Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Komenda (* 1924)

• narozen 3. prosince 1924 v Břeclavi

• skaut

• člen trampské osady Koráb

• zapojení do odboje

• 7. března 1943 zatčen gestapem

• bezmála dva roky v koncentračním táboře Flossenbürg

• přežil pochod smrti z Flossenbürgu do Dachau

• více než rok se léčil s tuberkulózou

• po válce členem komunistické strany

• v roce 2016 žil stále v Břeclavi

Oldřich Komenda patřil do party kluků z Břeclavi, která se pravidelně scházela v klubovně a v létě jezdila do Dobré Vody na Slovensku, kde posedávali u ohně, zpívali a hráli. Jenže vypukla druhá světová válka a oni nechtěli jen nečinně sedět a zapojili se do odboje. Gestapo je ale vyhmátlo a pamětník poté bezmála dva roky strávil v koncentračním táboře Flossenbürg. Jeho vyprávění z tohoto období je velmi syrové a vzpomíná v něm na neustálý hlad, bití, popravy, sebevraždy, všude ležící těla mrtvých a nesnesitelný zápach ze spalovaných mrtvol.

V trampské osadě Koráb

Oldřich Komenda se narodil 3. prosince 1924 v Břeclavi. Ve městě tehdy žila výrazná česká většina, což nebylo v této pohraniční oblasti obvyklé. Pamětník chodil do české školy a také v rámci DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty) do místního skautského oddílu. S dalšími jedenácti chlapci také založili tzv. trampskou osadu Koráb. Pravidelně se scházeli v klubovně a každé léto trávili na chatě v obci Dobrá Voda v Malých Karpatech na Slovensku.

Bezstarostné mládí ale skončilo na konci září roku 1938, kdy zástupci čtyř evropských velmocí podepsali mnichovskou dohodu o odstoupení pohraničních oblastí Čech a Moravy nacistickému Německu. Přestože v Břeclavi tvořili obyvatelé německé národnosti jen 11,5 procenta, ze strategických důvodů se také stala součástí okupovaného území. Značná část českých rodin poté z města odešla do vnitrozemí. Češi, kteří zůstali, začali mít s novou správou potíže. Všem československým spolkům byla zastavena činnost a zabaven majetek. Týkalo se to i místních skautů a Bohdana Šturma, vedoucího oddílu, do nějž docházel také pamětník, gestapo dokonce zatklo a následně skončil na popravišti ve Vídni. Uzavřeli také českou měšťanskou školu, a Oldřich Komenda tak musel předčasně ukončit školní docházku a následně nastoupil do učení na kuchaře v místní nádražní restauraci.

Kluci z trampské osady Koráb se ale dál scházeli. Nejezdili už sice do chaty v Dobré Vodě, protože tu k výcviku zabrala Hlinkova garda, ale pronajali si prostory v jedné místní chalupě. Dál se také scházeli v klubovně v Husově ulici v Břeclavi.

Nechtěli stát stranou

Do trampské osady Koráb patřil i pamětníkův starší bratr František Komenda, který byl nuceně nasazen ve Vídni jako dělník na železniční dráze. Napojil se tam na místní odbojáře, kterým pak dodával informace o projíždějících vlacích. Když se vrátil do Břeclavi, vyzval ostatní členy k aktivnímu odporu proti nacistickému režimu. Všichni souhlasili a usnesli se, že každý bude na svém pracovišti sabotovat výrobu. Začali také rozšiřovat letáky. „Poslouchali jsme zakázané rádiové relace Londýn, Moskva a zprávy z nich jsme pak hodili na papír, udělali letáky a ty jsme roznášeli,“ vzpomíná Oldřich Komenda.

