Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Kolář (* 1941  †︎ 2023)

• narozen 7. února 1941 v Paskově

• roku 1945 rodina přesídlila do Ostravy

• v roce 1945 vstoupil do skautského oddílu

• v roce 1959 maturoval na vyšší průmyslové škole

• v roce 1962 pracoval v Ostravsko-karvinských dolech

• studoval Vysokou školu báňskou

• v roce 1968 zažil obnovení skautského oddílu

• v srpnu 1968 emigroval do Rakouska

• v roce 1968 vstoupil do noviciátu ve Vídni

• studoval teologii v Německu, Francii a USA

• v letech 1981–1983 pracoval ve Vatikánském rozhlase – Řím

• v roce 1983 se vrátil do Paříže

• v roce 1990 se vrátil z emigrace do Československa

• pracoval v Českém rozhlase

• zemřel 23. května 2023

Komu chtějí Sověti pomáhat?

Petr Kolář se za svůj život celkem třináctkrát stěhoval, a to na mnoho míst po Evropě i Americe. Pravděpodobně by si takový život nezvolil, ale cítil se povolán být knězem a to se bohužel nedalo sloučit se situací v Československu.

Narodil se 7. února 1941 na severní Moravě ve vsi Paskov nedaleko Ostravy. Měl dvě mladší sestry a vyrůstal v katolické rodině. Manželé Kolářovi pracovali oba v důlním průmyslu, otec u vysokých pecí a maminka v tzv. struskárně. Petr vzpomíná, že se jeho otec velmi dobře orientoval v politické situaci, a když v roce 1948 převzali komunisté v zemi moc, tak poslouchal výhradně zahraniční rozhlas.   

Petr nastoupil po obecné škole v roce 1955 na Vyšší průmyslovou školu v Ostravě-Vítkovicích. Vzpomíná, že v roce 1956, v době, kdy probíhala v Maďarsku revoluce, k nim přišli do třídy pánové a nechali děti hlasovat o tom, zda má sovětská armáda pomoci Maďarům a zasáhnout vojensky v jejich zemi. „Až zpětně mi došlo, že oni už takhle od školy v těch dětech budovali to vědomí, že nesmí říkat, co si myslí, ale to, co se má říkat.“

Petr se díky otci orientoval v tom, co se v Maďarsku děje, a jako jediný ze třídy se zdržel hlasování. „Tak najednou ticho hrobové ve třídě. Tak dobře, oni odešli. A na mě se pak po té hodině vrhli všichni ve třídě: ,Prosím tě, proč nechceš, aby Sovětský svaz pomohl maďarskému lidu?‘ Já říkám: ,No, protože v Maďarsku je revoluce lidová proti komunistické vládě. Já nevím, co tam Sověti chtějí komu pomáhat.‘ ,Ale vždyť to není pravda! Vždyť to nikde nebylo napsáno, ani v rádiu se o tom nemluví! Co to vykládáš za nesmysly!‘ A tehdy mi došlo, že žiji v jednom světě ve svojí rodině a v jiném venku.“

 

Disidentem jsem se stal v osmi letech

V průběhu dospívání si začal být Petr jistý, že se chce stát knězem. V roce 1958 si podal žádost o vstup do semináře v Litoměřicích. Tam nebyl přijat a navíc hrozilo, že kvůli tomu nebude připuštěn k maturitě. „Bylo to takové dlouhé váhání a všelijaké taktické tahy, ale pak se mě zastal jeden profesor.“ V průběhu maturitní zkoušky přišel do místnosti cizí soudruh a začal se Petra ptát na složité otázky. Jeho profesor se ho zastal a prohlásil, že jestli ho míní dotyčný zkoušet z látky, co neprobírali, tak odchází z místnosti pryč. Maturitu nakonec Petr naštěstí udělal. O pár let později na ulici zastavilo auto autoškoly. „Otevřely se dveře a tam byl ten můj profesor. Říkal jsem mu: ,Jé, dobrý den, co vy tady děláte, přivyděláváte si?‘ A on na to: ,Ne, ne, to vaše maturita.‘“ Profesor byl za pomoc studentovi vyhozen ze školy.

