Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štefan Kondáš (* 1932)

• narodil se 2. února 1932 v Bačkově na východním Slovensku

• v dětství zažil hlad a bídu

• prchlivý otec nešel pro ránu daleko

• celá rodina pomáhala za války partyzánům

• dva sourozenci se stali členy partyzánské skupiny Čapajev

• v roce 1944 museli Kondášovi uprchnout před frontou

• při bombardování se pamětník ukryl ve stohu slámy, málem zemřel

• jejich dům srovnaly bomby se zemí

• pamětník musel z pastvin pro krávy vybírat nášlapné miny

• v roce 1946 odešli Kondášovi osídlovat pohraničí do Čech

• později se vrátili, ale pamětník zde zůstal

• v roce 2022 žil ve svém domě v Chrasti u Chrudimi

Štefan Kondáš v dětství zažil mnohá utrpení a hlad. Rodina byla chudá a otec nešel pro ránu daleko. Za války Kondášovi pomáhali partyzánům, převážně jim nosili jídlo. Dva členové rodiny krátce působili u partyzánské skupiny Čapajev.

Když Kondášovi prchali před postupující frontou, pamětník jen těsně unikl smrti při bombardování. „Udělali jsme si s bratrem díru do stohu slámy, který tam sedlák měl, a zalezli jsme dovnitř. Bomby sice stoh nezapálily, ale zasypaly průchod. Udusili bychom se, kdyby nás lidé z venku nevyhrabali,“ vypráví pamětník děsivou příhodu.

Když se vrátili domů, zjistili, že jejich dům a všechen majetek je zničený. Třináctiletý Štefan začal jako ostatní chlapci pást krávy, ale předtím musel pastvinu odminovat. Nakonec rodina odešla do Čech osídlovat pohraničí, nicméně se po letech zase vrátila zpět. Jenom Štefan Kondáš se zde usadil natrvalo.

Děti trpěly hladem

Štefan Kondáš se narodil v Bačkově, v okrese Trebišov na východním Slovensku, které patřilo v době jeho dětství mezi velmi zaostalé oblasti. Měl dalších šest sourozenců. Maminka Helena, za svobodna Holinďáková, byla v domácnosti. Otec Jan Kondáš pracoval jako švec a spravoval boty celé vesnici. Nicméně to stále nestačilo a musel pronajímat půdu jejich chalupy v Bačkově, aby trochu posílil rodinný rozpočet.

Děti chodily na maliny a houby, které matka v blízkém městečku prodávala. K tomu měli malé hospodářství, ale peněz bylo pořád málo a děti měly často hlad. „Záviděl jsem dětem ve škole svačinu, já žádnou nemíval,“ vypráví smutně pamětník.

Jednou malý Štefan nešťastně přišel o peníze na nákup a otec ho surově zbil až do krve. „Nebyl to dobrý člověk, velmi dlouho po té události jsem se ho bál, dokonce jsem se i počůrával,“ vzpomíná trpce pamětník. Paradoxně před druhou světovou válkou se rodina vymanila z chudoby.

Gardistů se každý bál

Ve vsi se nacházeli příslušníci Hlinkovy gardy, polovojenské organizace Slovenského štátu, jenž se stal vazalem nacistického Německa. „To byla ta nejhorší sebranka, každý se jich bál,“ říká pamětník a odhaduje, že z obyvatel Bačkova se přidalo ke gardistům asi deset procent.

Dva ze sourozenců, Anna a Jano, krátce působili u partyzánské skupiny Čapajev. Celá rodina partyzánům pomáhala, každý svým způsobem. „Jednou v noci přišli dva chlapi, partyzáni. Matka jim pak pekla chleba a my s bratrem jsme jim ho nosili,“ popisuje pamětník a dodává svůj názor: „Hitler, kdyby nebyl blbej, tak tu válku vyhrál, Stalin nebyl člověk, ale dobytek.“

Boje o Bačkov byly plné utrpení

V roce 1944 se fronta přiblížila až k vesnici Bačkov. „Asi padesát metrů od našeho domu už začínaly zákopy, které museli vykopat zajatí Rusové,“ říká pamětník. Bačkov se stal jedním z bodů obranné německé linie Gisela – Stellung na úpatí Slanských vrchů. Tuto obranu tvořilo polní opevnění s bunkry, zákopy a protitankovými příkopy. Poblíž vedly ještě další dvě linie.

