Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Kolář (* 1936)

• narozen 17. ledna 1936 v Temelínci

• otec Jan Kolář mobilizován v říjnu 1938

• rodina vlastnila 18 hektarů pozemků, posuzováni jako kulaci

• strýc Jan Hauser byl před válkou člen finanční stráže, poté pomáhal partyzánům

• vzpomínky na válečná léta

• po měšťanské škole nesměl studovat

• díky přímluvě rodinného známého se vyučil nástrojařem v Kovosvitu v Sezimově Ústí

• studium večerní průmyslovky ve Strakonicích

• studium na průmyslové škole v Písku

• až do důchodu pracoval jako konstruktér v Kovosvitu

• tchán byl členem odbojové skupiny Šumava II

• vzpomínky na rok 1968 a 1989

Vladimír Kolář přišel na svět 17. ledna 1936 v jihočeském Temelínci jako prostřední ze tří synů sedláka Jana Koláře. Rodinné hospodářství čítalo 14 hektarů půdy a čtyři hektary lesa a luk. Jako malý chlapec musel na hospodářství pomáhat, kde se dalo. Spolu se starším bratrem Janem Kolářem orali s koňmi pole, vázali snopy do panáků, říkalo se jim kozičky. To, co zůstalo nesebrané, byla práce pro malé děti. Dostaly hrábě, takzvané tahouny, a těmi z pole shrabaly většinu stébel. Žně byly pro malého Vladimíra ten nejhorší čas. Záviděl dětem, které měly otce třeba truhláře, a políčko obdělávala rodina malé, jen na přilepšení. Takové děti se v létě chodily koupat. Děti jako Vladimír místo toho pomáhaly na poli nebo dostaly čtyřlitrovou bandasku na borůvky a koupat se směly až poté, co byla bandaska vrchovatě plná borůvek.

Nepříjemná nejranější vzpomínka

Vladimír Kolář byl vychován ve víře a úctě k práci. V září 1942 nastoupil do obecné školy v Křtěnově, kam vesnice Temelínec spadala farností. V té době byla válka v plném proudu a Němci školu za rok sloučili s tou v Temelíně, aby jim ubyl počet úřadů, tam pamětník chodil další čtyři roky. České dějiny se neprobíraly, zato němčinu měli povinnou, učitelé jim ji předestírali dost netradičním způsobem. „Neměli jsme učebnice němčiny, ale učili jsme se pomocí obrázků, na nichž se odehrávala nějaká scéna, nebo pomocí věcí, které učitel přinesl do hodiny. Pamatuju si na talíř se snídaní. Učitel ho před nás položil a začal: Das ist Brot, das ist Marmelade, das ist Teller.“

Jeho nejranější vzpomínka ale daleko předchází školní léta. Je z října 1938. Vladimírův strýc byl železničář a v noci 2. října 1938 přišel za Kolářovými s tím, že je tatínek povolán do vojenského vlaku, který vyjíždí z nádraží druhý den ráno. Vladimír Kolář si situaci jasně pamatuje, ačkoliv kontext mu došel až mnohem později. „Tatínek dostal papír, že musí ihned narukovat, ačkoliv již byla podepsaná mnichovská dohoda. Vzpomínám si, jak se se mnou loučil a jak maminka plakala. Nevěděli jsme, kdy se vrátí. Z jeho deníku jsem se v dospělém věku dozvěděl, že sice ráno 3. října odjel spolu s dalšími do Jihlavy, ale ještě téhož dne večer byl propuštěn z armády. 4. října 1938 přijel večer zase domů.“

Němců se pamětník jako kluk bál. Maminka Marie Kolářová (roz. Hauserová) mluvila vždy otevřeně, ale zároveň syny nabádala, aby se o tom, co se doma povídá, nikde nešířili. Ke Kolářovým na návštěvu totiž často chodil maminčin bratr Jan Hauser, který před válkou pracoval jako člen pohraniční stráže, tzv. financ, v Přední Výtoni. Bydlel kousek za Újezdem u silnice a Němcům poškozoval telefonní dráty. Dělal také zprávařskou spojku partyzánům. Jeho oficiální válečné povolání bylo ohledávač prasat. „Když někde ve vsi zabili prase, strýc kontroloval, jestli má sedlákem udávanou váhu, a rozpočítával, na jak dlouho musí maso rodině vystačit. Samozřejmě že těm lidem nadržoval. Když sedlák udal váhu 120 kilogramů, ale prase mělo na první pohled jednou tolik, stejně napsal 120 kilogramů.“ Taková lež se může zdát jako maličkost, ale ve válečném přídělovém systému mohla stát strýce život, a nejen jeho. Kolářovi museli odvádět Němcům pravidelné dávky z toho, co vypěstovali, a nějakou část si směli ponechat pro sebe. Co měli navíc, museli odevzdat úřadům. Několik sedláků ve vsi doplatilo na to, že to neudělalo.