Dne 7. března 1943 pamětníka jako hospodáře trampské osady Koráb v nádražní restauraci zatklo gestapo. Spolu s ním putoval za mříže jakožto vedoucí osady i jeho bratr František a také pokladník v osadě Ivan Prokeš. Všichni prošli brutálními výslechy na gestapu. „Kolikrát nás do vězení nesli. Chtěli z nás vytlouct nevím co, jenomže se jim to nepovedlo,“ vzpomíná Oldřich Komenda, který se k ničemu nepřiznal. Přesto ho spolu s ostatními zavřeli nejprve do vězení v Břeclavi. Vypráví, že je tam hlídal starý bachař ještě z dob Rakouska-Uherska, který se k nim choval lidsky, a dokonce je nechal volně se procházet po věznici a do cely je zavíral jen v době kontrol. Jenže z Břeclavi je transportovali nejprve do věznice ve Vídni a následně do pracovního tábora Maria-Lanzendorf. „Dali nás do Schutzhaftu, do věznice v pracovním táboře. Byla tam jen šikmá deska a na té jsme spali. Pouštěli nás ven jen v noci a to nás s obušky proháněli po dvoře. A byli to tací sopláci, že kdyby mu člověk lištil, tak ho zabije. Kluci, mládež, ale měli holt zbraně, SS uniformy, tak si troufali. I na staré lidi. Jednou, když jsem si šel pro bramboru ve šlupce, tak mně dvě brambory vypadly a hned jsem měl rozbité oko gumovým obuškem.“

Vzduch nasycený nesnesitelným pachem spalovaných mrtvol

Krátce poté všechny tři s přípisem v dokladech návrat nežádoucí převezli do koncentračního tábora Flossenbürg, nacházejícího se v Německu. Oldřich Komenda přestal být člověkem a na bezmála dva následující roky se stal jen číslem 3843. Jeho bratra Františka jako vedoucího osady Koráb převezli do koncentračního tábora Mauthausen. Pamětníka a Ivana Prokeše zařadili do bloku 9, kde spali na dřevěných pryčnách v místnosti společně s dalšími čtyřiceti vězni.

Tehdy osmnáctiletý Oldřich Komenda se ocitl doslova v pekle, kde ho sebemenší pochybení mohlo stát život. Koncentračním táborem Flossenbürg prošlo přibližně 100 000 vězňů, z nichž jich tam nejméně 30 000 zahynulo. Vězně ohrožovali nejen dozorci, ale i kápové určení z řad kriminálních živlů a násilníků, k tomu neustálý hlad, tvrdá práce, vysílení, tresty, nemoci a epidemie. Pamětníka i jeho přítele ihned zařadili na práce v granitových lomech. Vzpomíná, že mnozí vyhladovělí a vyčerpaní vězni tvrdou dřinu v lomu a neustálé bití a ponižování nedokázali vydržet. „Šli raději do drátů, kde byla elektřina. Raději obětovali život. Bylo tam dost takových případů.“

Po práci každý vězeň musel vzít na rameno velký kámen a odnést ho do tábora, kde se pak využil při stavbách dalších objektů. K tomu nekonečné nástupy, kdy zcela vyčerpaní vězni museli stát desítky minut v nedostatečném oblečení v mrazu, než se je dozorcům podařilo spočítat. Když někdo chyběl, délka čekání se znásobila. Několikrát dozorci vězně použili ke svému nechutnému divadlu a před jejich zraky oběsili muže, kteří se pokusili o útěk nebo se něčím provinili proti táborovému řádu. „Jeden muž se jim utrhl. Za normálních okolností takový vězeň dostane svobodu. U nich to nebylo, dali mu znova smyčku a pověsili ho. Nic u nich neplatilo, jen poprava.“

Pro věčně hladové vězně se kousek chleba stal nejcennějším pokladem. „Kolikrát jsme zaháněli hlad tím, že jsme do papíru zabalili piliny a kouřili je,“ vzpomíná Oldřich Komenda a dodává, že si musel hlídat každé sousto a několikrát se stal svědkem, jak jeden vězeň zabil druhého, aby měl nárok na vylízání hrnce, z něhož se předtím vydávalo jídlo.

Češi měli v táboře svou organizaci a té se podařilo dostat pamětníka a jeho kamaráda Ivana Prokeše z kamenolomu do práce ve výrobní hale firmy Messerschmitt, kde se pro válečné účely nacistického Německa vyráběly stíhačky Me 109. Oldřich Komenda vzpomíná, jak tam pomáhal ostatním vězňům. Ti, aby se vyhnuli trestu za výrobu zmetků, mu dávali díly s drobnými prasklinami a pamětník, aby zabránil rozšíření praskliny, do dílu vyvrtal drobnou dírku. Jenže byl odhalen a během nástupu dostal pětadvacet ran holí. „Měsíc jsem si nesedl. Zadek jsem měl rozsekaný do masa,“ vzpomíná.

