„V jednom baráku, myslím, že to byla jednačtyřicítka vedle nás, bylo celkem sedmnáct národností. Pokud se jedná o západní státy, tak jakmile [válka] skončila a opanovaly to, tak se hned snažily dopravovat své lidi do svých území. Ať už to byli Belgičané nebo Holanďané. Holanďané tam byli celá taková skupina policajtů, tam mohli chodit v jejich uniformách bez těch distancí, bez označení, ale jinak chodili normálně v uniformách a měli určité úlevy. Spousta Španělů tam bylo.“
„[Tak mně řekli], abych se sebral, oblečený jsem byl, a jedem. Nic s sebou. Co jsem měl v kapse, tak jsem musel vyndat. To bylo všechno. Hodí vás do cely a nebaví se s vámi.“
„To byl mládenec, který mě v mých takových patnácti letech přivedl do sociální demokracie mládeže. V Třemošné sociální demokracie – a vůbec na Plzeňsku – byla velmi silná. To byla nejsilnější strana v republice a v Plzeňském kraji zvláště. Měla starostu města - u nás byl starosta sociální demokrat po válce i celou dobu první republiky. S tím [Rudolfem Nováčkem] jsem ve vlaku debatoval a samozřejmě mě přivedl do takové situace, že jsem se v šestnácti letech stal členem okresního výboru Sociálnědemokratické mládeže.“
„Když nás dopravili do Bambergu, tak automaticky všichni, kteří jsme dostali čtyři roky – a bylo nás několik – když dostal tři a půl, tak už ne, ale když dostal čtyři roky, tak šel půl roku na samotku. Ta byla tvrdá. Tam se páraly šaty padlých vojáků, co zemřeli v nemocnicích. Tak to z nich stáhli, projeli je nějakým čištěním a [měly se] rozdělovat potrhané a zvlášť nepotrhané díly, aby je mohli sešívat a případně třídit a zahazovat. To bylo blbé. Když nás pustili po půl roce, nesměl přijít ani dopis, akorát jeden, že jsme v Bambergu, a nic více. Nesměli jsme ani psát, ani přijímat žádný dopis.“
„Když jsem přijel do Buchenwaldu, tak tam byli lidi, kteří mě znali, kamarádi moji. Zjistili, že jsem tam, že jsem přišel s Vencou Kočou - týden nebo čtrnáct dní přede mnou jel Venca Koča a potom já - a dali tam zprávu. Přišel jsem já, vybírali se řemeslníci, přišel ke mně chlap a říká - já ho jakživ neviděl, byl to Plzeňák, Jirka Žák, byl tam na pracáku a ten pracák tam byl velmi důležitý, to byl jeden z hlavních, ty rozhodovaly, kam kdo půjde - „Hele, copak jsi dělal?“- „Ve Škodovce.“- „Ne, jsi štubák. K žádnému řemeslu se nehlaš, jsi štubák.“
„Jenže přišel květen a spadla klec. 29. května nejenom v Plzni, ale v rámci celých Čech, mimo Moravu, pozatýkali, co se dalo. Poslední zatýkání v Plzni, to jsem se potom v kriminále dozvěděl, bylo v září. To bylo poslední. Tímto způsobem naši mládežnickou organizaci prakticky rozprášili. My jsme byli vyšetřováni v Plzni a někteří v Klatovech. Domažličtí byli vyšetřováni taky v Klatovech a všechno bylo sváženo do Plzně. V Plzni jsme nakonec na samotce byli jeden, ale brzy tam přišli dva [nebo] tří.“
„Bylo rozhodnuto, že poměrně brzy, to znamená u nich v březnu, ale u nás už tak v průběhu dubna, bychom přešli do ilegality a organizovali samostatný odboj proti Němcům. I když samozřejmě bez zkušeností jak jejich, tak nás. Byly stanovené určité trojky, krajská trojka a okresní trojka. A ty okresní trojky byly třeba v jednom okrese i tři nebo čtyři. Byly samostatné tím, aby byly napojeny na někoho z kraje a mnohdy se ani vzájemně neznaly.“
Josef Kolečko se narodil 15. 4. 1920 v Třemošné u Plzně. Ještě před válkou se stal členem sociální demokracie a byl činný v plzeňské Sociálnědemokratické mládeži. Po obsazení tzv. druhé republiky 15. 3. 1939 přešla sociální demokracie do ilegality a vznikla odbojová skupina Národní hnutí pracující mládeže (NHPM), která měla za úkol provádět sabotáže a kolportovat letáky ISNO a V boj. V roce 1939 byli pozatýkáni vedoucí činitelé odbojové skupiny a dne 29. 5. 1940 byl ve druhé vlně zatýkání uvězněn i Josef Kolečko. Následovalo vyslýchání na gestapu a poté byl odvezen do káznice v Ebrachu a následně do Bambergu, kde byl odsouzen německým soudem. Posléze byl odvezen do káznic v Dieburgu a Urberachu. Z Německa putoval zpět do protektorátu, kde pracoval na dole Richard u Litoměřic coby vězeň Malé pevnosti Terezín. Nakonec byl transportován do koncentračního tábora Buchenwald, kde se dočkal konce války. Po válce pracoval v bankovnictví a ve vodárně. Josef Kolečko zemřel 12. srpna 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!