Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Komers (* 1938)

• narozen 22. dubna 1938 v Karlových Varech

• otec provozoval krejčovskou živnost, matka byla židovského původu

• na podzim 1938 rodina uprchla před nacisty do Prahy

• v době protektorátu se otec odmítl se svou ženou rozvést a byl internován v táboře pro manžele židovských žen v Bystřici u Benešova

• matka v té době onemocněla a zemřela v lednu 1945

• roku 1946 se Josef Komers s oběma dětmi vrátil do Karlových Varů

• po únoru 1948 byla jeho krejčovská živnost znárodněna

• v letech 1953 až 1955 Karel Komers navštěvoval chemické učiliště v Sokolově, poté večerní chemickou průmyslovku

• v letech 1957 až 1959 vojákem základní služby u pohraničníků v Komárně a na Šumavě

• do roku 1967 zaměstnancem sokolovské chemičky

• v letech 1967 až 1984 pracoval ve vodárně v Karlových Varech-Tuhnicích

• 21. srpna 1968 zde zcela sám čelil konfliktu s posádkou obrněného transportéru okupačních vojsk

• v letech 1984 až 2003 pracoval ve vodárně v Karlových Varech-Březové

Karel Komers je jedním z mála současných obyvatel Karlových Varů, kteří se v tomto městě narodili už před druhou světovou válkou, kdy zde Češi tvořili výraznou menšinu. Po válce se do Karlových Varů s rodiči vrátil a prožil tu většinu svého života. 

Přišel na svět 22. dubna 1938 v rodině krejčovského mistra Josefa Komerse, který pocházel z Bakova nad Jizerou. Maminka, za svobodna Woditschková, se narodila v Libočanech u Žatce a byla židovského původu. Rodina bydlela v Karlových Varech na hlavní třídě (dnes třída TGM), kde otec také provozoval krejčovskou živnost. 

Na útěku ze Sudet

Když bylo Karlovi teprve půl roku, v důsledku mnichovské dohody došlo k německému záboru Sudet a Komersovi se odstěhovali do Prahy. Zde bydlel s rodiči a se starší sestrou v jednopokojovém bytě na Zahradním Městě. Otec pracoval jako zaměstnanec v krejčovské firmě Kníže. V období protektorátu čelil nátlaku, aby se se svou židovskou manželkou rozvedl, a když odmítl, byl internován v táboře v Bystřici u Benešova. „Nechodil jsem do žádné školky. My jako děti židovského původu jsme nesměly moc chodit ven. Maminka musela nosit žlutou hvězdu,“ vzpomíná Karel Komers. Jeho matku uchránilo manželství s árijcem před deportací, nicméně její matka a babička – Karlova prababička – byly deportovány do Terezína a prababička zahynula ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Jeho sestra žila od roku 1942 u babičky v Jirnech u Prahy, kde ji rodiče ukryli před nacistickým pronásledováním. 

Po otcově uvěznění Karlova maminka onemocněla – později se z úmrtního listu dozvěděl, že trpěla rozvinutou roztroušenou sklerózou, srdeční slabostí a akutním zánětem pobřišnice. Když ji odvezli do nemocnice, tehdy sedmiletý chlapec zůstal doma sám a úřady ho zakrátko umístily do sirotčince katolické charity. Zde strávil Karel několik měsíců, ze kterých se mu mnoho nevybavuje. Jen to, že se tam nakazil svrabem. „Natřeli mě lyzolem a zavázali mě fáčem, ze kterého mi koukaly jenom oči. Dodneška si vzpomínám, jak jsem chodil zavázaný a tahal ten fáč za sebou,“ vzpomíná. 

Maminka v nemocnici zakrátko zemřela. Den po její smrti do nemocnice dorazila babička s Karlovou starší sestrou a ještě mohly vidět její tělo: „Ležela tam na chodbě ještě s několika dalšími mrtvými lidmi, přikrytá prostěradlem. Nevíme, kam ji pohřbili, patrně do nějakého hromadného hrobu.“ Pamětník se domnívá, že lékaři v nemocnici matce neposkytli náležitou péči, protože byla Židovka. 

