Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Thomas Kolsky , Ph.D. (* 1942)

• narozen 23. května 1942 v sovětském Buzuluku

• v roce 1945 se vrátil do Československa

• v roce 1948 odcestoval s rodiči do Izraele

• od roku 1958 žije v USA

• získal doktorát z historie na George Washington University

• v letech 1971 až 2015 vyučoval na vysoké škole historii a politické vědy

• v roce 2003 získal Lindbackovu cenu za vynikající výuku

• v roce 2004 byl oceněn jako nejlepší profesor roku v Pensylvánii

• je autorem knihy Jews Against Zionism

Jeho židovským rodičům se podařilo vysmeknout ze spárů dvou nejhorších totalit 20. století. Když začala válka, utekli před Hitlerem do Sovětského svazu, kde zanedlouho skončili ve stalinském lágru. Se změnou politické situace po vypuknutí Velké vlastenecké války jim bylo umožněno vstoupit v Buzuluku do nově vznikající Svobodovy armády. Zde přišel na svět jejich syn Tomáš, pojmenovaný po prvním československém prezidentovi. Prošel sovětským dětským domovem, ujala se ho slovenská vdova po partyzánovi, prožil pár šťastných poválečných let v Praze, stěhoval se do Izraele a o pár let později do USA, kde se z něho stal Thomas. V každé zemi se musel přizpůsobit nové kultuře a zvládnout místní jazyk. Tyto zkušenosti ho naučily kriticky myslet, udržovat si otevřenou mysl a vyhýbat se černobílému vidění světa. 

Rodiče s láskou vzpomínali na první republiku

Thomas Kolsky se narodil 23. května 1942 v sovětském městě Buzuluk, které se nachází na jižní hranici dnešního Ruska nedaleko hranic s Kazachstánem. Jeho židovské rodiče sem zavála souhra historických okolností. Tatínek Maximillian Kornfeld se narodil v roce 1910 v Porubě u Orlové ve Slezsku jako šesté ze sedmi dětí v rodině úspěšného obchodníka se smíšeným zbožím. Vyrostl s novou republikou a na léta svého mládí celý život vzpomínal jako na „zlatý věk“. Chválil tolerantní postoj československé společnosti a osobnost prezidenta Tomáše Masaryka, po kterém později pojmenoval svého jediného syna.

Maminka Edita, za svobodna Stambergerová, se narodila do dobře situované židovské rodiny ve Vítkovicích, které jsou dnes součástí Ostravy. Také jí plynul život v prvorepublikovém Československu bezstarostně. „Byla velmi rozmazlována. Chovali se k ní jako k princezně,“ říká její syn. V rodinném archivu se dochovaly fotografie z rodinných lázeňských pobytů v Luhačovicích a Karlových Varech. Sotva si tahle „princezna“ mohla představit, že ji osud zavane do stalinského lágru a že bude později jako vojačka osvobozovat svou vlast.

V roce 1939 se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny

Otec byl v září 1938, během výjimečného stavu a mnichovské krize, mobilizován a poslán na maďarskou hranici. Po demobilizaci se vrátil do rodné Poruby, kterou mezitím jako součást československého Těšínska anektovalo Polsko. Situace se zde pro Čechy začala vyvíjet velmi nepříznivě. Rodiče pamětníka se proto krátce po svatbě rozhodli odejít za příbuznými do Krakova v tehdy ještě svobodném Polsku.

Zde je 1. září 1939 zastihla válka. „Ve chvíli, kdy k tomu došlo, se můj otec rozhodl, že by se měli přesunout na východ, protože měl pocit, že se k něčemu schyluje,“ vypravuje Thomas Kolsky. Rodiče před přibližující se německou armádou uprchli do polského města Tarnopol, které bylo ovšem ještě v tom stejném měsíci obsazeno Sovětským svazem a dnes je součástí Ukrajiny. Byl to útěk z bláta do louže, ale jak se později ukázalo, vybrali si přece jen menší zlo. Téměř všichni jejich příbuzní, kteří zůstali v západním Polsku nebo Československu, později zahynuli.

