastoupila jako vedoucí okresní kulturní pracovnice. Tak se také seznámila s tvůrci z divadla Na provázku, když jejich představení vybrala pro tradiční kulturní akci Halasův Kunštát. Ohledně pořádání kulturních akcí se dostávala často do křížku s režimem. Často vybírala kusy, o kterých věděla, že se soudruhům líbit nebudou. Už tehdy si stála za svým a o to odhodlanější byla ve dnech naděje na změnu režimu.

 Jako studentka Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, dnešní Masarykovy univerzity, se zapojila v roce 1989 do revolučních aktivit právě přes brněnské divadlo Na Provázku. „Pro ni to byla taková šance na volný a svobodný svět. Chtěla se svobodně vyjadřovat,“ komentuje Irena Konečná revoluční aktivity své dcery. Blanenský farář tehdy nabídnul studentům zázemí pro skladování revolučních plakátů, které dováželi z Brna a pak je vylepovali v Blansku. Rozvoz revolučních plakátů vedl časem k jejímu zatčení a nepříjemným výslechům na státní bezpečnosti.

 Irena Konečná se o zatčení své dcery dověděla z telefonátu od štábu československé televize. Ona i její manžel měli strach, že dcera nakonec nebude moci dostudovat a ještě skončí ve vězení. Podle hlasu z telefonu vše záleželo na tom, jak dopadnou politická jednání zástupců Občanského fóra a iniciativy Most s předsedou československé vlády Ladislavem Adamcem.

Irena Konečná se s manželem zapojila do podpory generální stávky, kterou vyjádřily tisíce blanenských občanů až sedmadvacátého listopadu na tehdejším náměstí Vítězného února. Lidé zaplnili náměstí a spontánně vytvořili i řetěz z rukou. Ve stejný den v Blansku vzniklo Občanské fórum. Rovněž mladší syn Petr se na ekonomické škole, kterou studoval, se spolužáky do podpory revoluce zapojil.

Soukromé podnikání, vážná nemoc i štěstí v neštěstí

Změna režimu po roce 1989 přinesla možnost soukromého podnikání, kterou manželé Koneční využili. V roce 1993 však přišla zásadní komplikace v podobě rakoviny, kterou Irena Konečná onemocněla. Podařilo se jí uzdravit a nastoupila na rekondiční pobyt onkologických pacientů v Karlových Varech. Zde se seznámila s Kristou, ženou, která byla výrazně starší a emigrovala již v roce 1964. Krista s sebou měla kamarádku z USA, která si moc přála, aby ji někdo provedl po Karlových Varech. Nikdo z pacientek se k tomu neměl pro nedostatek jazykové vybavenosti. Irena Konečná tuto situaci ale pojala jako výzvu a společně se svou kamarádkou se rozhodly zahraniční návštěvě ukázat Karlovy Vary v plném lesku. Povedlo se jim díky odhodlání Ireny Konečné dostat se i do veřejnosti nepřístupných prostorů, například v hotelu Pupp. „Oni mi všude říkali, že nejsou nějaký zámek na prohlídky s průvodcem. Já jsem nás ale vždycky představila jako onkologický spolek se vzácnou návštěvou z Ameriky a že to, jak o Karlových Varech bude mluvit po návratu domů, bude také jejich vizitka,“ popisuje. Obě Češky se sice s Američankou domlouvaly rukama nohama, ale nakonec se vždycky vzájemně pochopily. Zpět do USA odjížděla z Karlových Varů zcela nadšená. Krista si před odjezdem vyžádala na Irenu Konečnou telefonní číslo. Vzniklo tak dlouhé přátelství mezi oběma rodinami, plné vzájemné pohostinnosti.

Život rodiny Konečných byl i v době totality podle Ireny Konečné zpětně vzato v mnoha ohledech doprovázen určitou dávkou štěstí. Nakonec se jim podařilo žít život, jaký si naplánovali, dětem se podařilo vystudovat. V rodině byli všichni relativně zdraví a nebyl na ně ze strany režimu vyvíjen tlak, který by byl neúnosný. „Měli jsme zahrádku, a když byli nějaké akce, kterých jsme se nechtěli zúčastňovat, tak jsme tam prchli. To bylo naše štěstí,“ usmívá se Irena Konečná.