Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Konečná (* 1943)

• narozena 24. srpna 1943 v Praze

• v létě 1968 odcestovala s manželem do Francie

• během pobytu se dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy

• zajistili doručení dopisů od československých uprchlíků domů

• po roce 1989 soukromě podnikala

„Prague est occupé! Prague est occupé!“ slyšela Hana Konečná křičet nejrůznější prodavače novin. Nevěřila vlastním uším a slzy se jí nahrnuly do očí při pomyšlení na její dvě děti čekající doma, v Československé republice.

O tři týdny dříve (srpen 1968)

Hana Konečná se narodila 24. srpna 1943 v Praze, ale již jako malá dívka si přála cestovat a poznávat jiné kraje a zvyky. Bohužel v tehdejším režimu bylo velmi složité vycestovat do jiných zemí, než byla Jugoslávie a Bulharsko, a i do Jugoslávie jste museli dostat příslib a mnohdy přenocovat ve spacáku přede dveřmi cestovní kanceláře, abyste si zajistili místo v zájezdu. Obyčejných lidí, kteří dostali povolení vycestovat na Západ a zároveň nebyli v KSČ, bylo velmi málo, avšak přesto se po čtyřech letech čekání usmálo na Hanu štěstí a mohli s manželem vycestovat do Francie s podmínkou, že své dvě malé děti nechají doma.

Koupili si dvě jízdenky na vlak do Paříže za 3360 Kčs, bez ohledu na to, že to byl násobek tehdejšího průměrného platu, ale tenhle jejich velký sen za ty peníze prostě stál. Své děti nechali u babiček a dědečků a celí natěšení vyrazili na cestu. Jakmile vlak přejel hranice, ocitli se v novém světě, světě svobody, světě, o němž celá léta jen snili. Po půldenní cestě konečně vystoupili na nádraží v Paříži a zamířili k jednomu polorozpadlému hotýlku, jenž byl plný zvláštních lidí. Jedna noc tu stála jedenáct franků, proto přivřeli oči nad všemi nedostatky a užívali si svobody, kterou jim toto město nabízelo.

Druhý den při snídani se seznámili s polskými turisty a nedočkavě vyrazili do centra města. Navštívili Louvre, navštívili Sacre Coeur, navštívili všechno, co se dalo, a přesto je Paříž nepřestávala okouzlovat. Vzduch byl nějakým záhadným způsobem svěžejší, dýchatelnější...

Večer dorazili unavení do svých pokojů, natěšení na ochutnávku jídel koupených na tržišti díky večerním slevám skoro za babku. To ještě netušili, co je čeká následující den...

Auta hlasitě troubila a lidé pobíhali z jedné strany na druhou

„Prague est occupé! Prague est occupé!“ slyšela Hana Konečná křičet nejrůznější prodavače novin. Nevěřila vlastním uším a slzy jí stékaly po tvářích při pomyšlení na její dvě děti čekající doma, v Československé republice. Co nejrychleji se proto vydali na československou ambasádu, jelikož potřebovali zjistit, co se opravdu stalo. Ta jedna věta změnila pamětnici život.

„Rusáci nás v noci napadli,“ oznámila jí jedna z úřednic. Ticho. To ticho trvalo vteřinu, než jí skutečně došel význam těchto slov. „Naše děti! Musíme se okamžitě vrátit pro děti, musíme se vrátit co nejdřív!“ vyhrkla ze sebe rychle. „Vy tam máte děti?“ zeptala se úřednice. „To nevadí, v žádném případě se nevracejte, pošleme vám je přes Červený kříž,“ vysvětlovala jí tatáž úřednice. Hana věděla, že návrat je šílenost, a ač si moc přála zůstat a věřit, že jim děti opravdu pošlou, nemohla. Tehdy si uvědomila, jak chytří byli ti, kteří jim vycestování dovolili jen pod podmínkou, že děti nechají doma. Prozatím zůstali na ambasádě, kde se dostali do zájmu kamer a místních sdělovacích prostředků, a přestože je úřední pracovníci varovali, ať si zakrývají obličej kvůli možnému nebezpečí po návratu do Prahy, nedbala Hana jejich rad. V tu chvíli nemohla myslet na nic jiného než na své děti, na to, že je mají „oni“.

Po týdnu stráveném v Paříži, kdy je všichni v okolí přesvědčovali, ať alespoň svou cestu dokončí a vrátí se podle plánu, s těžkým srdcem pokračovali ve své vysněné cestě dál do Lyonu, Marseille i Monte Carla. Už to ale nebylo jako ze začátku. Cestovali bez radosti a zájmu, neustále telefonovali domů a strachovali se. S posledními patnácti franky dojeli až do Monte Carla.

