Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nedalo se utíkat jinak než tajně
narozen 6. listopadu 1932 v Kunovicích u Uherského Hradiště
vyrůstal v Kunovicích v katolické rodině
v 17 letech s kamarádem utekl do Rakouska
lstí československého špióna byl vrácen zpět do republiky
čtyři měsíce strávil ve vězení v Uherském Hradišti
po nesnázích v zaměstnání se uchytil v LETu Kunovice
základní vojenskou službu sloužil u PTP
roku 1969 emigroval přes Rakousko do USA
30 let žil v Kalifornii
roku 1999 se trvale vrátil do ČR
zemřel 20. května 2019
Během obou hlavních emigračních vln v letech 1948 a 1969 se František Kolečkář pokusil o odchod z tehdejšího Československa. V 17 letech se mu to nepovedlo. Padl do léčky a nakonec skončil v uherskohradišťské věznici. 20 let poté to napodruhé vyšlo. Jiné východisko tehdy pro sebe a svou rodinu nehodlal přijmout. Na dlouhých 30 let se jeho novým domovem stala Kalifornie.
František Kolečkář (*1932) vyrůstal s rodiči a dvěma sourozenci v moravských Kunovicích. Otec se živil jako malíř a natěrač a maminka obstarávala hospodářství. Své děti vychovávali v křesťanské víře. František proto od mládí ministroval v kostele a také rád a s chutí zpíval. Nadchlo ho cvičení v Orlu a v poválečných letech se stal i členem kunovického skautského oddílu. Během jednoho výletu na Děvín si tehdy uvědomil, že přejít hranice Československa by nemuselo být tak nemožné.
Krátce po komunistickém puči roku 1948 se v Československu rozběhla řada nových procesů, především kolektivizace a znárodňování. Františkův otec, který zaměstnával šest lidí, o živnost přišel. Odmítl vstoupit do tzv. komunálu a začal pak pracovat v kunovickém LETu. Na otázku, co přimělo Františka k tak radikálnímu rozhodnutí odejít do zahraničí, odpovídá: „Hlavní byl osmačtyřicátý rok a puč. Vřela ve mně krev, když jsem třeba viděl, jak opilí komunisté vyváděli lidem dobytek ze chlévů a v rukou sochory mlátili krávy a hnali je do JZD.“
S novým rozdělením moci v Československu se František nehodlal smířit. Během výletu se skauty na Slovensko v něm pak uzrál plán, jak proklouznout na Západ, do Rakouska. Při pohledu z hradu Děvín na Dunaj, který tvořil přirozenou hranici států, se rozhodl. Bez vědomí rodičů a i bez vzkazu pro ně se s kamarádem Stanislavem Mazouchem vydali na podzim roku 1948 vstříc nejasné představě života v jiné, svobodné zemi – Kanadě nebo USA. „Nedalo se utíkat jinak než tajně. Sedli jsme na vlak a navečer jsme dojeli do Bratislavy. Pěšky jsme šli přes město a pak přes most. Slezli jsme k Dunaji a proti jeho toku až k celní budce pro hraniční stráž, kde zasahoval ostnatý drát do řeky.“ Díky štěstí se jim podařilo uniknout pozornosti stráže. Další vývoj útěku ale poznamenala série špatných rozhodnutí. Když došli k rakouské celnici, vyhodnotil kamarád Standa situaci tak, že už jim nic nehrozí a půjdou se přihlásit. Skončili v šatlavě, ze které se jim ale podařilo utéct oknem. Cesta nabrala na dobrodružnosti pronásledováním rakouskými četníky se psy. Poté, co se jim je podařilo zmást, našli nocleh u rakousko-jugoslávského páru, který, jak se později dozvěděli, takto nepomáhal Čechoslovákům poprvé. S hochy, kteří u nich našli azyl dva týdny před nimi, se pak setkali v uprchlickém táboře nedaleko Lince. Tam se ovšem podařilo úspěšně zaseknout dráp nasazenému československému agentovi a jak říká pamětník, přesvědčil je k návratu řečmi o tom, „že jsou příliš mladí a k armádě je nevezmou. Budou v cizině docela ztraceni a bez šance živit se jinak než dřinou a těžkou prací.“ Pamětník dodává: „To byla blbost. Tehdy se [sice v táborech] na transporty čekalo i dva roky. Tehdy byla špatná situace, ale přesto utíkalo tolik lidí jako pak po sovětské invazi.“
