Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milan Kolář (* 1953)

• narodil se 28. července 1953 v Jihlavě

• od roku 1968 navštěvoval Střední ekonomickou školu v Jihlavě

• v roce 1977 dokončil studium Vysoké školy ekonomické v Praze

• byl aktivní v Socialistickém svazu mládeže

• v roce 1982 založil a dodnes vede festival Prázdniny v Telči

• od roku 1996 organizuje Svatomartinský průvod v Jihlavě

• v roce 1999 obnovil tradici Havířského průvodu v Jihlavě

• v roce 2008 získal Medaili Kraje Vysočina

• byl zastupitelem a později náměstkem primátora Jihlavy

• v roce 2022 žil v Jihlavě, byl ženatý a měl tři syny

Milan Kolář, je výraznou postavou kulturního života na Jihlavsku. Je také středoškolský pedagog a politik. Má německo-židovské předky. Již od mládí měl nadání spojovat lidi a vytvářet pro ně kulturní a společenské akce. Je také vynikajícím producentem hudebních koncertů a velkých městských představení. V dobách komunismu produkoval i takové osobnosti jako Jaroslava Hutku, Wabiho Daňka a po revoluci také Karla Kryla. Tedy umělce, kteří nebyli příliš po chuti komunistickému režimu. Mnohé z jeho nápadů, jako například Prázdniny v Telči či Havířské průvody v Jihlavě, mají trvaní desítky let a za tu dobu se staly nedílnou součástí kulturní identity tohoto regionu. Angažoval se i jako regionální politik a učí na střední škole. Za svůj přínos získal v roce 2008 medaili Kraje Vysočina.

První spolek

Milan Kolář se narodil v roce 1953 v Jihlavě, které zasvětil téměř celý svůj život. Jeho dědeček Hubert Nerad byl jihlavský Němec, ale před fašisty utekl do Dánska. Babička Anna Neradová (Bäck) byla židovka, která zemřela ve Starých Horách v roce 1952. „Děda byl Němec a vzal si Židovku, ale to samozřejmě v devatenáctým století nikdo nerozlišoval. Ty národnostní problémy vyrobili nacionalisti a fašisti.“  

Na „Staré Hůře“ později bydlel i malý Milan s rodinou. V Jihlavě navštěvoval Základní školu Evžena Rošického. „Měl jsem krásné dětství,“ vzpomíná. A také s láskou připomíná mnoho svých pedagogů. „Velká osobnost byl profesor Obdržálek, který nás učil anglicky,“ to bylo na Střední ekonomické škole v Jihlavě, kde začal studovat v roce 1968. Profesora Obdržálka později po okupaci vyhodili „Samozřejmě ho vyhodili, protože to byl člověk, který pevně věřil, že se to jednou změní.“ Už na střední škole se začal projevovat pamětníkův talent na spojování lidí a pořádání společenských akcí. Se spolužáky si založili spolek „Nežeňme se“, byť tehdy sloužil hlavně k tomu, „aby byli zajímaví pro holky“, usmívá se pamětník. 

Kvas folkové a country scény v době normalizace

S nástupem na Vysokou školu ekonomickou v Praze v roce 1972 se Milanovi Kolářovi otevřely zcela nové příležitosti a setkával se s tehdejší elitou zejména trampské a folkové scény. V útlaku normalizace se v podhoubí začala tvořit významná písničkářská sorta osobností, jejichž texty byly jakýmsi ventilem v zašpuntovaném celospolečenské klimatu. Pražská scéna bujela a pro Milana Koláře to bylo velmi inspirativní prostředí. V  klubu studentů VŠE na Karlově náměstí se v té době například zformovalo sdružení Šafrán, mezi jehož představitele tehdy patřil Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Pepa Nos, Dáša Voňková, Vladimír Merta a další. Vznikaly budoucí legendy trampu a country jako např. Brontosauři, tehdy Toronto, a bratři Nedvědovi. V Nerudově ulici se Milan Kolář také poznal s Pražským synkopickým orchestrem známým dnes jako Ondřej Havelka a Melody Makers. V této době také pamětník navázal celoživotní spolupráci s Divadlem na okraji. Komunisté samozřejmě i mnohé akce zakázali či rozprášili. „Jednou nám ten koncert zakázali a Pepa Nos řekl, pojďte, půjdeme k někomu domů. Tak jsme jeli někam na Smíchov a možná u Pepy Nose doma proběhl koncert, kde po topení a po oknech sedělo dvacet nebo třicet lidí a byl to takový underground.“ Mnoho z těchto osobností Milan Kolář později přivezl a představil na koncertech a vystoupeních v rodné Jihlavě.

