Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lucie Kohoutková (* 1929)

• narozena 8. ledna 1929 v Hoře sv. Kateřiny

• 1938 útěk rodiny z pohraničí do Mostu

• v letech 1944–1949 pracovala v dětském domově v Radošově u Karlových Varů vedeném sestrami kongregace sv. Kříže, v nemocnici v Mostě a v Karlových Varech

• 14. září 1950 – uzavření kláštera sv. Kříže v Chebu

• 15. září 1950 – odvoz do internace, do kláštera v Bohosudově

• 11. březen 1951 – vstup do noviciátu, obláčka, řeholní jméno Kandida

• odvezena s dalšími sestrami sv. Kříže do nemocnice v Kladně

• odchod z kongregace

• roku 1954 se vdala

Lucie Kohoutková pochází z Krušných hor, narodila se v Hoře sv. Kateřiny ve smíšené rodině. Měla ještě starší sestru a bratra. Tatínek byl Čech, maminka Němka a doma se mluvilo německy, protože maminka česky nerozuměla. Její rodina byla katolická a babička pak velmi zbožná. V devíti letech jí zemřela maminka. Situace v pohraničních horách se začala natolik zhoršovat, střílelo se, že s tatínkem utekli do Mostu. Zde do uklidnění přespávali na slámě. Sestra (16 let) a bratr (12 let) se vrátili k babičce do Hory sv. Kateřiny. Pamětnice šla s tatínkem a s novou maminkou do Otovic u Karlových Varů. Po příchodu Hitlera z hor utekli Češi a vrátili se tam Němci. V Hoře sv. Kateřiny navštěvovala dva a půl roku českou školu. Po útěku učitele musela do německé měšťanky.

Tatínek se znovu oženil, ale jeho druhá manželka měla od mládí tuberkulózu a Hitler nedovoloval, aby nemocné ženy své děti kojily a měly je doma. Proto musela dát syna po porodu do ústavu, který vedly Milosrdné sestry sv. Kříže. Byl v Kyselce-Radošově. Dětský domov byl pro děti, které měly například otce cizince, třeba zajatce Rusa, a matku Němku, zavřenou za to, že měla dítě s cizincem. V domově byla pamětnice od patnácti do osmnácti let. Za chlapečkem, bratrem, který měl být až do pěti let oddělen od matky, jezdili jednou za čtrnáct dnů. Tento první bratr zde zemřel na záškrt. Druhý bratr, který se během války ještě narodil, byl v dětském domově také a až po skončení války si chlapečka mohli vzít domů. Po odsunu německých dětí tam přišly děti korejské.

Osudy kojenců odsouvaných Němců

V dětském domově Lucie Kohoutková také zažila poválečné odsuny Němců ze Slezska. Ti zde nechávali vysílené, hladové a nemocné kojence, protože sami museli jít dál. Děti zde zůstávaly beze jména a často umíraly. Byly anonymně pochované do hrobů k jiným zemřelým. Po válce v rozhlase hledal Červený kříž dítě, které bylo odloženo v Radošově. Pamětnice přemýšlela, zda se má přihlásit a říci lidem smutnou zprávu. Nakonec se neozvala.

Sestry sv. Kříže po válce

U sester se jí velmi líbilo a chtěla si u nich udělat kurz, kterým by se kvalifikovala na vychovatelku. Školu měla začít studovat až v sedmnácti letech a do té doby u sester zůstala a pomáhala všude, kde to bylo potřeba. Sestry sv. Kříže byly téměř všechny Němky a po válce musely nosit bílé pásky, Češky trikoloru. Ona sice stále myslela na zdravotní školu, kterou chtěla u sester studovat, ale i prostředí kláštera ji oslovilo. V osmnácti letech tedy odešla do Chebu, do kláštera, kde žily německé sestry a kde byl mateřinec. Sestry se tehdy bály chodit ven a ona a další dvě české kandidátky jim pomáhaly v komunikaci s vnějším světem. Jako kandidátka již v Chebu zůstala. Pracovala v dětském domově v Kyselce, v nemocnici v Mostě i v Karlových Varech. V nemocnicích byla v té době oddělení rozdělena na část německou a českou. Nevraživost k Němcům se projevovala i v nemocniční stravě, měli ji horší. Protože sestry neuměly česky, pamětnice na odděleních také tlumočila. Do zdravotní školy měla nastoupit na podzim roku 1950.