Po přehodnocení plánů dostali falešné dokumenty, které je měly údajně bez povšimnutí pomoci vrátit zpět do Československa. Koordinovaná past, kterou nezkušený František ani Standa neprohlédli, díky prodloužené ruce totalitního režimu v podobě nastrčeného československého agenta sklapla. „Dal nám nějaké falešné legitimace, ale ten Rusák to poznal. Šel jsem přes most první a ukázal mu ausweis. Ušel jsem pět kroků a začal křičet: ‚Na chuj, kuda iďoš? Davaj nazad!‘“ Po zadržení je pak Sověti převezli ve vojenském gazíku pod plachtou na hraniční přechod v Dolním Dvořišti: „Bylo nás celkem deset. Na korbě byly dvě lavice. Na každé nás sedělo pět a dva ruští vojáci se samopaly nás hlídali, abychom neudělali nějakou paskudu nebo nevyskočili z auta. To by nás zastřelili.“ Na hranicích je nikdo nadšeně nevítal. Putovali do vězení v Českých Budějovicích a pak do věznice v Uherském Hradišti.
„V hradišťském kriminálu nám Grebeníček a spol. slibovali moc roků kriminálu a nic víc. Naštěstí jsme byli oba ještě neplnoletí, tak nás ta šajba minula. Ale poznamenaný jsem byl na zbytek celého života. To bylo 20 let šikany. A hlídali mě pořád, abych nevyváděl nějakou protistátní činnost,“ shrnuje dopad svého věznění František a vrací se k líčení pořádků v Uherském Hradišti: „V samotném kriminále se výslechy nedějí. Na Kunovské ulici byla budova – ústředí StB. Tam měl Grebeníček schované i ty boty na elektriku, kterými trápil vězně. Přišel si pro mě nějaký estébák ze Starého Města. Bylo před Vánocemi a vyslýchal mě celý den v tom estébáckém baráku. Přes okno jsem viděl lidi, jak nosí vánoční stromky. Dvakrát mi dal po čuni a pendrekem se snažil mě udeřit, ale udělal jsem scénu, tak mě nechal na pokoji. Ale byl to lajdák, jmenoval se Obšnajdr. Do protokolu napsal nesmysly, které jsem musel podepsat. Největší snaha od toho Obšnajdra byla, aby zjistil, kdo mě k tomu útěku přivedl. Jestli jsme neměli v Kunovicích nějaké dospělejší kamarády, kteří nám vymyli mozek a doporučili nám to.“ František byl nakonec po čtyřech měsících propuštěn.
Návrat domů na jaře roku 1949 ani pak první roky nebyly nijak jednoduché. Nesměl se vrátit do učení na obchodního příručí. Všude se s ním táhla pověst politicky nespolehlivého člověka. „V pracovní knížce jsem měl napsané: ‚Doly, hutě, těžký průmysl‘,“ vzpomíná František. Dlouho pak trvalo, než se mu podařilo najít zaměstnání, ve kterém by se fyzicky neodrovnal. Zkraje například skládal z vagónů uhlí pro kotelnu továrny ve Valašském Meziříčí. Vydržel to dva týdny a pak se do práce nevrátil. Za příživu by ho ale čekal kriminál podruhé. Když si pro něj pak skutečně přišel esenbák, rozhodl se pokusit si vyjednat lepší zaměstnání. Nejspíš i na přímluvu otce se pak dostal ke strojařině v podniku LET Kunovice, která ho chytla a věnoval se jí pak po zbytek života.