Vysokoškolská studia nebyla jen o kultuře. Pro Milana Koláře byl zásadní i celkový trampský život. S láskou vzpomíná na starého profesora Václava Červenku, dodnes ve svých 103 letech aktivního. Jako profesor turismu zformoval mezi studenty skupinu, se kterou pravidelně vyrážel do přírody po celém Československu. Jezdili do hor, sjížděli řeky, spali pod širákem. „Z mnoha těchto přátelství se později zformovaly páry a narodily se děti,“ říká Milan Kolář, pro kterého je společenství lidí základní životní hodnotou, ke které později vedl i svou rodinu.

Socialistický svaz mládeže

V době normalizace a vysokoškolských studií vstupuje Milan Kolář do Socialistického svazu mládeže (SSM). Pod hlavičkou této organizace založil s přáteli klub Kafemlejnek, který později produkoval velký repertoár kulturních akcí na Jihlavsku. V Kafemlejnku tehdy působili lidé zaměstnaní i v Okresním kulturním středisku, členem byl i Ladislav Jirků, pozdější rektor VŠPJ. Prvním koncertem, který Milan Kolář produkoval, byl v roce 1974 koncert Jaroslava Hutky v Dělnickém domě v Jihlavě. Přijel sem i Karel Plíhal. Kafemlejnek nezval pouze písničkáře, ale také divadla. V Jihlavě tak vystoupila i Pražská pětka a Divadlo Sklep. StB se to samozřejmě nelíbilo a Milan Kolář si je jistý, že od té doby ho zřejmě StB měla i vedeného ve svých složkách.

 „Jsem udělal v Jihlavě první koncert Jaroslava Hutky v Dělňáku, legendární sál, kde vystupoval Gustav Mahler a pak, podle mě, legendární koncert Jardy Hutky a možná od tý doby mám někde nějaký složky, které si na mně StB vedla. (…) Mně StB nikdy neublížila, ač mě od toho 74. až 89. prostě pronásledovala nebo obtěžovala. Nebo spíš se mě snažila zastrašit.“

Život v džungli

Rok vojny strávil pamětník v Tachově, byl to pro něj ztracený rok. Zde si často vzpomněl na zásadní myšlenku Divadla na okraji o životě v džungli, vzpomíná: „My jsme si samozřejmě uměli najít, že jsme ten plot uměli přelízt a utýct a našvindlovat ty vycházkový knížky. Jako v džungli, to jsem si tam přečet. To právě cituju to Divadlo na okraji. Oni řekli: Žijeme jako v džungli, a kdo tam najde cestičky, tak tam prostě umí žít.“

Po vojně se Milan Kolář oženil s manželkou Hanou a později se mu narodili tři synové. Jako inženýr zemědělské ekonomie dostal svou první umístěnku do JZD Zhoř u Jihlavy. Spolu s tím mu stát přidělil chalupu v Meziříčku, kde s rodinou mnoho let šťastně žili. Až později se dozvěděl, že to byl komunisty cíleně míněný exil. Také po letech, kdy se rodina chtěla přestěhovat do Jihlavy kvůli školám pro děti a práci, jim to nebylo dlouho umožněno.

Spolek Kafemlejnek, respektive místní sdružení SSM, pořádalo v Jihlavě stále větší akce, často i vícedenní a vždy vyprodané s účastí tisíce diváků.  Díky těmto úspěšným počinům se Milan Kolář stal vedoucím Okresního klubu mládeže, nejdříve regionálně a později i na celostátní úrovni. V Jihlavě byla spolku přidělena malá scéna Domu kultury. „Malá scéna je samozřejmě krásná a já jsem tam v polovině osmdesátých let dovezl neuvěřitelné kulturní věci.“ KSČ díky kontroverzním umělcům, kádrově nevhodným, spolku malou scénu odebrala a dostal vybydlený Besední dům na tehdejším Rudém náměstí v Jihlavě. Zde prožili nakonec šťastně mnoho sezón a produkovali mnoho koncertů a divadelních představení. A i zde dávali prostor různým organizacím nepohodlným KSČ. „Samozřejmě v Jihlavě byly protistátní sdružení a ty neměly kde jinde se sejít než u nás v Besedě. Takže si tam zamluvili salonek, že tam přijdou a že se tam setkaj a ti estébáci se to okamžitě dozvěděli, že tam je prostě nějakej protistátní živel a že já jsem strůjce toho všeho.“  Po revoluci se v Besedě zakládalo i místní sdružení Občanského fóra.  „Byli jsme trochu to hnízdo, kde pak vznikla revoluce. Byli jsme na straně perestrojky, věřili jsme, že se systém podaří přebudovat. Na naše akce jezdil natáčet i český rozhlas, a tak jsem byl pod drobnohledem agentů.“

