Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Kolesová (* 1923)

• narodila se 2. března 1923 v Dřetovicích u Kladna

• v Kladně prožila německou okupaci dne 15. března 1939

• krátce totálně nasazena na sadbu stromů v křivoklátských lesích

• zapojila se do činnosti odbojové skupiny Předvoj a vyhnula se likvidaci skupiny v dubnu 1945

• 9. května 1945 v Praze těsně unikla smrti během střelby německých vojáků

• 18. května 1945 vstoupila do komunistické strany a členkou zůstala více než 78 let

• stala se profesionální herečkou

• provdala se za herce Radomila Kolesu, se kterým měla jednu dceru

• angažmá v oblastních divadlech v Přerově, Opavě, Šumperku, Novém Jičíně a v Hradci Králové

• nedlouho před listopadovými událostmi roku 1989 odešla do penze

• od roku 1982 byla členkou Československého svazu protifašistických bojovníků, po roce 1989 Svazu bojovníků za svobodu.

• v roce 2023 žila v Hradci Králové

Na začátek německé okupace dne 15. března 1939 herečka Marta Kolesová nikdy nezapomene. „Byl to ošklivý den, byla zima a padal mokrý sníh. Nebe plakalo s námi.“ Toho rána šla do školy, kde se učila dámskou krejčovou. Cestou přes kladenské náměstí viděla, jak stovky českých Němců před radnicí bouřlivě vítají německé vojáky. Následujícího dne, kdy byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, již na ulicích míjela plakáty se seznamy zatčených. „To bylo těžké období pro náš národ,“ dodává pamětnice.

Po návratu do Kladna z totálního nasazení na Křivoklátsku Marta Kolesová jako ochotnice spoluzakládala Malé kladenské divadélko. V souboru začal působit i gymnaziální student Karel Pomajzl (pozdější marxistický filozof, sociolog a historik). Pod jeho vedením se bez váhání zapojila do ilegální mládežnické skupiny napojené na komunisticky orientovanou odbojovou organizaci Předvoj. Pamětnice spolu s dalšími pomáhala perzekvovaným rodinám či se podílela na šíření protinacistických tiskovin.

Zatýkání členů odbojové skupiny na jaře 1945 se pamětnici jako jedné z mála vyhnulo a konce války se dočkala ve zdraví, byť za velmi dramatických okolností. Ve všeobecné euforii dne 9. května 1945 s přítelkyní vyslyšely výzvu sovětských vojáků a nasedly k nim na nákladní auto mířící do Prahy. „Rusové zastavili na Malé Straně a my jsme vyskočily. Najednou z půdy sousedního domu po nás začal někdo střílet, nějaký Němčour. Naštěstí tam byl kamenný sloup, za který jsme se schovaly,“ vypráví Marta Kolesová.

„Na konec války přesto vzpomínám opravdu s velkou radostí a můj vztah k Rusku je od toho čtyřicátého pátého roku vřelý.“ Již 18. května 1945 pamětnice vstoupila do komunistické strany a členkou zůstala více než sedmdesát osm let. Jako herečka prošla angažmá v několika oblastních divadlech, mimo jiné v Náchodě, Šumperku či v Opavě. Zdaleka nejdéle, téměř třicet let, však působila v Divadle Vítězného února v Hradci Králové.

Dědeček byl socan a zakázal nám křest

Marta Kolesová se narodila 2. března 1923 v Dřetovicích na Kladensku, kde její rodiče Josef a Anna Svobodovi pracovali na místním velkostatku. Rodina se několikrát stěhovala, nejprve do Prahy, kde se narodila sestra Věra, a poté do obce Košík na Nymbursku. Její otec zemřel na tuberkulózu, když bylo pamětnici pouhých sedm let.

S matkou a o čtyři roky mladší sestrou se přestěhovaly zpět do Kladna, kde se jich ujal dědeček. Sama matka se poté musela ohánět, aby své dvě dcery uživila. „Nechala nás růst jako houby v lese, nechala nám volnost,“ dodává Marta Kolesová.