„Víš ty co?“ zeptala se pamětnice svého manžela. „Když už jsme to doma prohráli na celé čáře, tak si vsadím tady v kasinu,“ řekla rozhodně. Šla do prvního kasina, hodila tam posledních pár franků a čekala. Kolo se roztočilo a najednou začalo celé barevně svítit a blikat. Hana vyhrála celých sedmdesát čtyři franků. Tohle nečekané vítězství jim poskytlo dostatek peněz na další ubytování a hlavně na telefonáty domů. Vyrobili si československé vlaječky za použití obyčejných fixek a laku na nehty a velmi je hřálo u srdce, když jim všichni lidé, všichni ti cizí lidé, vycházeli vstříc a nabízeli jim pomoc. Když pamětnice chtěla poslat pohledy a zašla do jedné z menších uliček Monte Carla, kde si chtěla koupit známku, uslyšela od usmívajícího se prodavače: „Jé, vy jste Čechoslováci! Tady to máte, známka i razítko, všechno zadarmo!“ 

Lidé jim dávali jídlo i pití zadarmo. Všichni věděli, co se v Československu děje. Po třech nedělích se vrátili do Paříže, kde měli strávit poslední dvě noci. Poslední dvě noci na svobodě... Potkávali spoustu lidí, kteří utíkali z Československa do Paříže, a všichni jim neustále opakovali, ať se nevracejí, že je tam čeká jen hnus. Jenomže pro Hanu a jejího manžela to nebyla otázka, jestli chtějí, nebo nechtějí, oni se zkrátka vrátit museli. Museli kvůli svým dětem.

Ty poslední dvě noci strávila pamětnice se svým manželem ve studentské ubytovně spolu s mnoha Čechoslováky. Jakmile se mladí studenti dozvěděli o jejich plánovaném návratu do Prahy, chodili za nimi s dopisy, aby je převezli do Prahy a doručili na danou adresu. V té době bylo totiž více než pravděpodobné, že psaní tohoto druhu by nedošla kvůli přísným kontrolám. Dopisy totiž byly určeny strachujícím se rodičům, sourozencům a přátelům a studenti v nich vysvětlovali své rozhodnutí nevracet se do nyní okupovaného Československa.

Nevracejte se, povídám nevracejte!

Při odjezdu z Paříže svírala pamětnice v rukách plnou ruku dopisů a také pár francouzských novin, jež ještě před přejezdem hranic schovala na záchodech ve vlaku mezi všelijaké papíry, neboť převážení takovýchto listin bylo přísně zakázáno. Vyjeli směr Praha. V kupé vlaku na ni dopadly chmurné myšlenky. Byla naštvaná. Nechtěla se vracet, nechtěla se vracet do toho šedivého světa, kde na ni čekali sovětští vojáci. Přesně z tohohle důvodu nedali povolení o vycestování jejím dětem. Věděli, že by se lidé už nevrátili. Nikdo by se nevrátil. Nikdo.

Po pár hodinách dojeli na hranice, kde pracovali českoslovenští celníci. Tehdy jim ještě nikdo nestál za zády, a tudíž mohli nahlas říct, co si myslí. A také to udělali. „Prosím vás, co to děláte?“ ptal se zděšeně jeden. „Nevracejte se, povídám nevracejte!“ vykřikoval druhý. „Jedete do hroznýho svinstva, nedělejte to,“ varoval třetí. Hana na sucho polkla, zadržela slzy a hlasem plným žalu pomalu odpověděla: „Já se musím vrátit, já tam mám děti!“

Když dorazili na hlavní nádraží, pamětnice vzala dopisy a se svým manželem ruku v ruce vyšli z vlaku. Stáli na schodech a oni stáli proti nim. Stáli tam s těmi obrovskými samopaly a tvářili se, jako by jim patřil celý svět. Hana Konečná nevěděla, co dělat. Oni ji tady ohrožovali! Byla zoufalá. Vřel v ní takový vztek! Chtěla křičet, chtěla řvát, chtěla se s nimi prát. Tohle totiž nebyl jejich svět. Tohle byla Československá republika. Byla to země Čechoslováků. Byla to země jejích rodičů, jejích dětí, jejího manžela a hlavně její. A ti prachsprostí Rusové přece neměli právo jí tohle vzít, tenhle její svět, svět obyčejných lidí.

Po návratu do Prahy měla ještě jeden úkol, na který nesměla zapomenout, a to roznést všechny ty dopisy. Netušila však, jak těžká zkouška ji čeká. Lidé totiž sundali veškeré cedule, všechna popisná čísla, otáčeli nápisy na rozcestnících, aby okupanti nevěděli, kam jet. Hana roznášela dopisy celý měsíc. Mnohokrát se snažila ptát lidí na jména ulic a čísla, jenomže ti nechtěli nic říct. Měřili si ji odshora dolů, zda nemá něco společného s okupanty, všichni totiž chtěli chránit sebe a své blízké. Nakonec doručila i poslední dopis.

Okupace spojeneckými vojsky vzala Haně Konečné dvacet let života. Nyní je šťastná, že se dožila sametové revoluce a demokratického státu, že mohla i ve svém pozdním věku začít podnikat, že mohla ochutnat kiwi. Na tu tíhu rozhodnutí o návratu do republiky, na ten strach o vlastní děti, na ten pocit bezmoci na nádraží však nikdy nemůže zapomenout. To jim nikdy neodpustí.