Lidí na práci v zemědělství bylo za války málo. Úřady Kolářovým přidělily na pomoc kluka z Maďarska, sami pak zaměstnali chlapce, kterého tím uchránili před nuceným nasazením v Německu. Vladimír vzpomíná, jak byl strach všudypřítomný: „Pamatuju si, že se maminka bála uvařit vejce, protože jsme měli cizího kočího, tak aby to neviděl a neudal nás. Prý Heydrich říkal, že nemusí mít v protektorátu výzvědnou službu, že se Češi udají sami. Tenkrát to byla pravda. Navíc jsme neměli moc informací, v celé vesnici byla jen dvě rádia, my jsme odebírali Lidový deník, ale ten cenzurovali.“

Budoucí tchán Vladimíra Koláře byl za války členem partyzánské skupiny Šumava II., která vznikla po rozpadu Obrany národa v prostoru jižních Čech. Skupinu Šumava II. tvořili lidé podnikající různé drobné sabotážní akce. Skupina se postupně rozrůstala, až byla rozdělena na partyzánskou skupina Šumava I. (Písek až Strakonice a Protivín) a partyzánskou skupinu Šumava II. (Protivín až Prachatice). Největšího rozmachu skupiny dosáhly v závěru války, v dubnu a květnu 1945.

Tchán pamětníka vyprávěl, jak roznášel lidem po vsích dopisy a zároveň vybíral poštovní schránky. Dopisy ze schránky se poté opatrně rozlepovaly nad párou, pokud v nich bylo udání, neposlaly se. Naopak se snažili zjistit, kdo dopis poslal, a zároveň kontaktovali člověka, na kterého bylo udání uvedeno. Nebezpečí spočívalo v tom, že některé udavačské dopisy posílali sami Němci a čekali, zda dopis adresátovi dojde, nebo ne.

Pamětník také zmiňuje, že členem partyzánské skupiny Šumava II. byl i jeho strýc Jan Hauser.

Němci byli všude a najednou nebyli nikde

Zima 1944/1945 byla tuhá a začala brzy. Místo do školy chodil Vladimír pomáhat prohazovat silnice, aby se dalo svážet mléko do Madety. Školu Němci stejně zavřeli, protože potřebovali někde ubytovat uprchlíky z východních oblastí, kteří se stěhovali na začátku války na dobytá území a teď museli prchat před postupující frontou. „Byli to hlavně staří lidé, babičky, většina mužů musela bojovat, nebo už byla mrtvá. Měli s sebou povozy, nebo jen vozíky naložené tím nejnutnějším.“

Strýc i budoucí tchán nakonec válku přežili bez újmy. Vladimír vzpomíná, jak ho strýc vzal po válce na hranici, kterou hlídal. Byl to čtyři kilometry dlouhý úsek, hranici vyznačovaly kameny. „Už tenkrát tam byla spousta prázdných vesnic po Němcích, v domech to vypadalo, jako kdyby jen lidé pracovali na poli a nebyli doma. Všechno tam zůstalo. Strýc nás nalákal na lyže, že jestli je budeme chtít, najde nám nějaké v těch domech.“

Syn kulaka

V roce 1947 nastoupil Vladimír Kolář do měšťanské školy v Týně nad Vltavou. Starší bratr Jan do ní ještě musel dělat zkoušky, Vladimír už ne. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 začaly pro pamětníka krušné roky. Komunisté začali dělit zemědělce podle ruského vzoru na kulaky (měli nad 20 hektarů) a střední zemědělce. Kulaci se museli ze vsi vystěhovat, majetek a půda jim byly zabaveny. V Temelínci to postihlo tři rodiny. Zůstalo po nich 60 hektarů zemědělské půdy, kterou musel někdo obdělávat. Komunisté se tudíž snažili o rychlé založení jednotného zemědělského družstva, v němž by menší zemědělci pracovali na půdě, která zbyla po vystěhovaných rodinách. Většině se do toho z pochopitelných důvodů nechtělo, obnášelo by to víc práce za stejně nebo méně peněz. Kolářovi měli hektarů osmnáct, ze vsi se sice vystěhovat nemuseli, ale už je posuzovali jako kulaky.

Starší bratr Jan po dokončení školy nesměl zůstat doma a pomáhat na rodinném hospodářství, musel do průmyslu. Zároveň Kolářovi nesměli mít ani služku nebo čeledína. Neměli tedy pracovní sílu na obdělání tak velikých pozemků a do družstva vstoupit museli. Školu dokončil pamětník v roce 1951 jako jeden z nejlepších žáků ve třídě. Kvůli svému původu ovšem nesměl jít dál studovat. Chtěl pokračovat na gymnáziu, před stranickou komisi, která rozhodovala o dalším studiu žáků, se Vladimír Kolář ani nedostal. Komunisté mu nabídli jen povolání zedníka nebo horníka. „Měl jsem dva spolužáky: Kunt byl nejslabším žákem ve třídě, ale tatínka měl straníka, takže Kunt šel na gymnázium do Týna nad Vltavou. Spolužačka Anna Koubová byla proti tomu nejchytřejší holka ve třídě, ale rodiče měli hospodářství, takže neměla nejmenší šanci pokračovat ve studiu.“ Díky přímluvě rodinného známého, který v komisi také zasedal, se mohl pamětník vyučit alespoň nástrojařem v Kovosvitu v Sezimově Ústí u Tábora.