„Dědeček byl havíř, milovala jsem ho, nahrazoval mi tatínka. Byl to socan [sociální demokrat] a kvůli dávné rodinné křivdě neměl rád kněze,“ vypráví pamětnice. „Zakázal, aby jeho vnoučata byla pokřtěná.“ Marta Kolesová se nechala pokřtít sama až po nástupu do měšťanské školy, jelikož její nová třída byla katolická. „Až do osmnácti let jsem se před spaním modlila, pak jsem ale dospěla a začala uvažovat jinak,“ konstatuje pamětnice.

Po vyučení dámskou krejčovou krátce působila v jednom z pražských krejčovských salonů, odkud byla již v čase protektorátu spolu s dalšími asi padesáti dívkami totálně nasazená na sadbu stromků v křivoklátských lesích.

Viděli jsme, jak z pohraničí vyhánějí Čechy

Když byla v září 1938 podepsána mnichovská dohoda, podle níž se Československo muselo vzdát významné části území ve prospěch hitlerovského Německa, bylo pamětnici čtrnáct let. „Nesli jsme to těžce, že nám zabírají celé pohraničí. Viděli jsme, jak vyháněli Čechy, kteří u nás poté hledali práci a ubytování.“

V souvislosti se zradou západních mocností se Martě Kolesové vždy vybaví úryvek z básně Zpěv úzkosti od Františka Halase. „Zvoní, zvoní zrady zvon, zrady zvon, čí ruce ho rozhoupaly, Francie sladká, hrdý Albion, a my jsme je milovali.“

Společně s kamarády chodila k pomníku v Kladně zpívat hymnu a styděla se, že židovští spoluobčané museli nosit žlutou hvězdu. Marta Kolesová vzpomíná zejména na sousedku – slečnu Růženku, o jejímž osudu se dozvěděla od přeživších Židů až po konci války. „Sebrali ji a byla v koncentráku. Přestože ještě nemusela do plynové komory, viděla, jak tam míří nějaké plačící děti, vetřela se mezi ně, chytila je za ruce a šla s nimi do plynu dobrovolně.“

Z protektorátního období si Marta Kolesová vybavuje ještě jeden tragický den, konkrétně 10. červen 1942. V té době byla totálně nasazená na Křivoklátsku. „Byl krásný den, já jsem po práci seděla na kládách v lese a četla jsem si poezii Nerudovu. Najednou přiběhla kuchařka a křičela, že vypalují Lidice,“ vypráví pamětnice. „Lidstvu přeju, aby už nikdy nemuselo prožívat to, co moje generace.“

Mého chlapce sebralo gestapo

Po návratu z nucených prací Marta Kolesová spolu s dalšími ochotníky zakládala Malé kladenské divadélko, ve kterém se jednoho dne objevil Karel Pomajzl, tehdy student gymnázia, pocházející rovněž z havířské rodiny. Byl levicově orientovaný a na Kladensku založil ilegální mládežnickou skupinu napojenou na odbojovou skupinu Předvoj. Ze souboru si pro spolupráci vybral Martu Kolesovou a její přítelkyni Naďu Švejcarovou. Skupinu tvořili vždy tři lidé a členy ostatních skupin směl znát pouze vedoucí. Až po válce se dozvěděla, že jich v Kladně bylo celkem šestnáct.

„Skupina Předvoj neměla mít žádné zbraně, měla jen rozšiřovat literaturu, letáky a pomáhat rodinám, jejichž členové byli zavření,“ vysvětluje pamětnice. Členství muselo být tajné a nevěděla o něm ani Martina matka či sestra. Mezi kladenskými členy byli zejména studenti a dělníci z huti Poldi. Na počátku se sešli u Nadi Švejcarové, jejíž babička Rozálie Hajníková bývala před válkou senátorkou. Její levicové politické názory pamětnici silně ovlivnily, obdobně jako teze marxismu, které děvčatům přednášel Karel Pomajzl.

Činnost skupiny spočívala tedy zejména v distribuci různých ilegálních tiskovin. „Také jsem však měla navštívit dvě rodiny a vyzvědět, s čím potřebují pomoci,“ vzpomíná Marta Kolesová. Většinou se jednalo o obstarání financí.