Sověti je drželi více než rok v lágru

V Tarnopolu jim nebylo souzeno zůstat dlouho. Otec si zde našel práci jako instruktor tělesné výchovy, ale již na začátku roku 1940 naložila sovětská tajná policie manžele do vlaku a odvezla je do dřevozpracujícího pracovního tábora, který byl zřejmě součástí rozsáhlé sítě gulagu. Kde přesně se tábor nacházel, není jasné, ale podle vzpomínek pamětníkova otce se jmenoval „Bachmatskij lesopunkt“. 

V pracovním táboře otec za otrockých podmínek kácel stromy. Díky tomu, že pracoval velmi usilovně a překračoval plán, nemusela Edita jako žena úderníka pracovat. Dokonce si pořídili krávu a její mléko a sýry pak měnili za jiné potraviny. Ze strany vedení tábora byl na otce vyvíjen tlak, aby udával spoluvězně. „Několikrát si ho zavolali k člověku z NKVD, který to tam měl na starosti. Většinou si ho předvolali v noci. Jednou poslali mé matce jeho spodní prádlo a řekli: ‚To jediné vám po něm zbude,‘“ vypravuje Thomas Kolsky.

Jako batole strávil rok v dětském domově

Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 a dohodě mezi československou exilovou vládou a sovětskou vládou o společném postupu proti Německu byli Češi věznění v Sovětském svazu amnestováni, aby se mohli zapojit do bojů na straně Rudé armády. Rodiče pamětníka byli někdy koncem roku 1941 propuštěni z pracovního tábora a několik měsíců na přelomu let 1941 a 1942 se protloukali mrazivým, bezútěšným Kazachstánem. Matka byla tou dobou již těhotná.

V kazašském městě Taraz se dozvěděli o formování československé vojenské jednotky v Buzuluku, vzdáleném přes dva tisíce kilometrů. Podařilo se jim nějak tuto vzdálenost překonat a 23. března 1942 vstoupil otec do 1. československého samostatného praporu s pořadovým číslem 620. Přesně o dva měsíce později se narodil syn Tomáš. „Nebyla to nejlepší doba k příchodu na svět,“ žertuje Thomas Kolsky. Narození dítěte v polních podmínkách vzbudilo pozornost u nejvyššího velení. „[Ludvík] Svoboda jí [matce] přinesl sušenky a mléko, takže se stal mým kmotrem,“ říká hrdě pamětník. 

Zatímco se otec zapojil do bojů od Sokolova, Charkova, Bílé Cerekve a Kyjeva, matka zůstala s malým Tomášem ještě necelé dva roky v Buzuluku. Začátkem roku 1944 vstoupila rovněž do armády a podílela se na osvobození Československa. „Myslím, že chtěla strávit nějaký čas s mým otcem a dala mě do dětského domova,“ vysvětluje poměrně riskantní krok matky pamětník. Zhruba rok strávil Tomáš v Jefremově v dětském domově, který byl zřízen pro děti československých vojáků bojujících na frontě. „[Moje] dětství bylo traumatizující, ale nemyslím si, že mě zničilo. Věřím, že mě to posílilo,“ říká Thomas.

Konec války prožil u partyzánky Anny

Poté, co sovětské a československé síly osvobodily větší části Slovenska, byl Tomáš odvezen ze Sovětského svazu a předán do péče vzdálené příbuzné Anny Herzové, která bydlela ve slovenské Kremnici. Anna Herzová přišla pár měsíců předtím o všechny své blízké příbuzné. Její švagr Karol Herz s manželkou Sofií, tetou pamětníka, a dvěma dětmi zahynuli v koncentračním táboře a manžel Ladislav s oběma syny byli zabiti jako partyzáni během Slovenského národního povstání. Anně, která byla také jako kuchařka zapojena v partyzánském odboji, malý Tomáš zřejmě nahrazoval ztracené syny. Oba k sobě přilnuli a pamětník na ni dodnes s láskou vzpomíná.

