Ing. Vladimír Kolomý

„V roce 1945 v květnu jsme se jako skauti soustředili do jedné vojenské čety, která sloužila k obraně města Úvaly, a měli jsme tam skautskou družinu. Byli jsme zařazeni pod tzv. Revoluční gardy, říkalo se jim RG. Potupně se jim také říkalo rabovací gardy. Naší pracovní náplní bylo především postarat se o německé zajatce a německé občany, kteří byli po tu dobu zavřeni. Potom, protože Úvaly jsou uprostřed hlubokých lesů, mezi Klánovicemi, Šestajovicemi, Cibřinou, Říčany, tak v těch lesích byly základny německých vojsk, tak tam odsaď jsme vyváželi dělostřelecké náboje, miny, dost nebezpečné to povolání. Řidič s autem, který nám odvážel ty miny a bomby, odmítal s námi jezdit a my jsme u toho seděli. On se bál, že to bouchne. Taky jsme vodili německé zajatce na polní práce, které se musely zkultivovat, protože v tom květnu tehdy toto místo bylo osvobozeno Rudou armádou, takže pole byla značně rozježděna. Tak tam dělali ti němečtí vojáci. No a tam jsem se setkal poprvé s dalšími usmrceními jak těch německých vojáků, tak také Němci vraždili české lidi. Tahle RG brigáda začala vlastně barikádami, které v Úvalech byly postaveny proti nájezdům německé Schörnerovy armády, která měla své sídlo v Poděbradech, a potom jeho tankových vojsk, protože jižně od Prahy nad Zbraslaví byly soustředěny tankové sbory, prapory a tak, které se chtěly dostat přes Prahu na Západ. Došlo by k obrovským bojům a těm bylo třeba zabránit těmi barikádami. Takže jako patnáctiletej jsem shazoval třeba železniční vagony z mostu dolů, aby tím podjezdem nemohly projet tanky. Bohužel Němci tam také sebrali pár českých občanů Úval a zavraždili je v lese. A potom jsme se taky bohužel setkali s tím, že Rusové začali tyhle německé zajatce střílet na takovém odlehlém místě v lesích a dobíjeli je ranou do hlavy.“

„Takzvaná skupinová zkouška PN. PN byly tehdy pohlavní nemoci a tehdy po tom roce 1954 jsme museli absolvovat zkoušku, tam, kde jsme byli, nás zastihli a museli jsme jim odevzdat krev. Tak přijely tam na tu stavbu přehrady Krušberk zdravotnice, nějaké sestřičky, odebraly krev, jestli máme pohlavní nemoci, nebo ne. Tím musel projít každý dospívající mužskej. No a tehdy se krev odebírala tak, že se odebrala dělníkům, inženýrům, nám asistentům a tak dále. Bohužel tam ty sestřičky měly málo jehel, takže na to napichování používaly už použité jehly. A já jsem tam dostal infekční žloutenku. Takže já jsem celou vysokou školu absolvoval v té žloutence čili v dietách, takže jsem měl špatný stravování, což mně pomohlo, že jsem nemusel na tu vojnu nastupovat. Ale bohudík na ten poslední odvod v pátém ročníku mě odváděl lékař, který byl mým starším spolužákem na gymnáziu, a ten mi říkal: ‚Vladimíre, neblbni, je tam na tebe zájem, že bys mohl jít ne k normálnímu vojenskému útvaru s puškou, ale že bys mohl jít jako projektant do toho Vojenského projektového ústavu.‘ No tak to jsem vzal, protože jsem byl zbaven nejen pušky a takovéhle práce a taky jsem bydlel v kasárnách jakoby v Praze, ale bohudík jsem krom prvního měsíce mohl bydlet doma. Takže já jsem kasárny vůbec nepoznal. Taky jsem nepoznal střelbu. Vždycky se našel někdo, kdo si rád ode mě vzal náboje, aby si vystřelil ze své pušky. Já jsem se toho bál, protože všichni museli potom čistit hlavně. Já ji čistit nemusel, protože byla čistá. To stačilo jenom protřít olejem a bylo po problému.“