Sledují tě

I když nikdy nebyl vyloženě perzekvován, žil Milan Kolář v neustálém vědomí, že je sledován. Věděl, že domovní prohlídka může kdykoli přijít a prohledat celou domácnost. Na svůj nejnepříjemnější zážitek s tehdejším režimem vzpomíná takto: „Zazvonil telefon, zavolal mi pan doktor z nemocnice, mladý kluk. – ‚Nemůžeme se za 10 minut sejít na autobusovým nádraží?‘ Řekl jsem, tak jo. Za 10 minut jsme se sešli na autobusovým nádraží a on mi řekl: ‚Dej na sebe pozor, jdou po tobě.‘  – ‚Kdo po mně jde?‘ – ‚Nemůžu ti to říct.‘ – ‚Jak to víš?‘ – ‚V nemocnici se hodně věcí dozvíš.‘ A odešel a od tý doby jsem ho neviděl. Co bylo ještě horší, že mi zavolal do klubu, jsem zvedl telefon, šéf toho StB. Nejvyšší šéf a řekl: ‚Nemůžu s tebou mluvit?‘ Já jsem řekl, já teď jedu do Meziříčka, já tam mám rodinu a za 10 minut mi jede autobus.  – ‚Přijedu pro tebe autem a do toho Meziříčka tě odvezu.‘ Zastavil před mou kanceláří, naložil mě a služebním autem mě vezl do Meziříčka, 20 kilometrů. A v tom autě mi řekl: ‚Dej na sebe pozor, jdou po tobě.‘ On byl ten největší šéf a on mi řekl, dej na sebe pozor.“

V revoluční době vyšel manifest Několik vět. Milan Kolář měl možnost ho podepsat, ale neudělal to, bál se o rodinu a děti.

Po revoluci se pamětník zapojil do několika významných kulturních počinů. Vydal zpěvníky Karla Kryla a byl organizačně u Krylova prvního koncertu po návratu z exilu. Podařilo se mu také v roce 1991 uspořádat významnou slavnost v Jihlavě ku příležitosti 555 let od přijetí Basilejských kompaktát, na kterou se přijel podívat i prezident Václav Havel. Roky 1991–1998 za doby vedení města starostou Jihlavy Františka Dohnala znamenaly pro Milana Koláře útlum v kulturní činnosti. Jako „svazák“ byl nepohodlný a směřování radnice tehdy kultuře vůbec nepřálo. Klíčový byl rozvoj průmyslu a obchodní infrastruktury. Vedení města tenkrát na čas dokonce zrušilo kulturní odbor magistrátu. „Myslím si, že to bylo velmi hloupé. Jako kdyby řekli, školství budeme mít, až na to budou peníze, dříve ne,“ říká pamětník.

Nadčasové kulturní projekty

Milan Kolář proslul několika výraznými dlouhodobými kulturními počiny v Jihlavském regionu. V roce 1982 založil společensko-kulturní akci Prázdniny v Telči. Projektu, který se stal esencí města Telč a za dobu jeho téměř třicetidevítileté tradice se na něm vystřídalo nespočet umělců a divadel a tato podívaná každoročně do Telče přiláká tisíce diváků a rodin. Milan Kolář dodnes akci zaštituje jako ředitel a v seznamu pořadatelů je i jeho žena a synové.

Další z životních počinů Milana Koláře je Havířský průvod v Jihlavě – původně česko-německá tradice, která má počátky až v roce 1799. Organizuje ji pravidelně od roku 1999. Zapomenutou tradici pomohlo znovu oživit podepsání Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích v Praze z 21. ledna 1997. Občanské sdružení Jihlavský havířský průvod, jehož zakládajícím členem byl v roce 1997 Milan Kolář a na kterém se podíleli dále Zdeněk Jaroš, Karel Klouda, Jitka Hošková, Alena Jakubíčková a Ladislav Jirků, tradici Havířských průvodů zaštituje dodnes. Zajímavostí je, že na německé straně tuto tradici organizoval pamětníkův strýc – odsunutý český Němec. Ten Havířský průvod pravidelně organizuje v německém Heidenheimu.

Od roku 1996 také Jihlavou prochází průvod svatého Martina. Akci, kterou založil Milan Kolář jako skromnou projížďku jednoho jezdce na bílém koni. Dnes se z akce stala každoroční podzimní podívaná s krásnou atmosférou za přítomnosti velkého doprovodu a stovek přihlížejících z celého Jihlavska.

Za své celoživotní zapojení do života města a všeobecný přínos v regionu dostal Milan Kolář v roce 2008 medaili Kraje Vysočina. V témže roce také kandidoval do Senátu Parlamentu České republiky jako kandidát Strany zelených a TOP 09 s podporou Starostů. Stal se také zastupitelem a náměstkem primátora.

Stále velmi aktivní Milan Kolář má rád cestování po českých a slovenských městech, rád plete proutěné košíky a setkává se s lidmi. Společenství je pro radost ze života dle něj klíčové. A jaké má životní motto? Inspiraci našel na jednom hřbitovním náhrobku a zní: „Největší umění jesti, spokojeně umírati.“
„Já se na smrt těším,“ říká Milan Kolář.