Ze sirotčince si Karla záhy vyzvedl otcův bratr, který ho odvezl do Bakova nad Jizerou, a tam si ho na začátku roku 1946 vyzvedl otec. 

Karel Komers vzpomíná, že v květnu 1946 byl ještě v Praze svědkem toho, jak bývalého německého státního ministra K. H. Franka vezli přes město na popravu: „Vezli ho přes Prahu v zamřížované kleci a lidi po něm házeli kamení a všechno možné.“ 

Karlovy Vary mezi nacisty a komunisty

Když se Josef Komers se svými dvěma dětmi v roce 1946 vrátil do Karlových Varů, mohl si podle pamětníkových slov vybrat téměř libovolný byt: po odsunu Němců bylo město téměř prázdné. Otec byl navíc politicky aktivní v osidlovací komisi. Přesto si nezvolil nejkomfortnější byt, jaký mohl. Vybral si byt bez topení, pouze s kachlovými kamny, v činžáku nedaleko kolonády, poblíž své obnovené krejčovské dílny. „Těch deset procent Čechů, kteří v Karlových Varech před válkou žili, se vrátilo. Vznikly tam živnosti, obchody, město začalo žít. Asi po roce se obnovil lázeňský provoz. Tak to trvalo až do roku 1948, kdy došlo ke znárodňování,“ vzpomíná Karel Komers. 

Jeho dětství po návratu do Karlových Varů bohužel negativně poznamenal otcův druhý sňatek s ženou o třiadvacet let mladší, která se k oběma dětem chovala macešsky. Musely jí vykat, často je tloukla. Karlova starší sestra se ve třinácti letech vrátila k babičce do Jiren, sám Karel snášel soužití s nevlastní matkou až do svých patnácti let, kdy odešel na internát. 

Mezitím ovšem rodinu postihl také nástup komunistů k moci v únoru 1948. Otec jako aktivní katolík, předseda místní buňky lidové strany a živnostník zaměstnávající tři dělníky změnu režimu nesl těžce. O svoji firmu přišel a začal šít jako řadový krejčí v podniku Oděvní služba. 

Karel Komers v roce 1948 vstoupil do Pionýra, ale záhy zase organizaci opustil: „Během prvních prvomájových oslav foukal vítr a padal sníh. My jsme tam museli stát v krátkých kalhotách a bílých košilích. Stáli jsme v pozoru a mrzli jsme tam. Řekl jsem si, že takovou organizaci nebudu podporovat, takže jsem z Pionýra vystoupil.“ 

Pohraničníkem na Dunaji

Po deváté třídě chtěl Karel Komers využít možnosti absolvovat jednoroční učební kurz (JUK), který by mu umožnil zrychleně získat maturitu a potom jít studovat vysokou školu. Po dvou měsících na JUK byl ale vyloučen vzhledem k otcově minulosti živnostníka. Narychlo našel místo na chemickém učilišti v Sokolově, kde bydlel na internátě. Po skončení učiliště měl zájem pokračovat na chemické průmyslovce, ale protože nebyl členem ČSM, ani tentokrát to nevyšlo. Režim mu umožnil studovat pouze večerně. 

V roce 1957 pamětník nastoupil na vojenskou službu. „Státní aparát měl své mezery, neodhalili mě jako potenciálního nepřítele státu, takže mě poslali k Pohraniční stráži do Komárna. S mým původem to bylo něco neskutečného,“ říká Karel Komers. Rok a půl hlídal jeden úsek československo-rakouské a československo-maďarské hranice, tvořené Dunajem. Pohraničníci drželi pěší hlídky na břehu nebo se pohybovali na říčních člunech. Jejich úkolem bylo mimo jiné kontrolovat náklad říčních lodí z Jugoslávie a z Maďarska, takže, jak zmiňuje, „měli jsme neomezený přístup k alkoholu, protože námořníci nás vždy vybavili nějakým pitím“. Občas se stávalo, že ve vlnách Dunaje plavala mrtvá těla lidí, kteří se pokusili překonat hranice. „Nechtělo se nám ty mrtvé tahat z vody, většinou jsme je nechali odplout do dalšího úseku,“ konstatuje pamětník. Jeho úsek ovšem z velké většiny tvořila hranice s Maďarskem, kde se nikdo o útěk nepokoušel. 