Hned po válce v roce 1945 vstoupil Petr Kolář do skautského oddílu. Ten vedl páter Šrámek, který Petrovi pomohl prohloubit víru v Boha. Zvlášť vzpomíná na skautskou pouť na Hostýn, významné mariánské místo. Tam Petr pocítil, že má pro něj víra zásadní váhu a Šrámek se s ním o tom snažil mluvit[1]. „Zažil jsem dva krásné tábory a pak toho našeho šéfa sebrali a zavřeli. Byl pro mě skoro jako táta a já si řekl, že tohle ne, takže jsem se stal disidentem, vlastně už když mi bylo osm let.“ Pro Petra a jeho kamarády ze Skautu bylo zatčení vedoucího těžkou ranou. Nikdo jim neřekl, kam ho odvedli, ani zda je v pořádku. „Dělali to schválně, aby ty děti měly strach.“

Skauting byl po roce 1948 zakázán a znovu se ho na chvíli podařilo obnovit až v roce 1968. Petr tehdy obnovil oddíl, na který měl krásné vzpomínky. V tu dobu už byl páter Šrámek propuštěn z vězení a byl odsunutý do Beskyd, kde žil v izolaci. „Zašli jsme tam za ním, a když nás tam viděl s těmi odznáčky, tak se rozplakal.“ V roce 1968 se pod vlivem setkání s bývalým vedoucím rozhodli ještě na poslední chvíli uspořádat tábor.

 

Měl jsem jen šortky a horolezecké vybavení

Po maturitě si musel Petr hledat práci, jelikož vstup do kněžského semináře mu nebyl umožněn a studium na vysoké škole nepřicházelo vzhledem k jeho kádrovému profilu vůbec v úvahu. Nastoupil do elektromechanické dílny Elektrárny 1. máje v Třebovicích. Po roce byl poslán na vojenskou službu, kde byl přiřazen k Pomocným technickým praporům spolu s dalšími muži s politickým škraloupem. Nějakou dobu vykládal vagóny na stavbě okolo Prahy. Brzy však jeho nadřízení zjistili, že má technické znalosti a stále více ho využívali na opravy porouchaných strojů[2].

Po více než dvou letech na vojně se Petr pokusil dostat na báňskou univerzitu, ale marně. Podařilo se mu získat místo v Ostravsko-karvinských elektrárnách a na vysokou školu se snažil dostat každý rok. Nakonec se mu to podařilo až v roce 1964. V tu dobu se kromě práce a studia věnoval Petr i horolezectví, které bylo jeho největším koníčkem. Stále měl sen vstoupit do semináře a čekal na moment, až to bude možné.

V roce 1968 začalo období tzv. pražského jara. „Pražské jaro se odehrávalo v Praze a v Ostravě nebylo vůbec nic. V Praze byly meetingy, debaty, přednášky. V Ostravě nebylo nic. Já jsem zažil pražské jaro jen přes rozhlas.“ Společenské a politické změny však pochopitelně zajímaly i velkou část lidí na Ostravsku. „Jednou jsme se odhodlali taková malá skupina a jeli jsme do Prahy. Navštívili jsem nějakou přednášku, ale vůbec jsme nevěděli, odkud vane vítr.“

V létě 1968, kdy Petr chystal první skautský tábor znovuobnoveného oddílu, měl také už dlouho naplánovaný horolezecký výlet do Kosova. Po stavbě tábora odletěl tedy 31. července 1968 do Titogradu[3]. „Byl jsem přesvědčen, že to krachne. Také když jsem odjížděl na dovolenou do Jugoslávie, tak jsem říkal svojí sekretářce, že jestli sem Rusové vlítnou, tak já už se nevrátím. Ona se zlobila, že zase vidím všechno černě. Za pár týdnů to bylo.“

O okupaci Československa se Petr a jeho přátelé dozvěděli v Kosovu. Okamžitě se chtěli vrátit domů, ale hranice se zavřely. Museli tedy cestovat dlouho vlaky a až 3. září se dostali do Rakouska. To už se Petr rozhodl, že se zpátky nevrátí a v Rakousku zůstal. Do Československa se pak nedostal dalších 21 let. „Na začátku jsem byl úplně bez papírů. Byl jsem jenom v šortkách, s ruksakem s horolezeckým náčiním. Cepín, kladivo a lano jsem měl, ale kalhoty ne. Ten začátek byl velmi drsný.“

 

Tvrdili, že u nich bude ten socialismus jiný

První Petrovy kroky v emigraci mířily ve Vídni do jezuitského domu. Tam mu na začátku oznámili, že bez povolení k pobytu nemůže být do semináře přijat. Nějakou dobu musel tedy žít v utečeneckém táboře, který byl ve Vídni vybudován. V přijetí k jezuitům mu bránilo i to, že ho nikdo neznal. Dost Petrovi tehdy pomohl jeho otec, kterého napadlo, že se bude chtít v cizině dostat do jezuitského semináře a kontaktoval české jezuity. Postupně se Petrovi podařilo prokázat skutečný zájem a v listopadu 1968 byl přijat ve Vídni do noviciátu.