V Kremnici zůstal Tomáš do začátku září 1945. Na tu dobu sice nemá žádné konkrétní vzpomínky, ale do Kremnice se k Anně Herzové ještě několik let často vracel o prázdninách a tuto část Slovenska si zamiloval. Někdy v září roku 1945 byl přivezen do Ostravy k tetě Leopoldině Langerové řečené Poldi. Z šesti otcových sester byla jediná, které se podařilo přežít válku. Z blízkých příbuzných matky se domů nevrátil nikdo. Koncem roku 1945 byli rodiče uvolněni z armády a rodina tak mohla být konečně pohromadě.

Po válce se rodina zbavila německého příjmení

Otec byl z vojenské činné služby propuštěn na jaře 1946 v hodnosti štábního kapitána. Ve stejném roce si rodiče a jejich syn změnili německé příjmení Kornfeld na Kolsky a tatínek si nechal změnit i křestní jméno – z Maxe se stal Miloš. Byla to tehdy běžná praxe a velká část Židů v československé armádě přijala po válce česky znějící příjmení. Otci v té době nabízeli odjet na tři roky do Sovětského svazu, kde mohl absolvovat vojenskou školu a následně udělat kariéru v armádě. Odmítl to, protože nechtěl odjet bez rodiny. 

Rodiče vedli v Praze bohatý společenský život s častými oslavami a spoustou zábavy. Bylo to zřejmě jedno z nejšťastnějších období v jejich životě. Měli velký byt, chůvu a přátelili se se zajímavými osobnostmi. Matka měla například blízký vztah s Kirou Skokanovou, manželkou podplukovníka Františka Skokana, a malý Tomáš byl dokonce představen prezidentu Benešovi. Otec ho brával na sportovní akce, matka mu četla pohádky Boženy Němcové. „Když jsem se poprvé vrátil do Prahy, šel jsem na Vyšehrad k hrobu Boženy Němcové, abych ji pozdravil, protože mám tyhle příběhy moc rád,“ říká Thomas Kolsky.  

Gulag člověka vyléčí z komunistického poblouznění

V únoru 1948 komunistický převrat skoncoval s nově obnovenou demokracií v Československu. Rodiče pamětníka byli sociální demokraté a o vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ) nikdy neuvažovali. „Otec mi vždycky říkal: ‚Pokud chceš být komunistou, měl bys strávit nějaký čas v pracovním táboře. Tam ti dají dobré školení,‘“ vzpomíná Thomas Kolsky na ironická slova svého otce, kterého pobyt v gulagu jednou provždy odradil od koketování s komunismem.

Otec znal z války velmi dobře některé komunisty, kteří se po Vítězném únoru dostali k moci, a zřejmě tušil, že se od nich nedá čekat nic dobrého. Jedním z nich byl Bedřich Reicin, který se po roce 1948 podílel na čistkách v armádě. Těm padl za oběť například výše zmiňovaný František Skokan. „Můj otec znal Reicina velmi dobře, protože byl v jeho jednotce. Říkal, že Reicinovi nikdy nevěřil, protože se pořád vyptával a byl velmi zvědavý,“ říká Thomas Kolsky. Reicina později semlela kola teroru, která sám pomáhal roztočit. V roce 1952 byl popraven. „To je jeden z důvodů, proč mám rád zvířata a psy, protože jsou dvě věci, které nemají. Nemají náboženství a nemají ideologii. A já si myslím, že náboženství a ideologie napáchaly na světě strašné škody,“ má jasno Thomas Kolsky.

