Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Do pracovního tábora jsme si nemohli vzít pomalu nic. Šaty, co člověk měl na sobě, a to bylo všecko
narodil se 21. 12. 1924 v Užhorodu jako rodinný benjamínek
1943 - odveden z gymnázia do maďarského pracovního tábora v Rumunsku
útěk přes frontu k Sovětům
sovětské zajetí, další útěk, dopaden kozáky
v roce 1944 narukoval do Svobodovy armády jako automatčík
prožil boje na Dukle a na Slovensku
po válce nastoupil na medicínu
po roce 1948 perzekvovaný komunismem, pracoval v dělnických profesích
1989 - rehabilitován, 1991 - promoce na medicíně
Michal Kohutič pochází z Užhorodu, z Podkarpatské Rusi. Narodil se 21. 12. 1924 jako poslední dítě v učitelské rodině. Mezi sourozenci byl velký rozdíl, ten nejstarší byl o dvanáct let starší než pan Kohutič, takže jeho sourozenci ještě před válkou vystudovali (jeden lesní inženýr, učitel a učitelka). Michal Kohutič maturoval v roce 1943. Matka zemřela v jeho šesti letech, na výchově se podílela hlavně starší sestra. Děti žily pouze s otcem. Michal Kohutič rád hrál hokej a zajímal se o létání, ke kterému se skutečně dostal až po válce v pražském aeroklubu a v aeroklubu v Kralupech nad Vltavou. Základní školu absolvoval Michal v rusínštině. „Tatínek byl učitelem na obecné škole, ale nechtěl mě ve své škole, natož ve své třídě. Na gymnáziu jsem se již učil česky. Oba jazyky byly pro mě ty mateřské. Strašně snadno jsem se vždycky učil jazyky. Dokonce jsem od kamarádů z dětství uměl trochu maďarsky a to se mi potom moc hodilo. Také jsem se naučil trochu polsky a jednou na prázdninách v Bočku u Tisy dokonce rumunsky.“ Vedle češtiny a rusínštiny se na gymnáziu vyučovala ještě latina a němčina. Mladý Michal miloval zvláště zimní sporty, „já jsem strašně rád lyžoval“.
V Užhorodě byla možnost navštěvovat školy české a rusínské, pan Kohutič zvolil české gymnázium. Z profesorů vzpomíná zvláště na třídní profesorku. „Paní učitelka třídní na gymnáziu, Derešová, byla sokolka jako já, chodil jsem do Sokola od primy. Strašně mě tedy rozmazlovala a nadržovala mi. Je fakt, že jsem velmi dobře cvičil na nářadí a to všem imponovalo. Jinak většina učitelů k nám přijížděla z území Čech a Moravy. Byli na nás tvrdí. Měli jsme hodně latiny a také němčiny, ale latinu, tu jsem vždy miloval. Rád jsem recitoval Ovidiovy hexametry. Zato Horatia jsem nemiloval, protože byl moc těžký.“
Po okupaci Maďarskem studoval gymnázium v rusínštině, k němčině a latině přibyla ještě maďarština. „Když přišli Maďaři, na všechny stříleli. Pobili hodně lidí, drancovali obydlí. Na úřadě se mluvilo jen maďarsky. Většina lidí ale maďarsky uměla, chodili totiž na práci na žně do Maďarska. Žili jsme ve velmi chudém kraji. Čeština ve škole byla úplně vytlačena a mohlo se vyučovat jen rusínsky a maďarsky.“ Čeští učitelé se vraceli domů a přijeli maďarští učitelé. Kdo ze studentů maďarštinu nezvládal, byl ze školy vyhozen.
Pana Kohutiče vedl otec od mládí k tomu, aby si vážil peněz. Chodil proto na brigády. Na utrácení vydělaných peněz otec dohlížel: „Naše rodina na tom špatně nebyla. Tatínek mě ale už v tercii poslal na takovou brigádu. Peníze jsem si mohl nechat, ale táta dost kontroloval, za co utrácím.“ Ovšem jak dodává: „Mě nikdy peníze nezajímaly. Nikdy jsem u sebe nenosil peníze, já je dokonce ani nemám rád.“ Z toho důvodu není ani schopen říci, jestli se rodině vedlo za maďarské okupace hmotně lépe nebo hůře: „To mě nezajímalo.“
Pan Kohutič nemůže charakterizovat svůj tehdejší vztah k Maďarům jako nepřátelský, byl prý ještě „příliš malý kluk“, aby věc takto prožíval.
