Pavel Kolínek

„My světíme sobotu od západu do západu slunce, tak jako Židé. Vím, že v lednu byl západ ve čtyři hodiny. Ve tři hodiny přiběhl ten agresivní nadporučík. Měl asi za úkol mi dát rozkaz v sobotu něco dělat a asi na mě zapomněl. Ve tři hodiny přiběhl, vzal si mě stranou a říká: ,Soudruhu, západní hranici překročily americké a německé divize. Zabalte si plnou polní a jdeme na ně.‘ Já jsem říkal: ,Soudruhu nadporučíku, já sám?‘ – ,Jo, a jdeme!‘ Tak říkám: ,No tak to já nejdu.‘ Odmítl jsem, že tomu nevěřím, že to tak nebude. To byl ten problém, který se mi stal. Kdyby nebyl, tak by si našel jiný. To byl ten příkaz, který jsem nesplnil. A dneska, když se na to dívám, tak si říkám, že bych měl za to dostat Nobelovu cenu, že jsem zachránil světový mír. Vem si, co by se stalo, kdyby teď na Krymu do těch Rusů začal nějaký voják střílet. Rusi by všechno rozbili. Já jsem si říkal, že by mně vlastně měli poděkovat. Myslím si, že to byla blbost, ale to byl (z jejich strany) tah, aby mě donutili nesplnit příkaz, a tím abych šel do basy.“

„V té betonové místnosti, myslím, bylo tak čtyři pět nad nulou. Když tě vysvlékli z toho prádla a dali ti jenom takové lehoučké (šaty) a celý den v tom chodit, tak já jsem tu korekci obešel… Na Pankráci tloukly hodiny, tak jsem věděl, kdy je čtvrt, půl, celá, ale to na Borech nebylo… Tak v té korekci, aby mně nebylo zima, jsem běhal jak lev v kleci. A za čtvrt hodiny jsem to obešel stosedmkrát. Když jsem večer lehal, tak jsem za těch šestnáct hodin měl nohy úplně oteklé. A to jsem si nesměl sednout. A když jsem si sedl, tak jsem neměl ponožky, a měli jsme jenom takové tenisky a jednu z nich jsem si musel dát pod zadek, bo na tom betoně nešlo sedět.“

„Za naším (domem) se utábořili Sověti. Měli tam plno stanů a koně, oni byli primitivní. Nejkrásnější vzpomínka byla, že tam přijeli jejich dva velitelé v tom otevřeném velitelském voze, my jsme jako děcka to auto okukovali a bylo nás tam nejméně dvacet třicet zvědavců. Najednou ten mladý důstojník ukázal mezi nás a mával prstem a ukazoval, aby šel. Ti udatnější vyběhli, a on že ne a poslal je pryč. A on ukazoval na mě. Ti starší mě žďuchli, abych tam šel. Tak jsem šel k němu. On mě objímal, hladil. Já jsem spíš dostal nějakou facku nebo něco, ale toto jsem nezažil. A pořád cosi mluvil. A potom sáhl pod palubní desku a vytáhl takový krásný tank na klíč. To jezdilo. Já jsem byl velmi překvapený a šťastný. Asi jsem mu připomínal jeho syna, možná jsem mu byl podobný. Celý život na něj vzpomínám.“

„Od mala jsem nechodil v sobotu do školy, protože mě tak vedli rodiče. Už v osmé třídě základní školy jsem se kvůli tomu dostal před soud. V roce 1951 nebo 1952 ze školy v Poštorné vyhazovali staré kádry, učitele, kteří nebyli politicky na úrovni. A začali dosazovat nové. Z Brna dojížděli mladí, holky, kluci. Vyměňovali je a ti noví narazili na to, že tam mají někoho, kdo nechodí v sobotu. A dali mě k soudu. To jsem byl poprvé u soudu. Soud to odmítl, že nejsem plnoletý. Jedině rodiče. A tam si asi řekli: ,Starého Kolínka nepřesvědčíme, to je blbost, kdo ty děcka bude živit.‘“