Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rut Kolínská (* 1953)

• narodila se 13. května 1953 v Havlíčkově Brodě v rodině evangelického faráře B. J. Dittricha

• po studiu gymnázia a nástavby uměleckých řemesel pracovala jako domácí dělnice pro Ústředí lidové umělecké výroby

• dálkově vystudovala na Filozofické fakultě UK obor etnografie a folkloristika

• stála u zrodu ekologického sdružení Pražské matky, organizujícího v květnu 1989 demonstraci za čisté ovzduší

• v roce 1992 založila v Praze první mateřské centrum u nás

• jako první Češka získala v roce 2003 mezinárodní ocenění Žena Evropy

• švýcarská Schwabova nadace jí udělila titul Sociálně prospěšná podnikatelka roku 2006

Být mámou pěti dětí pro Rut Kolínskou neznamenalo uzavřít se před světem, ale právě naopak. Mateřství dokázala spojit s rozvíjením myšlenky občanské společnosti. Jistě i proto, že rodina pro ni byla vždy zásadní hodnotou a dětství na evangelické faře jí dalo do života směr, ze kterého nikdy neuhnula. Tatínek ji také naučil, že vnitřní svoboda je něco, o co se může vždy opřít, co jí nikdo nevezme.

Děti její život neomezovaly, ale aktivně ho s ní žily. Účastnila se s nimi protivládních demonstrací na konci osmdesátých let a stála u zrodu ekologického hnutí Pražské matky. Po sametové revoluci založila Síť mateřských center a za tuto aktivitu získala ocenění Žena Evropy. V občanské společnosti viděla cestu, jak se podílet na životě v demokratické společnosti a povzbudit lidi v zájmu o veřejné dění. Její názory oslovily Václava Havla natolik, že si přál, aby se právě ona stala naší prezidentkou.

Z rodinného zázemí jsem čerpala celý život

Rut Kolínská se narodila 13. května 1953 v Havlíčkově Brodě. Vyrůstala nedaleko, na evangelické faře v Horní Krupé, jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Své dětství vnímala jako idylický čas, kdy byla do velké míry uchráněna od nepřízně doby. Láska rodičů, život ve víře a jasné hodnoty jí daly pevnou kotvu pro celý budoucí život. Přitom rodiče a později i starší sourozenci si prošli řadou těžkých roků, což ovlivnilo celý jejich život.

Maminka Vlastimila, rozená Bednářová, měla složitý osud nemanželského dítěte narozeného ve Švýcarsku. Tam ji matka ponechala v porodnici a tam také bojovala o svůj křehký život v jednom z prvních inkubátorů. Dostala se do dětského domova a odtud si ji vzali prarodiče. V jejích osmi letech všichni přesídlili za prací do Čech, do Poličky. Zde se také později rodiče pamětnice seznámili. Maminka navázala se svojí biologickou matkou, která později žila v New Yorku, časem kontakt, a „babička z Ameriky“ dokonce na faře v Krupé strávila posledních pět let svého života. Maminka původně pracovala jako učitelka, ale aby neměla jako manželka faráře na děti „špatný vliv“, byla přesunuta na zvláštní školu a nakonec do dětského domova jako vychovatelka. Přesto ji její práce vždy naplňovala.

Jsou tam cizí pánové a křičí na tátu

Otec Bohumil Jan Dittrich byl jako ročník 1921 v době narození prvního syna totálně nasazený. Po válce, v roce 1946, odjel do Texasu studovat teologii a o dva roky později se tam chtěl přestěhovat s celou rodinou. To už ale nebylo možné. V roce 1950 byl označen jako intelektuální vůdce protistátní skupiny a zatčen. Problémem byly i jeho kontakty se zahraničím. Šestnáct měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě, ale nakonec obviněn nebyl. Musel se však s rodinou odstěhovat, a tak přijal první místo na malé venkovské faře v Horní Krupé. V hledáčku Státní bezpečnosti zůstal i nadále a jeho „hříchy“ se odrazily na celé rodině.