„Musel jsem narukovat na vojnu. Odvedeni jsme byli v Uherském Hradišti na vojenském velitelství. Sešli jsme se tam samí antikomunisti a kriminálníci, tak jsme jasně viděli, že je zle. Že to nebude obyčejná vojna a půjdeme k PTP [Pomocné technické prapory]. Když jsem narukoval, bylo mi 20 roků. Ze Zlína vypravili zvláštní vlak pétépáků. Bylo nás tam 1 200 lidí z celého hradišťského okresu, samí antikomunisté. Dovezli nás do Mostu v Čechách, výcvik byl beze zbraně a lopaty nám dali až na pracovišti. Měli jsme drsný výcvik. Velitelé byli obeznámeni s tím, že jsme proti režimu, že jsme nespolehliví vojáci. Ztvrdnul jsem tam 26 měsíců,“ přibližuje svou službu v Československé lidové armádě pamětník. Hlavní náplní u Pomocných technických praporů byla především činnost v různých pracovních skupinách. Stavěly se armádní byty a ubytovny, pracovalo se na letišti v Líních nebo Čáslavi. František se dostal do Dvora Králové, Ostravy a službu zakončil v Přerově. Jak říká, zažil i šikanu. Režim u pétépáků se podobal spíše vězeňskému řádu v komunistických pracovních lágrech. Vzpomíná i na kamaráda, který se kvůli odpírání dovolenky v zoufalství pokusil oběsit. Zacházení s vojáky se ale všude lišilo velitel od velitele. „V dílnách jsem si složil závodní motorku. A za to, že jsem ji na ranveji zkoušel, mě velitel zavřel. Nebyla to sranda, protože nám přidělili jako velitele útvaru PTP bývalého velitele pankrácké věznice. Jednou nás nechal dvě hodiny stát na mrazu. Vyšetřoval to, že pétépáci udělali v lese u výkopu hrobeček, a dokonce i pamětní desku, na kterou napsali: ‚Zde v pánu odpočívá dovolenka dle zásluh.‘ A podpis velitele.“ Vzpomíná ale i na férové důstojníky, jako například na kpt. Šulze, vojáka z východní fronty, který se k němu choval slušně a dovolil mu dokonce, aby si mohl z vojny odvézt psa, kterého tam získal a chtěl si ho ponechat.
„My pétépáci jsme ten život neměli lehký, ani když jsme byli pak v civilu. Označeni režimem jsme skončili už napořád. Byl jsem si toho vědom i po návratu, když jsem pracoval v LETu. I když jsem v zaměstnání vynikal, na výplatní pásce to nebylo znát. Šikana pokračovala a nebylo z toho cesty, jak utéct. Ale držel jsem hubu a krok. Když se nám pak narodilo třetí dítě, syn, tak jsem začal chovat včely. Kočoval jsem s nimi a vozil je až do bažantnice na Hodonínsko do akátových lesů. Měl jsem tolik medu, že v Kunovicích neměl nikdo víc,“ vypráví František o tom, jak si rodina nakonec finančně polepšila, ale přišel srpen 1968 a sovětská okupace.
