Růžena Komosná

„No, zavolali nás tam. No první velikú schůzu udělali a demonstrovalo sa a proti to bylo a taký tábor lidu tu byl. Bylo to špatné, ale nakonec lidé řekli, tož stejně jsme měli každý enom málo zemi, tož my bysme neutrucovali nic. Co měli větší, tož tych zabrali. Zemanů a tych zámožných sedláků, tych všeckých přinutili. Tož někteří stúpli do jezeda (JZD: jednotné zemědělské družstvo), někteří chodili do práce a někteří přešli do průmyslu, a jak sa kdo mohl vrtnút, tak sa vrtl. Lidi byli otrávení a nechcelo sa žádnému ani mluvit. Nic, to bylo depresivní strašně, protože přejít ze všeckého do ničeho... Já jsem nebyla tak zdecimovaná, protože jsme měli také pola, které jezeda nemohly si vzít. Tož ty oni nemohli obdělat, to je kopec vinohrada. Tož to nám nechali, ale jako záhumenku. Kdo neměl také pola, tož moseli dát teho, a oni mu poručili a určili zas záhumenku. No to bylo také na zlosť všecko. Horší jak za Hitlera. Ta duchovní situace, protože všeckých všecko zbavovali. To, co měli lidé rádi. Pole všecky brali, koně jim sebrali, krávy sebrali do kravína. My jsme měli krávu jednu, tož také nám ju vzali. A enom měla čtyři telátka, byla mladá, pěkná. Potom teda já jsem šla někam humnama a oni krót ty krávy zase vozili. Které jim nepasovaly, tož ich vozili na jatka a já jsem šla a naráz tu našu kravičku jsem tam uviděla. Já jsem na ňu tak zavolala. Já že: ‚Maruško!‘ A ona tak zavolala, ona ňa po hlasu poznala. Já, že vezú ju na jatka. Bylo mně jí strašně líto. Já jsem ju měla tak ráda. Já jsem ju dycky vzala do náručí a tak jsem ju hladila. Tož, měli jsme mléko své, bez starosti jsem byla.“

„My jsme měli nacvičený Národ pod křížem. To bylo protihitlerovské, taková pěkná hra. A oni si zas, jak to bylo pod křížem, tož mysleli, že je to křesťanský kříž. A včil my jsme to už měli nacvičené a oznámené to hrátí, deň. A už jsme byli až na jevišti nachystaní, že budeme hrát. Sál plný lidí a došel ten Figura Vašek a řekl, že: ‚Michale, to divadlo nesmíte hrát.‘ A Michal povídá: ‚Proč, do včilku jsme to měli z okresu povolené.‘ ‚Je to protistátní.‘ ‚Ale to je národní.‘ On nevěděl nic. A Michal povídá: ‚Běž sem před tú oponu a řekni tym lidom, že ty to zakazuješ.‘ Tož cúfl. ‚Tož to teda odehrajte, ale už neopakovat.‘ No, když jsme udělali Tvrdonice s Michalem a s Pavlem Čechem, tož jsme udělali velice krásné dožínky. A oni tak na nás dorážali, že tam dáváme náboženské pesničky. No nesměli jsme tam dát ani ‚Bože, nám požehnaj, všecko nám dobré daj, naše vinohrady od škody zachovaj‘. No, co na tem bylo tak náboženské? Ale Pavel povídal: ‚Růži, nehádaj sa s něma.‘ Vyšel za mnú ven. ‚Slibte, že to upravíte, a pak si to udělajte, jak jste si to udělali.‘ A to sa strašně podařilo, ty dožínky. A potom nám řekl předseda Řehánek, s tým jsem byla velice od svobodna zadobře. Tož byl komunista, ale on byl, bysme řekli, člověk. A on temu národopisu velice fandil, a když jsme ty dožínky dodělali, tak povídá: ‚Růži, půjdete chvílu na tú čičinu, také malé občerstvení.‘ Tož jsme tam jako šli a naráz taký Tvrdončan temu Řehánkovi: ‚Jé, Mária, dyť ty dožínky byly také náboženské. Dyť to dělal jakýsi kostelník.‘ A Řehánek povídal: ‚Ty zavři hubu, on cosi umí, a ty neumíš nic.‘“