Nedlouho před koncem války nacisté odbojovou skupinu Předvoj rozkryli a došlo na zatýkání, které se nevyhnulo ani Kladnu. Když šla Marta Kolesová 4. dubna 1945 ke svému chlapci Jiřímu Ungermanovi, otevřel jí soused se slovy: „Jirku dneska sebrali!“ Tiše se vrátila domů a netušila, co má dělat. Utéct neměla kam a vlastně ji to ani nenapadlo. „Jirka věděl, že jsem v té trojce, protože spolupracoval s Karlem Pomajzlem. Obávala jsem se, jestli mě nebude při výslechu jmenovat, ale zřejmě nejmenoval,“ dodává pamětnice.

Z celé kladenské skupiny zatčení unikly jen čtyři dívky, včetně Marty Kolesové. Jiří Ungerman pravděpodobně jmenoval své dva spolupracovníky, protože ty nacisté zajali. „Oni jim píchali jehly pod nehty. Takhle je mučili, ne že by je jen fackovali,“ vypráví pamětnice. „Dvacetiletí nebo jednadvacetiletí kluci zřejmě museli něco říct, protože jich bylo hodně zavřených.“

Členové kladenské skupiny byli uvěznění v Terezíně, kde se jich několik nakazilo tyfem. Konec války však nepřežil pouze jediný – Jindřich Pavlis z trojčlenné skupiny Jiřího Ungermana. „Bylo mu dvacet tři let. Obrovská ztráta, velmi těžce jsme to nesli,“ vzpomíná Marta Kolesová.

Němci po nás stříleli

Konec druhé světové války a osvobození Československa zanechaly v Martě Kolesové velmi silný dojem. „Patřím ke generaci, která s velkou láskou a se slzami v očích vítala Rudou armádu,“ konstatuje Marta Kolesová. „Když 9. května 1945 přijížděli sovětští vojáci, lidé je všude vítali s obrovskou láskou a upřímností. Nastalo opravdu takové uvolnění, jako když z vás spadne metrák.“

Na kladenském náměstí Sověty vítala i pamětnice s kamarádkou Marií. Zastavilo u nich malé nákladní auto a vojáci je vyzvali, ať si nasednou. Dívky dlouho neváhaly a vyskočily na korbu. Rozhodly se s nimi jet až do Prahy, kde chtěly navštívit kamaráda, který byl totálně nasazený v rámci Organizace Todt v garáži na Vinohradech, kde opravoval německé armádě automobily.

Poté, co přijely do Prahy a ustala již zmíněná střelba na Malé Straně, Marta Kolesová s přítelkyní pokračovaly pěšky na Vinohrady. Ve dvoře domu, kde čekaly na kamaráda, na ně opět někdo začal z horního patra střílet. „S Marií jsme mohly být dvakrát mrtvé. Po válce, když ona byla profesorkou a já herečkou, jsme si každý rok 9. května volaly.“

Marta Kolesová nemá oproti mnohým dalším pamětníkům na sovětské vojáky žádné špatné vzpomínky. V Kladně byli ubytovaní v sokolovně naproti jejich domu a zvali ji na schůzky či na polévku. „Chovali se ale slušně, velice slušně,“ dodává. Nevěří ani častým případům žen, které Sověti znásilnili. „Bylo mnoho děvčat, která se s nimi pomilovala, a pak říkala, že byla znásilněná,“ tvrdí Marta Kolesová. „Vojáci by si to ale netroufli, protože věděli, že by je poté velitelé zastřelili.“

To nebylo jako tehdy, když Němci vyhazovali z pohraničí nás

Ani v případě odsunu německého obyvatelstva si Marta Kolesová nevybavuje žádné případy, kdy by Češi vzali spravedlnost do svých rukou. „Všechno bylo připravené, to nebylo jako tehdy, když oni vyhazovali z pohraničí nás,“ vypráví pamětnice.

Neschvalovala ovšem, když se Češi vydávali do vystěhovaných oblastí loupit. „Obsazovali tam byty, jezdili tam vykrádat, děvčata nebo kluci si odtud vozili domů celé výbavy,“ vzpomíná Marta Kolesová. Když se jí maminka ptala, proč si taky nezajede pro výbavu, pamětnice odpověděla: „Mami, vždyť by mě to ani netěšilo.“

S obsazováním majetku po Němcích v pohraničí souvisí ještě jedna vzpomínka. Sestřenice Marty Kolesové tímto způsobem získala byt v Kadani. Pamětnice ji jela navštívit a kus cesty ji vezl nějaký funkcionář autem.  Bylo to ještě před dokončením odsunu a po cestě potkali německého sedláka se stádem krav. Když se mu řidič vyhýbal, sjel do příkopu a potřeboval vytáhnout. „Němec se zdráhal, že ne, že nemůže. Funkcionář mu vytrhl bič a začal ho s ním šmidlat,“ vypráví pamětnice. „Třeba mu ale jen nerozuměl, že chceme pomoct.“ Tato událost jí byla velmi nepříjemná, a přestože pamětnice Němce nesnášela, žádnou touhu po pomstě necítila.

