Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milada Ester Koláčková (* 1947)

• narozena 13. června 1947 v Ústí nad Orlicí

• invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažila v Liberci

• pracovala jako laborantka v liberecké nemocnici

• 28. října 1989 svědkem protirežimní demonstrace v Praze

Srpen 1968 očima mladé laborantky

Pro Miladu Ester Koláčkovou, narozenou 13. června 1947 v Ústí nad Orlicí, byl rok 1968 skutečně „přelomový“. Bylo jí 20 let a v dubnu se provdala za svého dlouholetého přítele, se kterým se v té době znala již šest let. „Předpokládala jsem, že se vdávám do dobrý doby,“ říká s úsměvem. I lidé, kteří se o politiku nezajímali, v té době intenzivně vnímali „uvolnění ve společnosti“ a rodina pamětnice prožívala změny „pražského jara“ velmi silně. Vždyť Ester nemohla kvůli politickým názorům svých rodičů ani studovat na gymnáziu. A tak nakonec skončila jako laborantka na patologii v liberecké nemocnici.

Sama ale říká, že jí to vlastně nevadilo. Obecně vzato bylo patologické oddělení velmi nepopulární. Práce zde ale měla i své výhody, například infekční a neatraktivní příplatek (ten druhý byl za to, že na patologii nikdo nechtěl pracovat) a týden dovolené navíc, „což bylo milý“. Ester zpočátku bydlela na ubytovně liberecké nemocnice v Krajinské 14. Po svatbě se s manželem přestěhovala do podnájmu na statku, který stál na území dnešního sídliště Rochlice. Pan domácí byl, jak se říká, „od rány“ a vykřikoval: „Prvního Rusáka, kterej vleze na můj pozemek, vezmu sekerou,“ (to samozřejmě řekl až 21. srpna). Po několika dalších podnájmech si nakonec svépomocí postavili družstevní byt na Králově Háji.

V srpnu 1968 jela Ester se svým mužem na svatební cestu do tehdejší Jugoslávie. U Splitu bydleli v kempu, ve stanech. Jednou večer při zábavě jim místní říkali, aby nejezdili domů, že na hranicích jsou manévry. Ester si pomyslela, že se něco takového, jako je příjezd vojsk Varšavské smlouvy, nemůže stát. „Já jsem byla optimistka,“ říká. Vrátili se tři dny před vstupem okupantů. 

V noci z 20. na 21. srpna někteří slyšeli letadla, Ester ale spala. Brzy ráno ji vzbudil manžel: „Milado, vstávej, jsou tady Rusáci.“ Nemohla tomu uvěřit, při poslouchání informací se rozbrečela. Po snídani šla Ester jako vždy na autobusovou zastávku a překvapeně zírala, jak po silnici jezdí vojenská technika společně s běžnou dopravou. Když Ester vystoupila z autobusu, vydala se k radnici, kde už se bavili sovětští vojáci s místními obyvateli. „Troufnu si říci, že ruští vojáci byly stejně zmatení a překvapení jako místní obyvatelé, vůbec nevěděli, kde jsou, měli hlad a žízeň. Lidé byli rozhořčeni a spojili se, stmelilo je to.“

Zpětně se Ester hodně diví tomu, že se nebála. Šla do zaměstnání, ale myšlenkami byla jinde. Asi kolem deváté hodiny byla slyšet střelba, vznikla panika. Z laboratoře odešla Ester kolem jedné hodiny odpolední a šla se opět podívat na náměstí k radnici. Lidí tam bylo hodně, diskutovali, ale nikdo nevěděl, co bude. Podepisoval se nějaký dokument na způsob petice, že lidé chtějí neutralitu pro svůj stát. Rozhlas mezitím neustále opakoval, že se proti příchozím vojákům nemá nic podnikat, aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám na životech. Přesto k akcím odporu pochopitelně docházelo, Ester uvádí jako příklad to, že skupina horolezců vyvěsila na libereckou radnici černou vlajku. Na náměstí byla Ester asi hodinu a pak šla přes město domů. Všude potkávala hloučky diskutujících lidí, v té době ještě spíše optimistických. Mnoho lidí včetně Ester věřilo, že „svět to takhle nenechá, že zasáhnou“. Lidé věřili, že násilné obsazení republiky „neprojde“. Když pamětnice dorazila domů, poslouchali s manželem zahraniční rozhlas, aby se dozvěděli co nejvíc informací. „Pak už jsme se začali bát.“