Nejhorší dětský zážitek prožila Rut v roce 1958, kdy na faru opět přijela Státní bezpečnost a hledala otce. Nic netušící holčička je poslala za tatínkem do sklepa. Odtud se po chvíli začal ozývat zoufalý řev: „Vůbec si nevybavuji slova, jen slyším ten obrovský křik.“ Až později se dozvěděla, že otec byl přemlouván ke spolupráci. Tento děsivý prožitek měl pokračování druhý den, kdy se tatínek při bohoslužbě zhroutil a byl odvezen do psychiatrické léčebny. Následně mu bylo vyhrožováno obnovením procesu i postihem dětí. To nakonec všichni sourozenci pocítili, když nemohli studovat obory, o které měli zájem.

Jan Palach nás chtěl probudit

Dospívání Rut Kolínské se naopak neslo v duchu uvolněné atmosféry šedesátých let: „V roce 1968 nebylo těžké dostat se na střední školu.“ O všechno se zajímala, podepsala i manifest 2000 slov, i když ještě nebyla plnoletá. O to horší byl náraz na realitu období normalizace. Na gymnáziu zažila, jak se někteří učitelé nemohou s novou situací vypořádat, a jiní naopak bez problémů „převlékají kabáty“. Hodně ji zasáhlo upálení Jana Palacha. I když jí bylo teprve patnáct let, o jeho činu přemýšlela, diskutovala s kamarády a řešila i otázku daru života a sebevraždy: „Došlo mi, že to není sebevražda, že je to oběť. Že nám chtěl něco ukázat, že nás chtěl probudit.“ I ona se snažila probouzet.

Vzdorovala vstupu do Socialistického svazu mládeže (SSM), odmítala se účastnit oslav 1. máje a dávala najevo své názory. Odmaturovat se jí sice podařilo, ale doporučení ke studiu na svůj vysněný obor, etnografii na filozofické fakultě, nedostala. Následovala tedy nástavba uměleckých řemesel a po ní práce domácí dělnice. Na vysokou školu se dál opakovaně hlásila. Prožila krátké manželství a v roce 1977 se jí narodila dcera Terezie. Už do porodnice jí manžel Ondřej Havelka přinesl Chartu 77. Manželství se ale záhy po porodu rozpadlo, otec se o dceru nezajímal a Rut se obávala, že podpisem Charty 77 by mohla o dítě i přijít. Za svými názory si ale stála pořád. I tehdy, když si náhodně stopla děkana katedry marxisticko-leninské filozofie Václava Rába a řekla mu, že po přečtení jeho článku v Rudém právu si uvědomila, že má dvě možnosti: „Buď můžu emigrovat, nebo si hodit mašli. O mé dovednosti a znalosti náš stát nestojí.“ Diskusi o úplatcích neváhala vést ani se zkoušejícím při pátých přijímacích zkouškách. Kupodivu tehdy byla konečně k dálkovému studiu etnografie a folkloristiky přijata.

Důležité je žít pravdu

Po mateřské dovolené začala pracovat jako učitelka na středním odborném učilišti uměleckých řemesel. Se studenty měla blízký vztah, překvapilo je, že se nebojí říkat pravdu: „Snažila jsem se jim dát najevo, že to, že učím na takové škole, neznamená, že jsem kovaná komunistka. A najednou ve mně objevili osobu, se kterou se můžou bavit o věcech, o kterých se s nimi nechtěli bavit jejich rodiče.“

Naopak souběžné studium na vysoké škole jí nakonec nepřineslo očekávané uspokojení, protože komunistická ideologie a předměty jako vědecký komunismus či dějiny dělnického hnutí měly převahu nad vším ostatním. Školu dokončila hlavně kvůli otci.

