Michal Kohutič

M. K.: „No a tak jsme se dostali právě k Sovětům, a sice, jo, to nás chytli a…“ Sběračka: „Právě v tom lese vás chytli?“ M. K.: „Na frontě. Hned za frontou. Protože to jsme museli frontu jednu, to Maďaři, Němci, a druhá fronta, to byli Sověti.“ Sběračka: „Takže vy jste přešli vlastně přes tu část té maďarsko-německé fronty.“ M. K.: „Ne, ne maďarsko-německé. De facto Rumunsko, Besarábie atd. Tak tam nás chytli. My nevěděli vůbec, kde jsme. Až když Sověti promluvili, no tak my jsme promluvili rusínsky, a on říká: ‚Fritz.‘ Že jsme Němci. My jsme říkali: ‚Nejsme Němci.‘ – ‚A co jste?‘ – ‚Čechoslováci.‘ – ‚Ne, vy jste tedy Němci.‘ No a tak nás tam oddělili a pak potom byla ta, hodně zajatců bylo tenkrát už…“

M. K.: „ (???) že se poslouchalo… To napřed udělal prostřední brácha tu… jé, jak se tomu říká, to rádio… no vidíte, už jsem to, takový malý, říkalo se tomu… Tak to se poslouchalo. Ale pak potom pořídil – jestli prostřední bratr nebo nejstarší, rádio normální, a to za války, začátek války, tak vím, že viděl jsem, jak on to natáčí na Londýn, jo. No a to ta typická znělka, to bylo typický, to bouchání, Londýn, no a napřed to začlo (???) a česky se vysílalo, že jo.“ Sběračka: „Vás to v té době zajímalo, nebo nezajímalo - poslouchání rozhlasu?“ M. K.: „Zajímalo. Právě že jsem to strašně rád poslouchal.“

Sběračka: „Ještě vlastně ten nábor do těch pracovních lágrů se týkal naprosto všech mladých lidí vašeho věku?“ M. K.: „Dalo by se říct ano. A hlavně ty, co jsme měli gympl. O těhletěch vím.“ Sběračka: „A proč zrovna chtěli ty z gymnázií?“ M. K.: „Voni nechtěli, aby… Protože vesměs vždycky študáci začli veškerou rebelii. Odjakživa. To nakonec víte sama z dějin našich. Takže tuhletu takzvanou nastávající inteligenci, to dávali bokem.“ Sběračka: „Jak to vypadalo, to jste dostali poštou nějaký dopis nebo…?“ M. K.: „To bylo poštou, ano. A sice tam na ňákým tom úřadě a potom odlifrovali nás.“ Sběračka: „Co jste si mohli vzít třeba s sebou vůbec?“ M. K.: „Pomalu nic. Šaty, co člověk měl na sobě, a to bylo všecko. Nějaký ručník, mýdlo.“

„Vypili jsme si, zazpívali. A to bylo ve škole, co se pamatuji, a z té školy jsme potom šli tam, co jsme byli ubytováni, do té vesnice. Ale to byla vesnice prázdná. Tam zůstali jenom staré ty, dědečkové, a hlavně babičky. A tam nějak – ještě trošičku odbočím. Tam jak jsme v té chaloupce, tak tam byla stará babrlinka s mladou nastávající maminkou. Slámu na tom tam neměli, hliněnou tu, podlahu, na tý slámě tam – ale bylo to teplý. No teplý, že jo… A potom jeden večer, když jsme se vrátili z toho, měli jsme stráž, co jsme tam byli v týhletý, tak ta babička říká: ‚Mládenci, venku je seník, musíte ven.‘ – ‚No a proč?‘ My jsme to nemohli chápat. ‚Tady se bude rodit.‘ Tak šli jsme na ten seník, zima byla, jen to hvízdalo, a teď celý, pomaloučku celou noc proplakala, prokřičela, nastávající maminka, až pak nad ránem byl klid, a to jsme trošku usnuli, a stejně za chvíli budíček byl.“