Chudým se dalo a bohatým se vzalo

Nejbližší okolí Marty Kolesové bylo levicově, z větší části až komunisticky, orientováno. Není tedy překvapením, že se pamětnice po válce v Kladně účastnila zakládání Československého svazu mládeže a Svazu československo-sovětského přátelství. Do Komunistické strany Československa vstoupila již 18. května 1945. Musela mít tehdy dva ručitele. Prvním z nich byl pozdější rektor Univerzity Karlovy Bedřich Švestka. Druhý ručitel byl básník a výtvarník Jiří Kolář, který však velmi brzy poté, co poznal poměry ve straně, vystoupil. Po změně režimu byl zatčen a několik měsíců vyslýchán Státní bezpečností (StB).

Komunistické převzetí moci v roce 1948 Marta Kolesová vítala: „Chudým se dalo a bohatým se vzalo. Kdybych byla holka z bohaté rodiny, tak bych režim jistě nepřijímala, ale já jsem byla holka z chudé rodiny, takže já jsem získala.“

Mohla se zdarma vzdělávat a také oceňovala, že dělnická třída byla postavena na určitou úroveň. Kupříkladu havíř byl najednou hrdina. „Režim dal dělnické třídě sebevědomí. Dělníci si byli rovní s panem ředitelem, mohli ho klidně pozdravit a nemuseli se mu poklonkovat,“ vypráví pamětnice.

Přestože komunistické ideologii věřila, nesouhlasila pamětnice se všemi kroky zločinného režimu. Neschvalovala například politické monstrprocesy v padesátých letech. „Odsuzovali lidi k smrti. Dodnes mě mrzí, že se v té partaji nezvedla síla nás mladých, abychom řekli, že touto cestou ne!“

Proces s Miladou Horákovou považuje za velký hřích prezidenta Klementa Gottwalda. „To byl důvod, proč jsem si ho přestala vážit. On měl moc jí udělit milost, ale neudělal to.“ I přes tento nesouhlas a výhrady ji ovšem jako mnohé další nenapadlo z komunistické strany vystoupit. „Ještě pořád tam byla důvěra,“ tvrdí Marta Kolesová.

K ocenění za celoživotní dílo mi pomohla Jiřina Švorcová

Založení kladenského divadélka se stalo impulzem pro budoucí hereckou dráhu pamětnice. Ještě během války navštěvovala hodiny herectví u emeritní členky Národního divadla Marie Markové-Nekolové. Po válce úspěšně složila rekvalifikační zkoušky a své první angažmá získala v oblastním divadle v Náchodě, kde potkala i svého budoucího manžela, herce Radomila Kolesu. Společně pak prošli dalšími divadly v Přerově, Šumperku, Novém Jičíně či v Opavě, kde se manželům Kolesovým narodila jediná dcera. Nejdelší angažmá, téměř třicet let, prožila pamětnice v Divadle Vítězného února v Hradci Králové. Rejstřík jejích rolí je velmi široký. Ráda však vzpomíná například na inscenace Půlnoční vlak, Tobě hrana zvonit nebude nebo na roli královny v Hamletovi.

Za svou poslední nastudovanou roli majitelky nevěstince ve hře Všechno na zahradě získala ocenění, které měla převzít ve Valdštejnském paláci v Praze. Po příjezdu s nemilým překvapením zjistila, že byla vyškrtnuta ze seznamu oceněných herců. Prověřovací komise zřejmě usoudila, že role „bordelmamá“ není hodna odměny. V sále však potkala v té dobé populární a velmi angažovanou herečku a komunistickou političku Jiřinu Švorcovou, které přednesla své potíže. „S Jiřinou jsme nebyly přítelkyně, ale věděly jsme o sobě. Zařídila to tak, že jsem dostala tu odměnu za celoživotní práci,“ vysvětluje Marta Kolesová.

