Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Kolbaba (* 1932  †︎ 2020)

• narodil se 8. června 1932 v Brně

• v roce 1944 prožil bombardování města Brna

• cestovatel a zlatokop

• autor několika cestovatelských knih

• v době natáčení (2017) se angažoval v hnutí ANO

Ladislav Kolbaba se narodil dne 8. června 1932 v Brně. Se svým starším bratrem vyrůstal v malém, jednopokojovém bytě za láskyplného dohledu dvou žen – maminky a babičky. Svoje vzpomínky na chlapecká léta popsal Ladislav v knížce, kterou nazval Nás bylo šest. Na titulní straně uvedl, že se jedná o čtení pro kluky od deseti do sto deseti let. S humorem sobě vlastním v ní popisuje běžné „klučičí“ lumpárny, bitvy s chlapci z jiných částí města, ale také stavbu klubovny, v níž si šest kamarádů vytvořilo základnu a ve které v podstatě přežili válku. Děti si hrají i ve válce. A děti se ve válce i radují. Například když takový chlapec dostane k narozeninám mandolínu. Anebo když se místo školy jde do kina. Ale děti netušily, že si je ta válka najde i v kině.

Válka nesla mnoho silných zážitků

Když v polovině filmu vypukl letecký poplach, byly děti zavedeny do krytu pod minoritským klášterem. Láďa dodnes vzpomíná s hrůzou na ty nekonečné chvíle pod zemí, kdy byl zvenku slyšet neskutečný rachot, země se třásla a ze zdi padala omítka. A navíc ho vystrašil jeden ze spolužáků, který začal překřikovat hluk proto, aby mu oznámil, že tohle nic není! To Američani mají takovou bombu, která projede domy, bourá a zapaluje a zní asi takto – a ústy se snažil napodobit zvuk letící bomby, asi jako uíííííííí. A Láďovi se ještě dnes třese hlas, když ve vyprávění dojde k místu, kde spolužák zmlknul, ale on to uííííííí pořád ještě slyšel. Říká, že nikdy v životě se víc nebál, i když měl život velmi bohatý a plný různých dobrodružství. Tenkrát zvuk, o kterém se domníval, že pochází od letící bomby, oznamoval konec náletu. Ale Láďovi zní v hlavě dodnes. Válka s sebou nesla ještě mnoho silných zážitků, ten nejsilnější však samozřejmě přišel s osvobozením, které s maminkou, bratrem a babičkou přežili opět v podzemí, tentokrát pod Redutou. A pro desetiletého chlapce zůstává v paměti nejhezčí vzpomínka na válku – jak celá ulice tancovala.

Rýžování zlata se tam normálně učí ve škole

Znám Ladislava už čtyřicet let, častokrát jsem ho slyšela vyprávět. Přesto jsem dost dobře nechápala, jak spolu souvisel jeho dvouletý pobyt v Mongolsku a rýžování zlata na Aljašce. A přitom je to tak prosté. Stačí odskočit si do Mongolska, vozit tam děti autobusem do školy a natahovat uši. Tak se stalo, že natažené uši zachytily zprávu, že tam naši geologové hledali zlato. A Ládík nelenil a hned vyzvídal, jestli tam je někdo z našich známých geologů přítomen. Při té příležitosti zjistil, že rýžování zlata se tam normálně učí ve škole! Tak se to tedy naučil. Není přece nic jednoduššího, že? A jen tak na okraj, dnes svoje zkušenosti předává dál a učí své nástupce z mladších řad, jak na to. Kromě toho napsal o svém putování za zlatem knížky Zrození zlatokopa, Sedm tisíc km v osmi a Sedm tisíc km sám. Projel sedm států v Americe a vlastní několik titulů, z nichž nejvýznamnější je „mistr světa v rýžování zlata“ získaný v Polsku roku 2000.

Tímto ovšem výčet činností tohoto dobrodruha zdaleka nekončí. Ať se totiž na své životní pouti ocitl kdekoliv, srdcem stále zůstával ve svém milovaném rodném Brně. Zahrnuje magistrát různými návrhy na zlepšení prostředí nebo služeb a sbírá podpisy na petice, které by vedly k jejich uskutečnění. Mimo jiné se potuluje Brnem a fotí  krásná zákoutí, přispívá svými příspěvky do různých periodik. Aby toho nebylo málo, studuje Univerzitu třetího věku a učí se německy. Co se toulavých bot týče, ty po tatínkovi podědilo jedno z jeho tří dětí, syn Jiří Kolbaba, známý cestovatel a světoběžník.