První roky v Izraeli byly těžké

V roce 1948 Sovětský svaz a Československo podpořily vznik státu Izrael a nabídly mu vojenskou pomoc. Otce v té době přesvědčil jeho armádní kolega Antonín Sochor, aby se přidal k jednotce židovské podzemní armády Hagana. Ta se později stala základem regulérní izraelské armády. Koncem prosince 1948 tak odjeli rodiče s šestiletým Tomášem oficiálním československým transportem do Izraele. Z italské Neapole dorazili lodí do Haify a 1. ledna 1949 vstoupili na izraelskou půdu.

Několik prvních měsíců strávili v imigračním táboře poblíž Chadery a později se jim podařilo získat jednopokojový byt ve městě Jaffa, ve starobylé arabské čtvrti poblíž mešity Hassan Bek. Začátky v nové zemi byly pro všechny členy rodiny krušné. Otci se nepodařilo získat v armádě místo, které by odpovídalo jeho zkušenostem. Velmi ho to zklamalo. Byl dlouho nezaměstnaný, než si našel práci jako dělník v továrně na výrobu nápojů. Matka vylepšovala rodinný rozpočet domácím pletením dětského oblečení. Teprve po několika letech se otec vypracoval na pozici zástupce ředitele společnosti pro výrobu chladírenských skladů.

Brzy za nimi do Izraele přijela teta Poldi s manželem a přes rok s nimi bydleli v jednom pokoji. „Moji rodiče se soustředili hlavně na to, jak přežít. Já jsem se taky snažil přežít. A nepamatuji si, že by mi věnovali nějakou velkou pozornost,“ vzpomíná na dětství v Izraeli Thomas Kolsky. „Rodiče, aniž by si to uvědomovali, mi dali spoustu svobody. Měl jsem spoustu svobody a svoboda může být matoucí. Takže i já jsem byl svobodou zmatený. Ale také jsem se díky svobodě učil. A dodnes velmi povzbuzuji lidi, aby mysleli sami za sebe.“

Jednali se mnou jako s idiotem

V Jaffě nastoupil Tomáš na základní školu. Prvních několik let měl velké problémy, protože nemluvil hebrejsky. Byl považován za slabého žáka a jeden ročník musel dokonce opakovat. Reagoval na to zlobením, za které byl přísně trestán. „Byli tam lidé z deseti různých zemí. Bylo to velmi zmatečné. Nebyli tam žádní psychologové. Nebyli tam žádní poradci. Jednali se mnou jako s idiotem,“ vzpomíná na zřejmě nejtěžší období v životě.

Cizí pro něj byl také judaismus, protože jeho rodiče nebyli praktikující věřící. Dokonce si plně neuvědomoval, že je Židem. Vzpomíná si, jak v první třídě, ještě v Československu, přinesl učitel do třídy krucifix a zeptal se dětí, kdo zabil Ježíše. „A ony odpověděly, že ho zabili Židé. A já jsem právě v té době zaslechl, že jsme nějak spojeni se Židy. Nevěděl jsem, co jsou to Židé. Ale byl jsem hodně naštvaný, že ti zlí lidé zabili Ježíše,“ vzpomíná Thomas Kolsky.

Teprve později, pod vlivem nového učitele, začal dělat rychlé pokroky a ke konci základní školy už patřil mezi nejlepší studenty. Kromě hebrejštiny zvládl i základy arabštiny. Když začali rodiče plánovat stěhování do USA, začal se Tomáš učit ještě angličtinu. V listopadu 1958 se rodina po deseti letech strávených v Izraeli vystěhovala do Spojených států. Pamětníkovy zkušenosti s různými kulturami z něj udělaly kosmopolitu, který se nikdy plně neztotožnil jen s jedním národem. „Myslím, že jsem nikdy nepatřil k žádné skupině, protože skupinám nevěřím. Dodneška. Mám problém s příslušností ke skupině, protože mi to připadá nebezpečné,“ říká Thomas Kolsky. „Kdykoli mi někdo řekne, že všichni něco dělají, jsem velmi podezřívavý. Každý nemůže mít pravdu.“

