Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Koláček (* 1929  †︎ 2019)

• 1929 narozen v Brně v Bystrci

• 1948 vstoupil do jezuitského noviciátu

• 1950 rozehnání řádu

• 1950–54 vojenská služba u PTP

• 1954–68 továrna na plynoměry, poté práce dělníka ve zbrojovce

• 1968 svěcen na kněze Felixem Davídkem

• 1968 útěk do Rakouska

• 1968–1970 studia v Innsbrucku

• 1970–2000 vedoucím české sekce Rádia Vatikán

• od roku 2000 redaktorem českého vysílání Rádia Vatikán

• zemřel 10. září 2019

Josef Koláček se narodil v roce 1929 v Brně v Bystrci, kde vyrůstal v ryze katolickém prostředí. 

„Měl jsem tu výhodu, že Bystrc byla velmi komunistická. Tření mezi katolíky a komunisty, potom mezi masarykovci a katolíky, bylo dost silné. To napomáhalo tomu, že se upevňovalo katolické sebevědomí. Samozřejmě i víra se očišťovala od tradičních nánosů.“

Třicátá léta byla doba rozkvětu skautského a sokolského hnutí, ze kterých výrazně vystupovala katolická odnož Orel. Společenství katolických skautů pod vedením pátera Ducháčka bylo podle Josefa Koláčka sebevědomým sdružením, které dokázalo „držet krok a být na špici“ mezi ostatními. Komunisté o sobě nechávali slyšet již v dobách třicátých let: 

„Vystupovali silně protikatolicky. Dělali všechno proto, aby rušili naše veřejné průvody, mše svaté, apod. Popisovali kostel svými hesly a polepovali plakáty. Snažili se útočit na náboženství, na opium lidstva. Pro nás to bylo posilující do té míry, že jsme si říkali: ‚Tak tohle jsou komunistické praktiky.‘ Tehdy jsme ovšem nevěřili, že potom po pětačtyřicátém se zmocní moci a zlikvidují nás. Tehdy už ovšem na jejich způsobech bylo znát, co nás čeká, pokud se k moci dostanou.“

Ohledně informovanosti lidí o komunismu, jeho mocenských nárocích a praktikách páter Koláček dodává: 

„Jako katolíci jsme to věděli velmi dobře, jenomže nám nevěřili. Je za tím i fůra prospěchářství v mentalitě českého člověka. Když se komunisté dostávali k moci, leccos naslibovali a pak už bylo pozdě.“ 

Ve srovnání s dneškem byl katolicismus 30. let do jisté míry věcí veřejnou. Katolíci tvořili ve společnosti malou, ale jasně vyhraněnou menšinu, která se podílela na všeobecných diskuzích významnou měrou. Katolictví bylo identitou nejen náboženskou, ale i občanskou. 

„Můj otec byl předsedou lidové strany a místostarostou v obci. V rámci toho se katolíci mohli zasazovat i na politické úrovni. Volila se lidová strana. Pochopitelně se dělal rozdíl mezi lidovou stranou, kde byla většina katolická, a činností katolické církve. V rámci osvětové činnosti, co hlásá katolická víra atd., se pořádaly konference, které většinou organizoval Orel. Páter Ducháček udělal ve staré bystrcké faře klubovny jak pro skauty, tak i pro farní společenství. Kdo měl zájem, mohl se zúčastňovat nábožensko-kulturních večerů. Nejvíce se dokázalo osobními rozhovory. Kdo hledal, mohl se zeptat na cokoliv. Tímto způsobem se dostával i do komunistických a hlavně masarykovských struktur.“

Po válce vstoupil Josef Koláček do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova:

„To rozhodnutí ve mně zrálo už od čtrnácti, patnácti let. Pamatuji si na okamžik, kdy jsem byl jako student, sextán, na exerciciích na Velehradě, které dával páter Zgarbík (toho později komunisté zlikvidovali ve vězení). Ten tam řekl větu, která byla takovým křísnutím: ‚Chlapci, uvědomte si, že hrozí pronásledování církve. Jenom ti, kteří se chtějí stát blázny pro Krista, mohou odolat.‘ A já jsem se chtěl stát tím bláznem. Pak už to nebyl problém.“ 

Vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova v roce 1948 byl pro většinu veřejnosti čin skutečného bláznovství. Z vyprávění jiného jezuity je známo, že někteří mladí novicové očekávali nadcházející pohromu pro církev až s dychtivým očekáváním palmy mučedníků. Páter Zgarbík, zkušený duchovní otec na velehradském noviciátě, který byl sám trýzněn nacisty, tato očekávání dosti tlumil. Páter Koláček vzpomíná na svou zkušenost s novicmistrem při přijímacím rozhovoru: 