Krátce předtím, než Karel Komers rukoval na vojnu, došlo v Maďarsku ke krvavému potlačení povstání proti stalinistickému režimu. Informace o tom se dostaly i k vojákům základní služby na slovensko-maďarské hranici. „Tam jsem poprvé zjistil, co jsou ti Rusové zač. Viděli jsme rozbité budovy na druhém břehu Dunaje, nenávist k Rusům tam byla patrná,“ konstatuje Karel Komers. Skupina vojáků, kteří o tom debatovali, byla za trest poslána na demoliční práce do hraničního pásma na Šumavě. Měli pouze letní uniformy, žádné zbraně a jejich úkolem bylo bourat vysídlené vesnice. Karel Komers si zde užíval volnější atmosféru i společnost podobně smýšlejících vojáků a místních děvčat. 

Socialistická soutěž jako mrhání penězi i časem

Po návratu do civilu nastoupil zpátky do chemických závodů v Sokolově, kde začal pracovat jako laborant. „Továrna musela formálně mít vlastní výzkumné oddělení, kde pracovalo několik vysokoškoláků. Ale spíš jsme jen předstírali, že něco zkoumáme,“ říká Karel Komers. 

Když v roce 1964 konečně odmaturoval na večerní průmyslovce a přihlásil se k dálkovému studiu na VŠCHT. Studium bylo velmi náročné i proto, že dálkoví studenti byli nuceni se všechno učit pouze ze skript a nikdy nevěděli, na jakých znalostech zkoušející nejvíce bazírují. Po dvou letech, když neuspěl u dvou zkoušek, Karel Komers studium vzdal. „Později jsem se dozvěděl – ale nemám to pořádně podložené – že stranická organizace sice některým nepohodlným studentům umožnila složit přijímací zkoušky, ale později to zařídili tak, aby jim studium znechutili,“ naznačuje pamětník, že šikana, se kterou se setkal u zkoušek, mohla mít politické pozadí. 

V roce 1967 se Karel Komers oženil a hledal zaměstnání s bytem, kde by mohl založit rodinu. Nakonec jej našel ve vodárně v karlovarské čtvrti Tuhnice. V závodní organizaci ROH dostal za úkol dělat „referenta pro socialistickou soutěž“. „Pracující, kteří se zapojili do socialistické soutěže, měli opečovávat příslušné stroje a každý měsíc se bodovalo, kdo vyleštil kolik strojů. Finanční odměna pro vítěze byla asi sto korun. To vyhodnocování ale zabíralo spoustu času. Spočítal jsem, že čas, který jednotliví vedoucí museli věnovat vyhodnocování, stál podnik víc peněz, než kolik se díky soutěži ušetřilo. Tím jsem se jim znelíbil, takže mě z toho výboru zase vyhodili,“ usmívá se Karel Komers. 

Na jaře 1968 se účastnil zakládající schůze karlovarského Klubu angažovaných nestraníků v Národním domě: „Tam jsem podepsal prezenční listinu. A i když jsem do toho KAN ani nevstoupil, dostal jsem se na seznam nepřátel. Estébáci o mně zkrátka věděli a začali mě hlídat. Párkrát mě vyslýchali, ale když jsem odmítl podepsat spolupráci, nechali mě být.“

„Ani kapku vody okupantům!“

V tuhnické vodárně prožil Karel Komers i 21. srpen 1968. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděl brzy ráno, ale přímo ve městě se nic dramatického neodehrávalo: „Jeden tank stál před poštou, víc jich nebylo.“ 

Onen den měl zastupovat vedoucího vodárny a zůstal v celém objektu sám. Ze tří dalších pracovníků, kteří tam měli být, nepřišel do práce ani jeden. 