S rodiči nesdílel jeden společný jazyk

V USA se rodina Kolských usadila na východním pobřeží ve státě New Jersey. Tomáš, nyní Thomas, nastoupil na střední školu. Adaptace tentokrát nebyla těžká, protože už uměl docela obstojně anglicky. Přesto se necítil v novém bydlišti úplně dobře. Většina jeho spolužáků byli synové a dcery majitelů hotelů, v jednom z nichž jeho otec pracoval jako číšník. K jiné práci se až do penze nedostal, ale navzdory ztrátě společenského postavení si zachoval pocit důstojnosti a osobní hrdosti. Ke konci svého života stále více věřil, že žije v Československu se svými rodiči a sestrami. Občas si představoval, že je válka a on bojuje na frontě.

Zatímco Thomas přijal angličtinu jako svůj hlavní jazyk, rodiče pamětníka se anglicky nikdy perfektně nenaučili. Vznikla tak mezi nimi komunikační propast. „Nemohl jsem s nimi mluvit o velmi důležitých věcech, protože jsme nikdy neměli […] společný jazyk, který bychom dobře znali,“ vysvětluje Thomas Kolsky. „Umím německy a česky, ale ne tak, abychom mohli diskutovat o pokročilejších myšlenkách, takže jsme se nikdy nedostali k filozofii nebo teologii nebo pokročilé politice.“

Thomas Kolsky vystudoval na vysoké škole historii a mezinárodní vztahy. Na George Washington University získal titul PhD. V roce 1971 začal pracovat jako odborný asistent historie na Montgomery County Community College. Zde zůstal až do důchodu. V roce 2003 získal Lindbackovu cenu za vynikající výuku a v roce 2004 ocenění jako nejlepší profesor roku v Pensylvánii. „V hodinách dějepisu jsem musel dělat určité korekce. Když jsme se učili o druhé světové válce, mluvilo se o Normandii a různých bitvách v Tichomoří a nikdo nemluvil o východě. Musel jsem jim připomínat, že Rusové velmi trpěli, že ztratili více než 20 milionů lidí a že utrpěli stokrát více ztrát než Spojené státy. Takže si zaslouží, abychom se o nich zmínili,“ říká Thomas Kolsky.

Návrat do staré vlasti byl emotivní

S Československem neměla rodina až do roku 1989 žádný kontakt. První návštěva se uskutečnila v roce 1993. „Když jsem se vrátil do Prahy, dva dny a dvě noci jsem nespal. Byl jsem velmi rozrušený. První, co jsem udělal, bylo, že jsem jel do Kremnice,“ vzpomíná Thomas Kolsky. Od té doby navštívil Česko a Slovensko mnohokrát a setkal se s řadou lidí, kteří mu vyprávěli o válce a životě v totalitě. Jedním z nich byla Zoe Klusáková-Svobodová, dcera Ludvíka Svobody. „Bylo to neskutečné. Když jsem byl v Praze, žil jsem historii,“ říká Thomas Kolsky. Zároveň byl pro něj návrat do země jeho předků traumatizující, protože se mu s plnou silou připomněli příbuzní, kteří zahynuli v době holocaustu.

V roce 2024 byl Thomas Kolsky na penzi a chystal se sepsat své paměti. „To je můj další cíl, který teď mám. Chci začít psát články o svých názorech, což jsem dříve nedělal. Myslím si, že lidé v důchodu mají odpovědnost vyjádřit svůj názor, protože už je nikdo nemůže vyhodit z práce. To jim dává obrovskou svobodu. A já si cením své svobody. Oni mluví o svobodě – já ji rád zažívám,“ říká Thomas Kolsky. „Lidé v důchodu mají svobodu a musí ji využít, protože když ji nevyužijí, tak prohrají.“