Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Taťána Kohoutová (* 1938)

• narozena 1938 v Moskvě v židovské rodině

• otec filmový režisér, matka estrádní umělkyně a obchodnice

• 1941 babičkou odvezena spolu s bratrem do Kazaně, evakuace z Moskvy

• 1945 návrat do Moskvy po skončení války

• studium střední školy

• 1957 seznámení s J. Kohoutem, budoucím manželem, během jeho návštěvy Moskvy

• květen 1959 svatba

• září 1959 stěhování do Československa

• srpen 1968 styk se sovětskými vojáky během srpnové invaze

• práce vychovatelky v družině a učitelky ruštiny v Dubenci, Příbrami, Karlových Varech

• 1984 stěhování do Prahy

• žije v Praze

Původ paní Taťány Kohoutové prozradí její výrazný ruský přízvuk, který jí zůstal i po více než 55 letech života v českém prostředí. Není to jen akcent, který ji odlišuje – od svých prarodičů, kteří patřili do jidiš komunity v bývalém Sovětském svazu, zná židovské zvyky, které se v převážně asimilovaných Čechách nepraktikovaly, a obrovské množství tradičních písní v jidiš. S pýchou se přiznává, že nedávno dokázala zpívat v domově seniorů na Hagiboru do půl třetí ráno, a přitom svou bohatou zásobu písniček zdaleka nevyčerpala.   

Židovka má umět víc

Taťána Kohoutová, rozená Šlakman, se narodila v roce 1938 v Moskvě v židovské rodině. Otec pracoval jako filmový režisér, matka se zabývala vším možným: „Objížděla zemi jako estrádní umělkyně, aby potěšila lidi, později nás živila obchodováním na bazaru. Tu něco koupila, pak výhodně prodala, byla mistryně prodeje i koupě.“ Daleko víc než v rodině Šlakmanových se židovské tradice dodržovaly v rodině prarodičů: „Tam jsem chodila ráda na svátky. Ani ne tak kvůli sváteční atmosféře, ale kvůli tomu, že jsem vždy dostala od babičky nějakou dobrotu k jídlu. Jídlo bylo pro mě důležitější.“

V době napadení Sovětského svazu Německem v létě 1941 byly Taťáně tři roky. Tehdy ji babička spolu s jejím starším bratrem odvezla vlakem do Kazaně, hlavního města tehdejší Tatarské autonomní sovětské republiky. „Pamatuji se matně na cestu, jak bratr a já s babičkou jedeme vlakem. Utkvělo mi, že jsem si vezla s sebou nočník a celou cestu jsem se ho pevně držela.“ V Kazani děti s babičkou přečkaly celou válku a po jejím skončení se společně vrátili zpět do Moskvy. Taťána začala chodit do školy a během školní docházky se kvůli svému židovskému původu potýkala s různými potížemi. „Ve škole byla jedna učitelka velká antisemitka. Měli jsme recitovat báseň od Někrasova, toho jsem měla moc ráda. Řekla jsem dva odstavce, i když stačil jenom jeden. Učitelka mi dala trojku. Já jsem začala plakat a ptala se: ,Proč jste mi dala trojku? Vždyť jsem řekla víc, než  jste nám nařídila.‘ Jiné děti odrecitovaly jen jeden odstavec a dostaly lepší známku. ,Šlakman,‘ vysvětlila mi, ,ty bys měla umět líp, protože jsi Židovka.‘“

Raději českého góje než ruského antisemitu

Taťáně bylo patnáct let, když zemřel Josif Vissarionovič Stalin. I dávná vzpomínka na události spojené s jeho smrtí ji silně rozrušila: „Jako Židovka jsem to těžko nesla. Děti nás bily, protože jsme Židé. V Rusku se říkalo, že Židé zabili Stalina. Do naší třídy chodilo pět židovských žáků včetně mě.  Tři dny po jeho smrti jsme se báli přijít do školy, aby nás nezmlátili.“ Kvůli židovskému původu nevzali Taťánu do pionýrské organizace a o vysoké škole raději ani neuvažovala. Vystudovala tzv. desetiletku, školu ukončenou maturitní zkouškou.  

V roce 1957 se Taťána seznámila s Čechem Jaroslavem Kohoutem. Ten byl vyslán jako jeden z představitelů Československého svazu mládeže (ČSM) na festival mládeže do Moskvy. „Vyzval mě k tanci. Myslela jsem si, že podruhé půjde pro kamarádku, ale zase si vybral mě. Nakonec mě doprovázel domů. Hned jsem mu řekla, že jsem Židovka, a předpokládala jsem, že se už neuvidíme. ,Vždyť i u nás žijí Židé,‘ odbyl mě a neutekl, jak jsem se obávala. Tak jsme se začali scházet častěji.“ Dva roky udržovali Taťána a Jaroslav vztah na dálku, až se v květnu 1959 v Moskvě vzali a v září téhož roku se Taťána přestěhovala od Československa. „Vybavit si papíry na odjezd z Ruska nebylo jen tak. V rozhodnutí ke svatbě mě podpořila maminka. ,Raději Čecha góje než nějakého ruského antisemitu.‘“

Nebudu tvrdit, že je to teď lepší

Její manžel pocházel z malé obce Dubenec u Příbrami, kde žili několik prvních let. Pro Taťánu uvyklou velkoměstu sice znamenalo přestěhování na vesnici velkou změnu, ale díky manželovi, který pracoval jako předseda ČSM v Příbrami a měl spoustu přátel, zvládla adaptaci v nové zemi rychle. Manželům Kohoutovým se postupně narodily děti, Taťána pracovala jako vychovatelka ve školní družině, později jako učitelka ruštiny. „Mě děti měly rády. Často jsem jim pomáhala s dopisy, které psaly školákům v Rusku.“ V srpnu 1968 se manželé Kohoutovi setkali se sovětským vojáky během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa: „Mladí kluci, vždyť to byly spíš děti. Nevěděli vůbec nic. Pozvali jsme je na jídlo domů. Jistě, bylo třeba se o ně postarat. Sice jsme doma měli sotva sůl, ale hosta je třeba poctít. To byla moje povinnost.“

Se životem v Československu byla paní Taťána velice spokojená, normalizační období po nadějných letech šedesátých se jí osobně nijak nedotklo: „Mně se žilo dobře za komunistů, líbilo se mi to jako i mnohým jiným. Neexistovala nezaměstnanost, všichni byli stejní, jídlo i práce byly pro všechny, každé dítě mohlo chodit na vysokou školu, ne jako dnes, kdy si to nemohou dovolit. Nebudu vám tvrdit, že je to teď lepší.“ Po rozvodu se Taťána přestěhovala do Karlových Varů, kde pracovala jako recepční v hotelu, po několika letech vyměnila byt a od roku 1984 žije v Praze, dnes jako důchodkyně. Její názor na současný stav společnosti není v její generaci ojedinělý: „Listopad 1989? Pamatuji si ho, ale šťastná z něj nejsem. Tak jako nám kdysi vnucovali jen komunisty, tak dnes lidem zase vnucují to, že současná situace je ta nejlepší. Tak to není a to je základ problému.“