„O válce jsem sesbíral informace z filmu. Mohli jsme totiž chodit do kina na tzv. žurnály zadarmo. Jako kluka mě zajímaly zbraně a střílení. Věděl jsem o útěcích do Sovětského svazu. Dokonce mě tam dost lákali, hlavně starší bratr mého spolužáka Packa. O tomto vysněném ráji jsme se postupně dovídali drsnou realitu o gulazích. Doma se o útěcích nemluvilo. Já jsem byl jako ocásek a neustále jsem pobíhal za sourozenci, oni mě ale moc nebrali. Potom jeden z bratrů zkonstruoval malé rádio a nastavil stanici Londýn. Vysílalo se česky a já to moc rád poslouchal. Občas jsme chytli italské vysílání z Bari. To byla pěkná muzika. Tak jsem to střídal. Chvíli byla muzika a pak zase Londýn.“ Jestli se dalo zachytit sovětské vysílání, pan Kohutič neví.
Útěk do SSSR, tak častý u mladých Rusínů, pan Kohutič nikdy neplánoval. O tom, jestli útěk plánovali sourozenci, neví: „Vemte ten věkový rozdíl…“
V roce 1943 měl M. Kohutič maturovat, ale místo toho byl odvezen Maďary do Rumunska do pracovního lágru. Okupanti odvezli hlavně studenty středních škol, protože právě jich se Maďaři obávali. „Studenti vždycky začali každou rebelii.“ (Děvčata nechali doma.) Poštou každý dostal oznámení, kde se má hlásit, vykroutit se z tohoto odvodu dalo pouze pomocí protekce a úplatků. „Skoro nic jsme si nesměli vzít s sebou, trochu šatstva, a to bylo všechno. Navíc byli mazaní a nenechali nás pohromadě. Nikdo nevěděl, kam jedeme. Až nás vysadili, zjistil jsem, že tam mluví rumunsky. Já jsem trochu rumunsky uměl, a hlavně nadávat. Tak jsem ten jazyk identifikoval podle nadávky: ‚Táhni ke všem čertům.‘ “ Do Rumunska jeli v dobytčácích.
„Byli jsme v Transylvánských Alpách, nedaleko měst Satu Mare a Oradea Mare. Tam nás také měli na starosti Němci, nikoli Maďaři. Moc nám nedávali jídlo a každý měl jednu tenkou deku. Lágr nebyl nijak oplocen, vlastně se nedalo nikam utéct.“ Strava byla podle pana Kohutiče mizerná („takový ten eintopf“), její množství nezáviselo na odvedené práci.
„Místní se báli s námi komunikovat, občas se jen někdo mladší odvážil. Někdo nám nakonec poradil, kudy přes hory, a dokonce se nám podařilo sehnat kompas.“ Pan Kohutič si již nevzpomíná, kdo přišel s plánem na útěk první. „Jednou na podvečer se nám skutečně podařilo z lágru utéct. Informace jsme získali od místních mladých. Museli jsme přejít hory, až jsme se dostali k Sovětům.“
Pan Kohutič si již nevzpomíná, jak dlouho šli přes hory, vybavuje si jen nádherné lesy. „Ale pro nás nebyly moc nádherné.“ Nakonec se jim, již dosti dezorientovaným, podařilo přejít frontu. „Přešli jsme frontu a pak nás chytli Rusové. Jenže oni nám nevěřili, že jsme Češi. Trvali na tom, že jsme Němci. Byli jsme tenkrát tři kamarádi, kterým se podařilo utéct: já, Čačur a Fedinec. Od Sovětů jsme chtěli zase utéct, bylo to ještě horší než v Rumunsku. To, myslím, potvrdí každý.“
Sověti stále tvrdili, že rusínští uprchlíci jsou Němci, a neumožnili jim ani odejít k československé armádě. Sověty nepřesvědčilo ani to, že ovládají několik slovanských jazyků – naopak je proto považovali za špiony. „Tak jsme zase utekli, ale chytla nás kozácká hlídka na koních, která normálně fungovala jako spojka. Velitel byl chytrý člověk, inženýr, a skutečně začal vyšetřovat situaci. Mohli nás klidně zastřelit. Po třech týdnech nám konečně uvěřili a řekli nám o Svobodově armádě. Kozáci nás učili jezdit bez sedla, hřebelcovat koně atd. Svobodova armáda byla pro nás naprostá novinka a tenkrát nás asi zachránila.“
Kozáci je zavezli až k jednotkám československé armády. „Tak jsme se dostali k našim, krátký výcvik, a hajdy na frontu. Nám se chtělo bojovat, a moc. To víte, mladý kluci.“
Kde a kdy přesně se k československé armádě připojil, si pan Kohutič nepamatuje. „To už byl rok 1944. Zařadili mě k automatčíkům. Zároveň probíhal výcvik základní i odborný. Brzy jsme šli na frontu. Přesunovali jsme se přes Polsko. Tam jsme měli za úkol udržet styk s nepřítelem, tedy hnát nepřítele před sebou. To není kamarádský styk. Ti nepřátelé taky netleskají, taky střílí, minová pole… V tuto chvíli jsem se již dostával do drobných bojových akcí. Viděl jsem umírat první kamarády.“ Přátelství na frontě se podle pana Kohutiče naváže „strašně rychle, protože všem jde o přežití“.