Ve vodárně se objevily jednotky Lidových milicí, o nichž se Karel Komers zpočátku domníval, že mají objekt chránit proti okupačním vojákům. „Tady se krade, a já jsem tu sám. Potřebuji, abyste to tu hlídali,“ oslovil jejich velitele. „My bychom hlídali, ale musíme počkat na heslo ,orel‘. To znamená, že můžeme vyjít ven,“ zněla odpověď. Heslo „orel“ ale nezaznělo a milicionáři nečinně seděli uvnitř vodárny ještě tři dny. 

Shodou okolností právě 21. srpna 1968 došlo k tomu, že se na přehradě Jesenice přemnožily řasy a sinice, které ucpaly filtry ve vodárně, a výroba vody klesla na polovinu. Hrozilo, že část města zůstane bez vody, ale lázně vzhledem k událostem výrazně snížily odběr vody, a tak se závada v domácnostech nijak neprojevila. Později nicméně došlo k vyšetřování a Karel Komers čelil obvinění, že produkci vody snížil záměrně, aby sabotoval okupační vojska. 

Tomuto obvinění hrála do karet i skutečnost, že když druhý den přijel k vodárně sovětský obrněný transportér a jeho posádka žádala vodu, zaměstnanci ji odmítli vydat. „Ani kapku vody okupantům,“ napsal na protější zeď jeden z kolegů Karla Komerse. „Tím si podepsal ortel. Do týdne byl pryč,“ podotýká pamětník. 

On sám pracoval ve vodárně i nadále jako technolog a vedoucí laboratoře. Každoročně musel podstupovat kádrové prověrky, během nichž komise pokaždé shledala, „že jsem politický analfabet a je potřeba, abych si zlepšil politické vzdělání“. Na žádné školení ale nikdy nemusel. V tuhnické vodárně zůstal až do roku 1984, kdy přešel do zkušebního provozu v nově otevřené vodárně ve čtvrti Březová. 

Rusové skoupili, co mohli

Události po 17. listopadu 1989 v Karlových Varech sledoval Karel Komers spíše skepticky: „To nebylo jako v Praze. Proběhlo pár takových minidemonstrací před poštou, pár lidí se tam sešlo a přednesli nějaké projevy. Rozešlo se to a bylo po sametové revoluci. Byl jsem se tam podívat asi dvakrát, pak už ne.“ Aktivisty Občanského fóra vnímal převážně jako lidi, kteří se chtějí dostat k veřejným funkcím. Se zájmem sledoval dění okolo malé privatizace místních obchodů a živností. „Pak se do toho dostal ruský kapitál, Rusové skoupili, co mohli,“ konstatuje pamětník. 

Po roce 1989 pracoval jako vedoucí vodárny v Březové, kde zůstal až do roku 2000, a poté ještě tři roky jako technolog, než odešel do penze. 

S lítostí konstatuje, že jeho původní pracoviště, vodárna v Tuhnicích, je nyní ve špatném stavu: „To se rozpadlo. Starodávná zařízení, čerpadla a filtry, které nebyly nikde jinde na světě. Nezachovalo se to. Bylo dost návrhů, co s tím, ale nikdy se žádný nerealizoval. Dnes už jsou ty budovy rozpadlé. Je problém je odstranit, protože filtry jsou uloženy v podzemních bunkrech z těžkého železobetonu.“ 

Na otázku, jak vnímá ruský útok na Ukrajinu v roce 2022, Karel Komers nabízí paralelu s roky 1938 a 1968 v československých dějinách. „To je jako přes kopírák: během jediné noci přijely tanky a druhý den jsme začali pracovat pro normalizační režim. Ukrajina je v podobné situaci,“ říká Karel Komers několik týdnů po začátku války v březnu 2022. 

„Nejsme hloupý národ, máme spoustu chytrých lidí, kteří něco dokážou, když dostanou příležitost. Ale neměli bychom si myslet, že jsme nějaký pupek Evropy,“ tlumočí Karel Komers své poselství budoucím generacím. „Jsme malý národ, malý stát. Měli bychom si vážit své přírody a památek, ale nedělat ze sebe něco, co nejsme, nepředstírat, že všemu rozumíme a všechno umíme. Jsme malá republika a podle toho se máme chovat, spojit se s někým, kdo nám pomůže se ubránit.“