Po absolvování dostal umístěnku do zbrojovky ve Strakonicích a zároveň se hlásil na průmyslovou školu do Týna nad Vltavou, kde se otevíral první ročník. Vladimír na to dodnes vzpomíná jako na největší křivdu v životě. „Dozvěděl jsem se, že tu školu otevírají a že jsou zkoušky, ale nepovolili mi k nim jít. Tak jsem šel za vychovatelem a říkal jsem mu, soudruhu, já bych rád na ty zkoušky šel, ale proč já tam nemůžu jít, proč tam jdou ostatní a já ne? A on zrudnul a byl v rozpacích a nevěděl, co mi na to říct, mně to bylo trapnější než jemu, tak jsem mu napověděl a říkám mu, ono už nebylo místo, viďte, soudruhu. A on říká, ano, ano, nebylo místo, už pro tebe nebylo místo.“

Vladimír vzpomíná na tetu z Jičína, která říkávala, že u Kolářů se dalo vždy alespoň jedno z dětí na učitelskou dráhu. On chápal kantořinu jako povolání pochybných lidí, kteří nemají morálku a nedovedou se za člověka postavit, když se mu děje nespravedlnost. Dnes rozumí tomu, že by je za pomoc kulakovi komunisté nejspíš tvrdě potrestali.

Bál jsem se Němců, komunistů ne

Pamětník místo průmyslové školy v Týně nad Vltavou začal studovat večerní průmyslovku ve Strakonicích, kterou úspěšně absolvoval po dvou letech. Marie Kolářová měla sestřenici v Písku, lékařku, která léčila mimo jiné ředitele písecké průmyslové školy. Přimluvila se a Vladimír mohl jít studovat do Písku, nastoupil rovnou do druhého ročníku a za tři roky úspěšně odmaturoval. Komunisté mu ale studia nechtěli dát zadarmo, takže po průmyslovce dostal umístěnku do pohraničí jako mechanizátor v Nových Hradech. Pamětník to odmítl s tím, že vystudoval v Kovosvitu a že půjde pracovat tam a má už to domluvené. Strávil tedy tři měsíce v pobočném závodě Kovosvitu v Písku a 1. října 1958 nastoupil v Olomouci povinnou dvouletou vojenskou službu, kterou absolvoval jako řidič nákladního auta u autoroty. Ačkoliv chtěl jít na letecké učiliště a prošel vojenskou prohlídkou, kádrový posudek ho dál nepustil. Na vojně se také oženil a postupně se mu narodily tři děti.

Po návratu z vojny nastoupil zpět do Kovosvitu v Písku, ale žádal o přeložení do závodu v Sezimově Ústí, neboť jeho žena Růžena Kolářová (roz. Mastilová) tam pracovala v silonce. „Musel jsem jít na národní výbor, kde jeden pán rozhodoval o tom, zda můžu jít pracovat na jiný okres. Chtěl po mně vysvětlení, proč chci jít do průmyslu, když pocházím z hospodářství, a že mě tedy zařadí na práci do JZD, je tam málo pracovníků a potřebují lidi. Řekl jsem, že do JZD nepůjdu, mám vystudovanou průmyslovku a mám už to domluvené s podnikem. Nezbylo mu nic jiného než mi to potvrzení dát.“

Po čtyřech letech práce v Kovosvitu v Sezimově Ústí, v roce 1964, přijali Vladimíra Koláře do oddělení konstrukce, kde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1996. Největší životní šok přišel pro pamětníka v srpnu 1968. „V konstrukci nás bylo asi padesát a nenašel se nikdo, kdo by s okupací souhlasil. Jedna paní původem z Ruska nám dokonce pomáhala psát protiokupační hesla v ruštině. Za týden už se ti, kteří nechtěli přijít o místa, okupantům klaněli, to jsem nedovedl pochopit a zklamalo mě to.“

Pamětník začal uvažovat o tom, že s rodinou emigruje do Rakouska. Po dlouhých debatách od toho nakonec upustili, protože zde nechtěli nechat staré rodiče samotné bez vyhlídky na to, že je ještě někdy uvidí. V roce 1988 Kolářům vyvlastnili dům v Temelínci kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín. Ves Temelínec i většina sousedního Křtěnova, kam pamětník chodil do školy, už dnes nestojí.

Po revoluci v roce 1989 lidé převlékali kabáty a z přesvědčených komunistů se stávali největší demokraté. Nikomu se nedalo věřit, slovo, které platilo, už dnes nemá žádnou váhu. Víra, ve které byl Vladimír Kolář vychován, mu v těžkých časech mnohokrát pomohla. Nikdy ji neskrýval, nebylo před kým. Jak sám říká, na mších potkával i komunisty. Je nutilo jejich politické přesvědčení schovávat se, nikoliv jeho.