V roce 1969 však neměli vídeňští jezuité jiné novice, tak Petr odjel na druhý rok do německého Münsteru a následně nastoupil ke studiu filozofie v Pulachu u Mnichova. Na toto období vzpomíná Petr velmi rád, protože žil nedaleko Alp a mohl se během studia opět věnovat horolezectví[4].

V Německu se Petrovi líbilo, ale toužil po tom působit ve Francii. „Původně jsem šel do Francie, protože jsem se dozvěděl, že tam jsou kněží, kteří se rozhodli jít pracovat do fabrik. Když dělníci nechtějí jít do církve, tak církev jde za nimi. To mě zaujalo.“ Dostat se do Francie nebylo tak jednoduché, protože francouzská církev byla mnohem chudší než německá a nemohli si dovolit živit studenty. Nakonec se však podařilo Petrovi v roce 1972 dostat do Lyonu. Místní jezuitský dům se však brzy zrušil a jezuité se stěhovali do Paříže.

V Paříži se Petrovi skutečně podařilo vyhledat dělnické kněží, jejich způsob evangelizace se mu líbil. Nakonec pro něj byla setkání spíš frustrací, jelikož zjistil, že pro něj jako uprchlíka z komunistické země jsou jejich myšlenky příliš socialistické. „Vždycky, když jsem chtěl něco říct, tak mě odbyli, že sice u nás se to zvrtlo, ale u nich že ten socialismus bude jiný.“

Petr vnímal však i to, že bohatší farníci se ho snaží naopak vmanipulovat do katolicky konzervativních názorů, které jemu také nebyly blízké. „Pravičáci ve Francii se o mě chtěli starat, aby pak mohli ukazovat uprchlíka z komunismu, jak je to strašné. Na to já jsem zas byl citlivý, jsem z dělnické rodiny.“

 

Tohle už jsem někde zažil

V roce 1974 se Petr tedy přestěhoval do Paříže, kde mu byla svěřena do péče Česká misie, odkud právě odešel jediný český kněz. Tak se Petr Kolář dostal do kontaktu s krajanskou komunitou. Postupně se začal starat o pastoraci cizinců z východní a střední Evropy. V roce 1975 byl Petr vysvěcen na kněze a vedle práce v České misi začal působit jako kaplan v pařížském kostele svatého Ignáce.

Na závěrečný rok studia byl poslán do amerického města Spokane ve státě Washington. Na závěr ročního studia musel absolvovat praxi, kterou si vybral v indiánské rezervaci na Aljašce.

Po návratu do Evropy dostal Petr nabídku na práci v Římě ve Vatikánském rozhlase, kde vedl oddělení mezinárodních zpráv v pořadu Quatro voci. Zprávy se vysílaly ve čtyřech jazycích, takže se hodila Petrova jazyková zkušenost z Německa, Francie a Ameriky. „Nesedělo mi to, protože jsem neuměl španělsky a taky to tam nebyl pro mě dostatečně svobodný prostor. Tam byla ta supervize. Ti mi furt říkali: ,Proč vy furt něco vyhledáváte? Přeložte do čtyř jazyků to, co mi máme jako oficiální tezi, a budete mít klid.‘ Já jsem říkal: ,Tak to už jsem někde zažil.‘“

Po necelých dvou letech velmi náročné práce se Petr rozhodl odejít, což nesli v rozhlase ve zlém. V roce 1983 se vrátil do Paříže k České misii a brzy převzal funkci tzv. ministra domu, který měl na starosti chod jezuitského domu. V Paříži se měl možnost věnovat i například překladu Slovníku biblické teologie. „Ta francouzská církev je taková hodně neotřelá. Je hrozně mezinárodní a dělají hrozně hezké akce.“

I v Paříži si Petr udržoval lásku k přírodě a kdykoliv to šlo, tak vyrazil do hor nebo se potápět do moře. Časem začal pravidelně jezdit na Korsiku, kde vypomáhal místnímu knězi, který měl na starosti asi dvacet kostelů na ostrově. „Já jsem mu slíbil, že tam za ním budu jezdit a ty venkovské fary mu budu objíždět.“ Tam jezdil i po pádu komunistického režimu, naposledy tam byl na šest týdnů v roce 2017. „Oni jsou vždycky rádi, když tam jsem. Říkali mi: ,Vy jste pro nás ideální případ, umíte dobře francouzsky, ale nejste Francouz.‘“

 

Ve své rodné vsi jsem nenašel náš dům

V Paříži byl Petr Kolář logicky v kontaktu s místní exulantskou komunitou, například s Pavlem Tigridem, který zde vydával čtvrtletník Svědectví. Petr se velkou měrou podílel na organizování převozu knih do Československa. Pro pašování využívali nejčastěji francouzské studenty, kterým zaplatili výlet do Prahy a nechali je převézt kufr s knihami, které následně v Praze distribuovali dál.