Invaze v roce 1968 mi nevadila, Rusů si nesmírně vážím

Pamětnice nevnímala určité politické a společenské uvolnění druhé poloviny šedesátých let. Nevybavuje si ani změny v dramaturgii královéhradeckého divadla. „Na rok devatenáct set šedesát osm se dívám tak, že na mě asi všichni budou mít vztek, ale mně to nevadilo,“ vypráví Marta Kolesová. „Ruských občanů si nesmírně vážím! Vážím si toho, že mají nádhernou literaturu a hudbu a že pomohli nám i celé Evropě v tom roce devatenáct set čtyřicet pět.“

U některých přátel pamětnice se ovšem opačný názor na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa neblaze odrazil v jejich kariéře i v životě. Například její kamarádka Naděžda Komendová, která pracovala v redakci Svobody, musela po prověrkách odejít. Tyto postihy pamětnice považuje za chybu: „Tohle nebylo dobré, to režimu vytýkám.“

Politické prověrky, které měly za úkol prověřit právě postoj občanů k sovětské okupaci, proběhly v každé organizaci, divadla nevyjímaje. Sama Marta Kolesová byla jako zástupkyně komunistické strany členkou jedné z takových komisí. „Ředitel divadla musel vyjmenovat klady a zápory herců ze souboru a já jsem se jich ptala tak všeobecně,“ vypráví pamětnice. „Nikdy jsem se jich neptala, zda mají rádi komunistickou stranu, nebo něco takového.“

Z královéhradeckého divadla musela údajně odejít pouze jediná mladá herečka, která dlouho ignorovala pozvání před komisi. „Když se pak dostavila, prohlásila, že její rodina nemá nic společného s komunistickou stranou,“ dodává Marta Kolesová.

Vystoupením ze strany bych zradila sama sebe

Vzpomínky Marty Kolesové na sedmdesátá a osmdesátá léta jsou spojeny zejména s prací. Vybavuje si však okolnosti uveřejnění Charty 77 – původně občanská iniciativa směřující k dodržování lidských práv, později vůdčí skupina československého disentu. „O Chartě jsme jednali, ale nikdo ji na veřejnosti nepřečetl,“ vzpomíná pamětnice. „Nicméně celé divadlo jako celek s jejím zněním vyjádřilo nesouhlas.“ Později si Marta Kolesová měla možnost teze Charty 77 přečíst. „Musela jsem konstatovat, že tam nebylo nic, co by režim podrývalo.“

Pád komunistického režimu v roce 1989 pamětnice prožívala s nevolí. „Já jsem nepochopila, že se všechno tak najednou zhroutilo. Stál dům, a najednou byl zbořený.“ Obdobně těžce nesla i rozpad Sovětského svazu na konci roku 1991. „Gorbačovovi jsem nevěřila. Zdálo se mi, že Rusku ubližuje,“ tvrdí pamětnice. „Dodnes nerozumím ztrátě důvěry v Rusko a komunistickou stranu. Nemůžu to pochopit.“

Zapojení herců do listopadových událostí roku 1989 Marta Kolesová neschvalovala: „Co mají herci co do činění s politikou?“ Sama v této době odešla z divadla, jelikož předpokládala, že by ji nové vedení pro její minulost stejně propustilo. Přátelé jí dokonce radili, aby ze strany vystoupila. „Říkali, ať vypadnu, že nás brzy budou věšet,“ dodává pamětnice. Rady však neposlechla a členkou komunistické strany zůstala i nadále. „To bych si ve svém věku připadala, že jsem zradila sama sebe.“ Přesto na minulý režim nehledí pouze nekritickou optikou. Vedle politických procesů či prověrek zmiňuje především činnost StB a fakt, že strana pronásledovala lidi s odlišným názorem. Podle pamětnice si režim tímto způsobem sám vytvářel nepřátele.

Marta Kolesová je od roku 1982 členkou Svazu bojovníků za svobodu. Účastní se pietních akcí, besed na školách a neustále sleduje současnou politickou situaci. „Mladým lidem bych ráda vzkázala, aby měli rádi svou vlast, aby měli v srdíčku své češství a aby věděli, že naše země je srdíčkem Evropy, a nikdy ji nezaprodali.“