Od poloviny roku 1944 nacistická správa posílala do tábora také Židy. Oldřichu Komendovi dodnes zůstaly v paměti přijíždějící transporty zubožených vězňů. „Všechny vysvlékli a prohledali jim i ústa. Kdo neměl zlaté zuby, šel na jednu stranu, a kdo je měl, šel na druhou. Ty, co měli zlaté zuby, hned popravili a zuby vyndali. Potom jeden transport vyslali do Buchenwaldu, ale ten tam nedorazil, protože ho napadla letadla a nikdo z nich se nezachránil.“

S blížící se frontou se Flossenbürg stal cílem evakuačních transportů (pochodů smrti) vězňů z východně položených koncentračních táborů. Razantně se zvýšil nejen počet vězňů, ale i úmrtí a poprav. „Každé ráno bylo v umývárce několik mrtvých a hromady těl se posbíraly také na ubikacích,“ vzpomíná Oldřich Komenda. Počet mrtvých překročil kapacitu krematoria, a tak esesáci házeli těla na hromady, polili je benzinem a zapálili. „Všude byl nesnesitelný zápach. Oni tak prostě likvidovali lidi.“

Pochod smrti

Začátkem dubna 1945 se již k Flossenbürgu blížily americké jednotky, a tak od 17. dubna muselo postupně 10 000 vězňů nastoupit k pochodu do koncentračního tábora Dachau. Oldřich Komenda vypráví, že esesáci do svých uniforem navlékli kriminální vězně, kteří ostatní hlídali. Několikadenní pochod smrti přežila přibližně jen polovina vězňů. Pamětník šel po boku svého přítele Ivana Prokeše a vybavuje si, že jejich putování bez jídla a pití trvalo tři dny a tři noci. „Kdo nemohl, tak ho zastřelili. Pustili třeba někoho na velkou stranu, a jak si ten vězeň čapl k patníku, tak ho zastřelili.“

Skupina, v níž se pamětník nacházel, ale do Dachau nedorazila. Přibližně deset kilometrů před ním z ničeho nic dozorci zmizeli a krátce poté se objevili američtí vojáci. Oldřicha Komendu ale pak ještě čekala dlouhá cesta domů. Ve Stramsriedu obdržel prozatímní doklady a poté s Ivanem Prokešem a dalšími třemi Čechy pokračovali směrem na Plzeň. Během cesty se dozvěděli o Pražském povstání, a tak svou další cestu směřovali k hlavnímu městu. Do Prahy dorazili 9. května 1945, kdy obyvatelé konečně slavili osvobození. V přeplněných vlacích pokračoval Oldřich Komenda do Břeclavi. U nich doma se zrovna nacházeli sovětští vojáci, kteří když spatřili vyhublého muže v roztrhaných vězeňských šatech, nalili mu na přivítanou stakan vodky. „Vypil jsem to a hned mě to položilo,“ dodává pamětník. Krátce poté dorazil z koncentračního tábora Mauthausen domů i jeho bratr František.

Zůstal v Břeclavi

Déle než rok se pak Oldřich Komenda léčil s tuberkulózou v sanatoriu v Pasekách. Po vyléčení nastoupil do skladů vodáren v Břeclavi. V roce 1948 se oženil s Ludmilou Konečnou a někdy v tomto období nastoupil do okresního domu pionýrů a mládeže, kde se následně stal ředitelem. Později až do penze pracoval v keramických závodech v Poštorné. Oldřich Komenda již krátce po válce vstoupil do komunistické strany a v keramických závodech dělal v útvaru obrany a měl na starost požárníky a civilní obranu. Stal se také členem Lidových milicí. Od roku 1974 do roku 1985 byl veden jako důvěrník StB. „Měl jsem na starost vstup umělců do keramických závodů a občas se na některého došli zeptat, co a jak,“ dodává pamětník.

Oldřich Komenda stále žije se svou ženou v Břeclavi, kde dlouhá léta působil jako jednatel ve Svazu bojovníků za svobodu. Říká, že ho hrůzné zážitky z koncentračního tábora Flossenbürg ve snech nebudily, ale jedním dechem dodává, že když nemusel, tak na to nevzpomínal a také se tam raději již nikdy nejel podívat.