Na Dukle byl Michal Kohutič jako automatčík v první linii. „Padlo tam strašně moc našich i sovětských vojáků.“ Dokonce i bratranec pana Kohutiče našel smrt právě v těchto bojích. „Náhodou jsme se jednou potkali. Já předtím nevěděl, že je v armádě. Bylo to hezké shledání… Měli jsme mezi sebou jednoho zrádce. Bylo divné, že Němci přesně věděli, kde jsme byli. Pak se přišlo na to, že jeden Slovák posílal Němcům zprávy. Po jeho likvidaci se situace dost zlepšila. Pořádně se celou Duklu nespalo ani nejedlo.“ Jednotka pana Kohutiče strávila na Dukle celkem tři měsíce. Informace dostávali vojáci od osvětových pracovníků, v přední linii ani jiné možnosti nebyly.
Setkání s vedením? „Jednou nás navštívil Svoboda a prohodil s námi několik vět. Všem nám říkal synku a nakonec nám dal několik cigaret. Zapálit jsme si mohli až mimo zákopy, protože on byl tvrdě proti kuřákům. Cigareta, to bylo něco! My jsme jinak dostávali jen tzv. machorku, to byly zbytky tabáku, jen žilky tabákového listu. My vpředu jsme dostávali ‚sort pervyj‘. To nebylo nejlepší. To bylo to nejhorší. Cigaretový papírek nebyl, všichni se strašně sháněli po novinách. Lezli jsme za politruky, aby nám něco dali. Cigarety se stejně skoro nedaly balit a běloruské zápalky se spíše zlomily, než zapálily.“
Po tvrdých bojích nadešly Vánoce: „Těsně po Dukle se slavily Vánoce. Byli jsme ve skoro vylidněné vesnici. Tam se chystám do tý vesnice od konce války, ale já jsem se tam nedostal. Ve škole jsme pak slavili Štědrý večer. To jsme dostali každý plný ešus vodky. Vypili jsme si, zazpívali. Byli tam jen stařečci a nastávající matka. Dokonce jeden den jsme byli svědky narození miminka. Celou noc prokřičela, až porodila dcerku.“
Smrt se nevyhýbala vojákům ani na Vánoce: „Bohužel i tento den byli mrtví. Jeden kamarád se šel vymočit, šlápl na minu, a byl konec. Sbírali jsme ho pomalu ze stromů. Od Němců jsme zdaleka slyšeli Heilige Nacht… Dál se šlo na Prešov a Svidník. Němci nám zatarasili cestu do Spišského Podhradí, ale už byli hodně vyčerpaní. Dál se táhlo na Levoču, Kežmarok, Poprad. To bych do té doby nevěřil, že člověk může spát při pochodu! Naštěstí jsem se probral zrovna, když jsem ztratil automat. Vrátil jsem se tak asi čtyři pět kroků, a tam ležel ve sněhu. Němci strašně rychle postupovali. To nás dost znavovalo, neustále je dostihovat. Těžké boje byly zase u Liptovského Mikuláše. Němci byli na kopci a my jsme na ně útočili. Několikrát byla dobyta a ztracena kóta.“ Od Dukly táhlo vojsko v zimě a obtížných podmínkách pěšky.
„Ještě před koncem války jsem byl odvelen do Popradu do důstojnické školy. Měli jsme dobré velitele, např. Josefa Řehulku, Řeháka. Vlastně ani nevím, jak se pořádně jmenoval. V armádě se totiž nemusela používat pravá jména. Tento velitel toho využil a po válce se zase vrátil ke svému pravému jménu.“
Po válce Michal Kohutič dokončil své gymnazijní vzdělání. Jel tedy do Užhorodu, kde složil maturitu, a na podzim 1945 začal studovat medicínu. Bohužel po roce 1948 začaly panu Kohutičovi problémy s komunistickým režimem, kvůli kterým musel odejít ze školy. Tenkrát musel pan Kohutič na základní vojenskou službu, pomohl ovšem místní politruk, a nakonec mu byla opět uznána hodnost a za rok byl z armády propuštěn. Směl pracovat pouze v dělnických profesích. Až po roce 1989 byl rehabilitován. Nakonec v roce 1991 promoval a dostal diplom na medicíně.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)