Lidem začalo brzy docházet, že současný stav se nějakou chvíli nezmění, že vojáci neodjedou, ale rozhodně nedošlo ke smíření se situací. Ke konci vyprávění Ester Koláčkové bylo znát zklamání, které ona jako mladý člověk zažila, protože si myslela, že se celková situace alespoň trochu uvolní. Je velká škoda, že se mýlila, protože v takovém případě by mohla historie naší republiky vypadat docela jinak.

Přelomový rok 1989, budeme moci cestovat

V roce 1989 bydlela Ester s manželem na Králově Háji v družstevním bytě, který si postavili už v roce 1970. Pracovala na gynekologii v liberecké nemocnici, kde v roce 1982 začala dělat cytologická vyšetření v malé laboratoři a kde pracovala až do roku 1992. V této době už měla s manželem dvě dcery. V roce 1989 odešla starší z nich na vysokou školu do Ústí nad Labem, studovat matematiku a fyziku. Ve dnech sametové revoluce studenti objížděli podniky s dělníky a přesvědčovali je, že jde o dobrou věc a ať se k nim přidají. Mladší dceři bylo třináct let a bydlela s nimi.

Už od roku 1988 probíhaly v Praze demonstrace, ale Ester to zaznamenala až na podzim. 28. října odjela s aerobikem cvičit na seminář do Prahy. Když šla po Václavském náměstí nahoru, probíhala demonstrace, kde bylo na tisíce lidí a řečnilo se pod sochou svatého Václava, policie chtěla náměstí zezadu zavřít a sebrat co nejvíce lidí. Ester měla strach, ale podařilo se jí utéct na metro k muzeu.

16. listopadu se Ester s kamarády a manželem účastnila country bálu v krojích. Její manžel se moc nebavil, protože přislíbil, že nebude pít a odveze je domů. Jeden kamarád si toho všiml a nabídl, že jestli bude její manžel ochotný mu půjčit auto, tak že je klidně odveze, protože stejně nepije. Na návrh přistoupili, a když kolem jedné hodiny ráno jeli přes Šaldovo náměstí v sedmi lidech v pětimístném autě, všude už byla policie. Až druhý den ráno se dozvěděli, co se děje v Praze, že tam probíhají studentské demonstrace. Všechny tyto události sledovali v televizi. „Lidé drželi hodně při sobě a pomáhali si,“ říká Ester.

Tatínek, který v té době žil v Zákupech, byl proti režimu, proto byl velmi rád, že se dožil jeho pádu. Maminka tomu nevěřila a nevěděla, jestli to skutečně dopadne dobře. Ester s manželem jí vyprávěli o Václavu Havlovi, protože poslouchali zahraniční rozhlas, a tak o něm už něco věděli. Sama byla trošku překvapená, když ho zvolili prezidentem, ale nedovedla by si představit jiného kandidáta.

Ester se zúčastnila několika shromáždění na libereckých vysokých školách, kde lidé vyjadřovali své názory, jak by si to představovali po změně režimu. Jednou byla na setkání v malém divadle s herci Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou, bylo to moc hezké a spontánní. Hodně lidí se bálo, co přijde v budoucnu, nechtělo měnit současné jistoty a přijít o výhody, které to neslo. Shromáždění se konala také ve velkém divadle F. X. Šaldy, těch se ale Ester neúčastnila. Zbytek dění už sledovala jen v televizi.

Jako největší změnu a výhodu brala to, že konečně budou moct cestovat. Hned na podzim jeli s manželem do Paříže. Předtím nahlížela na situaci pesimisticky, že by režim mohl trvat ještě dlouho. V nemocnici, kde pracovala, se o své místo bát nemusela, protože její práci nikdo jiný vykonávat nechtěl. Takže mohla vyjádřit svůj názor a nejít například na komunistické oslavy prvního máje.

Na závěr Ester řekla, že je ráda, že tento zlom přišel, ovšem lidé brzy zapomněli na to, jak špatně a těžce se před rokem 1989 žilo.