Od roku 1976 měl Petr rakouské občanství a od té doby se mu občas podařilo setkat s rodiči v Maďarsku. Jinak s domovem udržoval kontakt především dopisy, které ovšem procházely komunistickou cenzurou. Byl už zvyklý, že mu dopisy z Československa chodily vždy otevřené, takže ho překvapilo, když začaly chodit obálky neporušené. „Říkal jsem to Tigridovi a ten říkal: ,Oni už to nedělají, koupili v Americe stroje, které to čtou, aniž by to otevřeli.‘“

V listopadu 1989 samozřejmě s nadšením sledoval události v Československu a šel na československou ambasádu v Paříži s požadavkem, že by se chtěl podívat domů. Tam však stále neměli informace, jak se k nové situaci postavit. Nakonec se mu povedlo koncem prosince koupit vízum do Československa. „Na hranice jsem přijel na Štědrý den 1989. Ještě tam byly ostnaté dráty, vlčák štěkal, ocelová závora přes cestu, ale to už bylo jako z muzea. Vezl jsem knížky Václava Havla.“ Celník mu kontroloval věci a komentoval knihy, které vezl. V ten moment už ale nemohl nic udělat a pustil ho do země. „Dojel jsem na štědrovečerní večeři do Paskova a ve své rodné vesnici proměněné v město jsem nenašel náš dům. Musel jsem se zeptat lidí.“

 

Církev nemá odvahu vstoupit do diskuze

Ve Francii byl Petr Kolář moc spokojený, ale jakmile v Československu padl komunistický režim, tak cítil jako svou povinnost se tam vrátit. V srpnu 1990 tedy opustil Paříž a nastěhoval se do jezuitského domu na Karlově náměstí. Návrat nebyl jednoduchý. Doufal, že jeho domácí církev uvítá jeho zkušenosti ze Západu a bude se moci více podílet na probuzení církevního života po dlouhých letech útlaku. Narazil však na to, že česká církev se už nechce ve společnosti výrazněji projevovat. „Ta moje církev je teď ve velmi špatném stavu. Po těch dvou totalitách nemá odvahu vstoupit do diskuze s nevěřící většinou.“

Úpadek své rodné země pozoroval Petr i v jiných oblastech. „Když jsem se vrátil z exilu, tak Ostrava na tom byla hůř, než když jsem odcházel. Například v mojí rodné obci Paskov mezitím postavili papírenský závod a šachtu a úplně zničili to prostředí.“ Společnost byla po sametové revoluci nadšená z nových možností, ale bohužel v 90. letech se situace začala, především díky divoké privatizaci, vyvíjet špatným směrem. „Mám pocit, že ten začátek po revoluci byl lepší, než je to teď. Lidi se mi zdají nějak unavení, radši jsou zalezlí ve svém koutě a řeší jen chalupy a dovolené.“

Petr Kolář vnímá, že u nás stále neproběhlo dostatečné vyrovnání s komunistickou minulostí. „To jsem viděl ve Francii, že nejhorší je ta třetí generace. Ta první generace muslimů tam přišla a neuměla jazyk, jen makali a všichni je vykořisťovali. Ta druhá už uměla francouzsky lépe než já, ale pořád neměli pořádnou práci kvůli barvě pleti a jménu. Ta třetí už je chce pomstít. Zažil jsem to i v Německu po nacismu. To samé bude s komunisty i tady.“

Po návratu do Československa se Petr Kolář vrátil k novinářské práci a dostal místo v Českém rozhlase na stanici Praha. „Tam jsem pracoval pak třináct let, nakonec i jako vedoucí a bylo to jedno z nejhezčích období mého života, protože to jsem opravdu mohl dělat novinářskou práci, na kterou jsem se hrozně těšil, a vytvořili jsme tam výborný tým.“ Když se dostal do důchodového věku, tak ještě nějakou dobu působil v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a pak odešel do penze.

Díky perfektní znalosti francouzštiny dostal na starosti francouzskou katolickou komunitu. Stejně jako se v Paříži staral o české exulanty, tak se i v době natáčení rozhovoru v roce 2020 staral o francouzské občany v Praze. Životní pouť Petra Koláře se uzavřela 23. května roku 2023.

 

 

[1] Beránek, Josef: Hovory s Petrem Kolářem, str. 11

[2] Beránek, Josef: Hovory s Petrem Kolářem, str. 23

[3] Dnešní Podgorica.

[4] Beránek, Josef: Hovory s Petrem Kolářem, str. 213