20. srpna 1968 nastoupil František na odpolední směnu. Když se pak v noci vracel domů, narazil kousek od svého domu na sovětskou jednotku: „Stál tam kroužek ruských vojáků, jak vyskákali z aut. Ptali se kolemjdoucích, co šli asi z hospody, kde jsou. Byli dezorientovaní a nevěděli, kde jsou. Rozuměl jsem jim, ve škole jsem se dobře učil jak němčinu, tak ruštinu. Řekl jsem jim, že je odbavím. Čistou ruštinou jsem na ně začal křičet: ‚Uchoditě nazad! Vas zděs ně nado!‘ Že jich tu není potřeba. Že jejich otcům jsme byli vděční, že vyhnali Němce. ‚Oni nám donesli svobodu, ale vy nám ji berete!‘ povídám. A to bylo pro ně dost tvrdé. Jenomže z prvního zaparkovaného náklaďáku na druhé straně silnice mě pozoroval ruský důstojník, a jak viděl, že křičím a rozčiluju se a rozuměl mi, co říkám, tak vylezl z auta a začal na ně řvát: ‚Iditě v samochody!‘ Aby šli do aut, že pojedou dál. Ale žádný z kruhu se nehnul. Bylo jich tak třicet, čtyřicet. Žádný z nich se nevrátil do auta. Já si povídám: ‚Je zle, ještě po mně začne ten Rusák střílet.‘ Tak jsem šel raději domů a nechal toho.“
S životem v socialistickém Československu tak, jak běžel dál, se František nehodlal smířit. Ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, že k žádnému zásadnímu obratu ve společnosti nedojde, se proto rozhodl pro emigraci. Byl už ovšem ve zcela jiné situaci – doprovázela ho manželka a tři děti. „Na motorce jsem jel do Bratislavy pro rakouská víza pro celou rodinu. Vracel jsem se až k poledni a cestou dostal takový hlad, že jsem až skoro zemdlel. Vlezl jsem do hospody a říkám si: ‚Dám si polévku nebo nějaký guláš, abych zahnal hlad.‘ A jako na potvoru seděl v hospodě Vincek Staša, bývalý závodník z Malenovic. Měl jsem takovou radost, že jsem mu řekl: ‚Mám víza a zahýbám kramle! Nebudu tu za nic na světě!‘ A on mi vlastně dodal odvahy. Povídám mu, že neumím anglicky – nevím, jestli tam vůbec uspěju. A on mi u toho stolu povídá: ‚Franto, ty můžeš jet třeba do Tramtárie. S tvýma rukama se nikde na světě neztratíš!‘“ A tak se jelo, Wartburgem v barvě slonové kosti, jehož prodej Františkovi posloužil jako finanční rezerva na cestu. „Nový majitel na mě čekal za Kunovicemi, jak se vyjíždělo na Novou Ves. Bál se stát před naším domem, aby ho někdo neuviděl, protože měl strach, že mu to komunisté seberou, jak zjistí, že je to od Kolečkáře.“ Projeli bez problémů a s maskováním, že jedou kempovat, se ocitli v Rakousku. Po půlročním pobytu ve Vídni, podporováni Katolickou charitou, bylo vyhověno jejich žádosti o politický azyl a přes Amsterdam odletěli do Spojených států.
V Kalifornii se pak skutečně naplnilo proroctví o Františkových schopnostech. Nastálo zakotvil jako „machinista“ v podniku United Airlines v San Franciscu a díky zaměstnaneckým bonusům procestoval nakonec celý svět. Díky práci, která se mu dařila, si otevřel i vlastní dílnu u sebe doma. V Americe se také začal věnovat potápění a rybaření. Anglicky, jak říká, se naučil nejlépe od svých dětí. Nikdy nezapomněl na své nesnáze s odchodem za svobodným životem. V sedmdesátých letech proto neváhal vypomoci příteli, československému vědci, který se do USA dostal v rámci své vědecké práce, ale rodinu musel nechat v Československu. František proto už jako občan Spojených států amerických podnikl cestu přes Švýcarsko a Řím do tehdejší Jugoslávie, kde vyzvedl přítelovu manželku a jejich děti. „Za těch téměř 30 roků, co jsem žil v Kalifornii, mohu s čistým svědomím prohlásit, že je to první země na světě, kde je úplná svoboda. A člověk, který umí své řemeslo a chce se mu pracovat, má možnost úspěchu, pokud je zdravý,“ říká František a své vyprávění uzavírá důvody, proč se nakonec do České republiky na stáří vrátil: „Hodně lidí se mě na to ptá, proč jsem se vrátil, když je v Americe nejvyšší životní úroveň a naprostá svoboda tisku, slova a podnikání. První důvod je ten, že patřím do kategorie starých důchodců. Druhý, že chci spočinout v zemi, kde jsem se narodil, a třetí je ten, že pokud můžu, udělám si Ameriku i tady, na moravském Slovácku. Ale také jeden důvod, proč jsem se vrátil, byla smrt našeho syna Františka.“ Při svém definitivním odchodu ze Spojených států amerických pak přivezl jeho popel zpět do republiky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Helena Kaftanová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories (Pavla Krystýnová)