„Přihlásil jsem se do noviciátu. Před vstupem se dělá tzv. examen, rozhovor se čtyřmi pátery, kteří pak dělají posudek, jestli je adept schopen, či neschopen vstupu do řádu. On (P. Zgarbík) byl tehdy novicmistrem na Velehradě a byl právě jedním z examinátorů. Když jsem mluvil o své touze vstoupit do řádu, říkal: ‚Uvědomujete si, že se chystá pronásledování církve a jezuité budou první, kteří to odnesou?‘ Já jsem říkal: ‚Samozřejmě, s tím počítám.‘ On namítal: ‚Nepřeháníte?‘ – ‚Vůbec ne, počítám s tím!‘ Trochu se snažil to ještě oslabit, ale zůstalo to u toho.“ 

Noviciát, do kterého Koláček vstupoval, měl před sebou ještě necelé dva roky existence. Život v něm pokračoval dál a soustřeďoval se klasicky pouze na zásady duchovního života. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 byl celý řád (bylo to již po procesu s představenými) zlikvidován a jeho členové převezeni do internace do Bohosudova. Mezi novici se vyskytl jediný případ kolaborace s StB:

„Páter Šilhan, provinciál, byl v té době v Leopoldově a odtud jmenoval pátera Zgarbíka provinciálem pro externí jezuity. To komunisté nevěděli, ale dozvěděli se to od jednoho novice, nešťastníka, který se dal koupit za sliby. Ten všechno vyzvěděl a udal. Pak šli najisto a Zgarbíka jako externího provinciála zlikvidovali ve vězení.“

Z celé skupiny třiatřiceti noviců zůstalo v jezuitských řadách jedenáct:

„Odešli do civilu, v padesátých letech to opravdu vypadalo, že je všechno zbouráno na věky věků. Člověk musí mít opravdu vyžíhané a zakalené povolání, aby vydrželo ten nápor těchto skutečností. Já jsem počítal s tím, že se nikdy nestanu knězem. Byl jsem svěcený až v osmašedesátém, po dvaceti letech. Celou tu dobu jsem žil jako jezuita. Žil jsem například v Brně mezi bohoslovci, kde někteří říkali: ‚Ještě rok a ožením se.‘ Tomu odolávat nebylo snadné. Když je povolání pevné, vydrží to. A těch jedenáct nás zůstalo.“

Pilířem jezuitského duchovního života jsou tzv. exercicie, duchovní cvičení sv. Ignáce, které jezuité vykonávají pravidelně jednou ročně. V běžné praxi udílí duchovní cvičení zkušený exercitátor, který cvičence koriguje a usměrňuje. V extrémním případě, jako byl případ jezuitů bez společenství a se zákazem schůzek, si udílel exercicie každý sám:

„Za tvrdých stalinských let byly exercicie nemožné, protože když se setkali dva, byla to již protistátní činnost, následovaly výslechy atd. Kdo už někdy cvičení prodělal, mohl si je dávat sám. Když se to potom trochu uvolnilo, pořádaly se tajné exercicie na chatách, na statku nebo různých brigádách, ale i ve věznicích. To ovšem museli být zvlášť kovaní lidé, protože to jsou nenormální podmínky. Za normálních okolností se odejde, člověk je sám a může rozjímat. Tady to muselo být v rámci normálního dne, v práci, na brigádě. Stále se musel dávat pozor, zda nás nikdo nešpicluje. Exercicie jsou i tak možné, ale není to ideální prostředí.“ 

Dne 13. září roku 1950 odvezli Josefa Koláčka do Litoměřic, kde byl odveden a poté poslán do Komárna k Pomocnému technickému praporu, kde se podrobil vojenskému výcviku beze zbraně. Jeho „jednotka“ pracovala v Podbořanech na stavbě čističky:

„Naší jedinou mechanizací byla kolečka, lopata a krumpáč – veškerá mechanizace. Když si představíte, že jsme stavěli čističku za deště a mrazu, za každého počasí… Bahno se házelo z jedné trepny na druhou… Zkrátka socialistická práce. Devět hodin pracovní doby a pak dvě hodiny školení, tak si dovedete představit, jak jsme na tom byli.“

Podle slov Josefa Koláčka bylo jedinou výhodou, že zde byli kněží pohromadě. Bylo možné zde slavit mši svatou, kázat a dokonce i studovat. Své tajné sliby složil Koláček ještě v bohosudovské internaci. Po noviciátu mělo následovat ještě studium filozofie, které už se neuskutečnilo. U PTP bylo ve společenství kněží možné si toto studium dodělat. 

Režim u PTP se rovnal téměř režimu vězeňskému. Místo přímé šikany od bachařů se zde využívalo tzv. nočních poplachů: 

„My jsme krásným způsobem dokázali tyhle noční poplachy zlikvidovat. Přišla noční kontrola z Komárna a byl noční poplach. Vyhnali nás na hodinový pochod a pak jsme se vrátili. Ráno, aniž bychom se domluvili, přišli všichni do práce, sedli si a spali. Když přišli ostatní a ptali se, proč neděláme, řekli jsme jim, že nás vyhnali na poplach. Mistři si potom stěžovali a dosáhli, že ty poplachy byly zrušené. Bylo to bez domluvy, oni sice bádali, kdo to zorganizoval. Nikdo. Byla to normální reakce.“

Práce u PTP byla kvůli nedostatečné výzbroji a amatérskému vedení zcela nesmyslná. Na otázku, zda se prováděly sabotáže či drobné naschvály, odpovídá Josef Koláček následující historkou: 