Velení Sovětské armády mělo za to, že k překonání poslední větší přírodní překážky a tří německých obranných linií nebude třeba dlouhého času. Nicméně nakonec tam armáda strávila sedm pekelných týdnů a zemřely tisíce vojáků obou stran. V blízkosti Bačkova, kde měla německá armáda vybudované předsunuté postavení, se strhly nejprudší boje. (zdroj: https://www.druhasvetova.com/?p=bitvy/Dargovsky-prusmyk)

Pekelná noc skončila útěkem

Kondášovi utekli přes hory do jiné vesnice, která ležela nedaleko německého týlu. Ubytoval je u sebe místní sedlák. Jednou v noci se sem přesunuli i němečtí vojáci. V pět ráno sovětští dělostřelci oblast vybombardovali. Štefan Kondáš s bratrem málem nepřežili zásah stohu slámy bombou, ostatní se schovávali jinde.

Jednoho z jejich koňů trefila střepina do nohy a způsobila mu obrovské a bolestivé zranění. Veterinář, jenž slíbil koně ošetřit, ještě té noci padl zasažen do břicha kulometem. Kondášovi se toho rána opět narychlo sbalili a uprchli. V další vesnici jménem Nová Podhorná už se šťastně dočkali konce války. „Když tudy procházeli Rusové, vezli si sebou kyselé okurky. Pamatuji si, jak jsme jim je chodili krást,“ říká pamětník.

Ve třinácti letech z pastvin odstraňoval miny

Když se vrátili domů, uviděli zničenou vesnici. Také jejich dům padl za oběť bojům. Našli si aspoň provizorní ubytování a sháněli práci a potraviny. Děti chodily pást krávy. Pastviny byly zaminované a aby se mohly napást, museli kluci nášlapné miny vysbírat.

„Házeli jsme na ně kameny, když po zásahu nevybuchla, šli jsme tam. Jednou jsem mačkal krabici té miny a vylítla mi pojistka na prsa. Kdyby to nebylo mokrý, tak to bouchlo,“ vysvětluje pamětník nebezpečnou poválečnou praxi malých pasáčků.

Osídlovali pohraničí, ale nakonec se vrátili domů do Bačkova

V roce 1946 se vydali na cestu do Čech. Začlenili se do proudu lidí, kteří nově osídlovali pohraničí. Zakotvili v domě, jenž dostali v Dolní Lipové v Jeseníkách. K domu patřily i větší pozemky, šlo o 25 hektarů polí. Pamětník dokončil pouze základní školu a pak se musel cele věnovat rodinnému hospodářství.

Později statek přebralo místní Jednotné zemědělské družstvo (JZD). Pamětník nalezl nové zaměstnání a matka s otcem se vrátili na Slovensko. Jan Kondáš totiž dostal za zničený dům v Bačkově od státu sto tisíc korun, které měl deponované v bance. Pokusil se peníze přesunout do Čech, ale to mu nepovolili. Buď musel postavit nový dům v Bačkově, nebo by peníze propadly. A tak se vrátil na Slovensko a postavil nový dům. Pak se s manželkou přestěhovali zpět do Bačkova.

Projel Československo a navštívil Sovětský Svaz

Štefan Kondáš se v osmnácti letech dostal k firmě Acidotechna, která vytvářela chemicky odolné dlažby, nádrže, obklady a izolace. Jezdil na montáže po celém Československu a dostal se i do Sovětského Svazu. Pracoval tu až do důchodu, do kterého odešel v šedesáti letech.

Období mezi lety 1953 až 1955 strávil na vojně v Chrastu u Chrudimi. Namluvil si Marii, rozenou Čáslavskou, a oženil se. S manželkou se pak usadili v Chrastu a postavili si tu domek. Zde pamětník bydlel i v době pořízení rozhovoru v roce 2022.

Sametová revoluce ho nezajímala

V srpnu 1968 mu praskl vřed na dvanácterníku a strávil nějakou dobu v trutnovské nemocnici. Propustili ho 21. srpna 1968, ale kvůli svému zdravotnímu stavu okupaci nijak zvlášť nezaregistroval. Sametovou revoluci vnímal jako pokračování politické hry. „Klíči jsem rozhodně nezvonil a vůbec mě to nezajímalo,“ říká rezolutně pamětník a dodává, že ze všech darebáků byl Václav Klaus ten největší.

Štefan Kondáš odešel v roce 1992 do důchodu a od té doby se věnoval zahradničení a své rodině. „Mám hodnou manželku a děti a víc nepotřebuji,“ zakončuje vyprávění pamětník.