V osmdesátých letech se pamětnice seznámila se svým druhým manželem Petrem Kolínským. Tentokrát vznikl vztah na celý život, jejich životní hodnoty byly velmi blízké. Její muž, scénograf, odmítal vstoupit do komunistické strany a svoji kariéru na divadelní fakultě zpečetil církevním sňatkem v roce 1984. V tomto roce také Rut Kolínská promovala a čekala druhé dítě, syna Josefa. V oboru nikdy nepracovala a do sametové revoluce se jí narodily další dvě děti, Johan a Anna. To jí ale nezabránilo v tom, aby dál dělala to, co považovala za správné. Na všechny protivládní demonstrace chodila celá rodina i s malými dětmi, což s sebou neslo i obavy: „Když jsme se všichni účastnili demonstrace, rozrážela nás vodní děla a lidé prchali. Měli jsme opravdu strach, co by s dětmi bylo, kdyby nás zadrželi.“

Jsou to jen matky s dětmi

S podobně smýšlejícími maminkami nakonec uspořádaly v květnu 1989 vlastní demonstraci, která měla upozornit na špatnou kvalitu ovzduší. Tak se začalo formovat pozdější ekologické hnutí Pražské matky. Policie si proti ženám s kočárky netroufla zasáhnout: „Co máme dělat? Jsou to jenom matky s dětmi.“ Po úspěšné akci naplánovaly další na konec listopadu, ale v té době bylo již všechno jinak. Místo toho se Pražské matky symbolicky připojily ke generální stávce vlastním shromážděním na Staroměstském náměstí.

Hned v lednu 1990 vyhledala Pražské matky spisovatelka Alena Wagnerová, která žila od roku 1968 v SRN, s myšlenkou, že by mohly iniciovat založení mateřských center v tehdejším Československu. Zdá se jako osudové, že první setkání proběhlo zcela náhodně, kdy se obě ženy daly do řeči na ulici. Rut Kolínské se myšlenka líbila, ale sama necítila potřebu se tímto směrem vydat. Až když ji navštívila Alena Wagnerová o rok později a viděla, že do rodiny přibylo miminko Viktorka, pronesla památná slova: „Vy máte páté dítě, to už nemáte co na práci, koukejte začít s těmi mateřskými centry.“ A tak pamětnice začala. Po zaškolení v Německu se spojila s dalšími ženami a v roce 1992 bylo otevřeno první mateřské centrum v Praze 1. Další postupně vznikala v celé republice a o deset let později jich bylo již kolem stovky. Vznikla Síť mateřských center.

Vy byste mohla být dobrou prezidentkou

V té době se také Rut Kolínská dozvěděla o své nominaci na ocenění Žena Evropy. Ještě při slavnostním vyhlášením v květnu 2003 v Kodani si vůbec nepřipouštěla, že by cenu mohla získat právě ona. Až když ji její společnice postrčila k cestě na jeviště, pochopila, že nemožné se stalo skutečností. Bohužel velký ohlas tato událost v médiích nezaznamenala. Ale všiml si jí Václav Havel.

Osobně se poprvé setkali v Pražské křižovatce, kde ji ohromil slovy: „Já paní Kolínskou znám. Viděl jsem vás v Krásných ztrátách a myslím si, že byste mohla být dobrou prezidentkou.“ Nezůstalo jen u slov. Oba se s tímto cílem později několikrát sešli, ale Václavu Havlovi se nepodařilo s tímto návrhem oslovit žádnou stranu a ani později v přímé volbě nesesbírala Rut Kolínská dostatečné množství podpisů potřebných ke kandidatuře. Mrzelo ji, že i pro ženy jí blízké bylo něco takového nepředstavitelné: „Ani ženy v mateřských centrech nepochopily, že by to bylo možné.“

Rut Kolínská je žena, která se nevzdává, i když v polistopadovém vývoji toho bylo víc, co ji zklamalo. „Myslela jsem si, že všechno se rychle změní, protože všichni budou svobodní. Dnes vím, že vnější svoboda neznamená, že ji člověk dovede uchopit uvnitř. Já jsem byla oproti jiným lidem v obrovské výhodě tím, kam jsem se narodila a kde jsem vyrůstala. Byla jsem na život ve svobodě připravená. Některým lidem ale změna myšlení trvá strašně dlouho.“ I díky svým zkušenostem zdůrazňuje nutnost dělat změny už od dětství: „Proto považuji práci v mateřských centrech jako nesmírně důležitou. Už tam začínají rodiče myslet jinak, děti vyrůstají jinak. Musíme si uvědomit, že demokracii děláme my lidé, že na světě nejsme jen sami za sebe.“