„Oni si sabotáže prováděli sami. Stavěli jsme v Hajníkách leteckou akademii. Udělali kamenné základy a navozili zmrzlou hlínu, pokryli škvárou a začali stavět podlahy. Když udělali podlahy, měly tam přijít parkety. Vysušovalo se tím nejlepším koksem, jen proto, aby se vysušila ta zmrzlá hlína… Jenže se vždycky vysušilo jen půl metru a pod tím zůstala vlhkost. Když už bylo všechno vystavěno a položily se parkety, netrvalo čtrnáct dnů, parkety se zvedly do půl metru a roztrhaly zdi. Takovou to mělo sílu. Opravuje se to dost blbě. V zimě se hasilo třeba i vápno. Takže když se omítlo, tak ty zmrzlý hrudky vápna vystřílely celou omítku ven. Ne jednou, dvakrát, třikrát to opravili, a zas to vystřílelo ven. Takže oni si tu sabotáž prováděli sami.“

Hmotné podmínky byly pro tzv. pétépáky na nejnižší úrovni: 

„V Hajníkách jsme bydleli téměř v prasečích chlívkách, na břehu Hronu. Odtud se vycházelo na zablácený dvůr. Byly to obyčejné chlívky. Jedna výhoda byla, že v kuchyni jsme měli jezuitské studenty filozofie. Ti, ačkoliv nebyli vyučení kuchaři, se naučili tak dobře vařit, že četařky od vedle z letecké akademie si vynutili k nám chodit na oběd.“ 

PTP bylo údajně za trest dokonce i pro jeho velitele. Koláček vzpomíná na průměrný typ pétépáckého velitele: 

„To byl snad nejpodřadnější vojenský materiál. K pétépákům je dávali za trest. Buď za morální, nebo peněžní přečiny. Jeden zpronevěřil peníze, druhý byl velkej děvkař atd… To vyváděli i tam. Političtí politrukové byli omezení a zfanatizovaní lidé. My jsme si z nich jemným způsobem utahovali. Páter Šimonovský, redemptorista, měl takový krásný způsob. Oni ti politrukové často neuměli ani pořádně číst. Když přinesl příručku, zeptal se, kdo bude číst, a podal ji Šimonovskému. Ten, aby kryl své tajné studium, měl před sebou Rudé právo. Četl jednu větu z té příručky a druhou z Rudého práva. V jedné bylo nadávání na kapitalismus, ve druhé vychvalování socialismu. Museli jsme si cpát ruku do úst, abychom se nesmáli nahlas. Politruk seděl a nevěděl, co se děje. Jinak to bylo do zblbnutí opakování téhož… Oni nebyli schopni sami něco rozvinout nebo zdůvodnit. Když se někdo snažil diskutovat, odpověděl větou ze školení a nedebatoval dál. Když se někdo chtěl dál ptát, tak mu řekl, aby mlčel.“

Od PTP byl páter Koláček propuštěn v roce 1954. S jeho kádrovým posudkem byl pracovním úřadem ihned poslán na práci do dolů. Ovšem kvůli zdravotním potížím se mu podařilo této práci vyhnout a byl zaměstnán v továrně na výrobu plynových měřičů jako dělník. Po přeložení výroby přešel do zbrojovky. Své povolání jezuity neopustil a nadále žil podle řádových pravidel. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se s vědomím provinciála Šilhana, tehdy už propuštěného z dlouholetého žaláře, rozhodl uprchnout do Rakouska:

„Pod záminkou, že jedu na výstavu svého přítele Ludvíka Kolka, jsem dostal výjezdní vízum. Odjel jsem s vědomím, že se nevrátím. Bez problémů jsem se dostal do Vídně, pochopitelně jsem se hlásil u našich a hned jsem odjel studovat do Innsbrucku.“

V Innsbrucku uznali Josefu Koláčkovi jeho tajné studium, musel dodělat pouze povinné semináře a složit závěrečné zkoušky. Do Rakouska přijel ovšem již jako kněz, ještě v Čechách ho totiž vysvětil kontroverzní biskup Felix Davídek, jeho semináře Koláček navštěvoval. Kvůli pozdějším rozporům kolem Davídkovy osobnosti byl Koláček později znovu podmínečně vysvěcen v Římě biskupem Škarvadou. 

Po dvou letech v Innsbrucku Josef Koláček studia úspěšně uzavřel a byl povolán do Říma, kde nastoupil jako vedoucí české sekce Rádia Vatikán, která byla ustanovena papežem Piem XII. na prosbu kardinála Berana. 

„Protože jsme rozhlas Svatého otce, vysíláme to, co říká on a Magisterium, to bylo vždy hlavní. Vždycky byla ovšem možnost to zarámovat do konkrétní situace. V tehdejší době bylo velmi obtížné získat informace z vlasti. Velmi jsme se soustředili na to, co se děje jinde a co by mohlo pomoci našim. Naše snaha byla všestranně pomáhat a dávat na vědomí, že se tady o nich ví a že tu mají zastání.“