Uzavření kláštera sester sv. Kříže v Chebu

Vše se změnilo 14. září 1950 na svátek Povýšení svatého Kříže.[1] Klášter byl zavřený. České sestry, tři kandidátky a tři řeholnice byly odvezeny do Bohosudova, kde byly internovány. Ostatní sestry byly Němky. Ty v klášteře zůstaly a čekaly na odsun do Německa.

„V létě tohoto roku jsem pracovala v nemocnici v Mostě a zavřeli (StB) klášter. Nikdo nemohl tam ani ven. Matka představená, jedna ze čtyř českých sester v klášteře, v Praze vyjednávala odsun. Přijel malý autobus a říkali, že nás vezou do Kroměříže. Vyložili nás v Bohosudově. Přijely jsme tam mezi prvníma. Na stole ještě stály hrnky od snídaně, kterou museli mniši opustit. Byl tam zmatek, nepořádek. Bylo to jezuitské gymnázium. Za čtrnáct dnů přišly další sestry z Kroměříže. Pak přiváželi stále další a další sestry z jiných řádů. Já jsem byla doma a pomáhala při úklidu. Jiné sestry chodily pracovat do šroubárny v Dubí.“      

Vstup do noviciátu, obláčka

Pamětnice a nejmladší sestry, celkem jich bylo pět, měly v Bohosudově tajnou obláčku. Ta následuje po noviciátu a je to obřad v hezkých bílých šatech. Někdo to ale prozradil, představenou zavřeli a novicky odvezli do civilních nemocnic. Pět novicek jelo do Kladna, tři do Rakovníka, pět do Ústí nad Labem a pět do Plzně.   

„V nemocnici nás dali na různá oddělení. Zakázali nám chodit v hábitu, musely jsme chodit v civilu. Jen křížek jsme směly nosit. Do kostela jsme měly dovoleno chodit v řeholním oděvu. Bylo to takové, že jsme nebyly ani ve světě, ani v klášteře. Kladno jsme směly opustit jen na povolení národního výboru.“

Odsun pěti novicek do nemocnice v Kladně

V Kladně je nejprve ubytovali, na krátkou dobu, ve zdravotní škole. Pak je přestěhovali na půdu, a když tam zřídili sklady, opět je přesunuli. Šly bydlet do suterénu na plicním oddělení. Zde, ve velké místnosti, bydlely ještě dvě sestry z jiného řádu, pravděpodobně urbanky. Z pěti sester kongregace sv. Kříže se dostala do kláštera jen jedna, S. M. Benjamina – Apolena Strachová. Lucie Kohoutková měla řeholní jméno S. M. Kandida a odešla do civilu první. Další S. M. Ludvika – Božena Ocelíková se také vdala a zbylé dvě sestry spolu žily až do důchodu. Potom si S. M. Klementa – Marie Chytilová (Štiková) vzala vdovce s dětmi a S. M. Ema – Jiřinka Kuželová odešla k rodině na Moravu. V nemocnici je oslovovali řeholními jmény. Z pěti sester dosud žijí dvě. V nemocnici v Kladně pracovala Lucie Kohoutková na úrazovce, kde se seznámila s manželem. Asi za dva roky se vzali. Pak již žila, jak říká, normální život. Měli jednu dceru.

Zabrání statku manžela, vystěhování

Manžel pocházel z Benešova, byl sedlák a do Kladna přišel, protože mu statek sebrali. Statek měl asi dvacet hektarů. V době vystěhování tam pracoval on, rodiče a čeládka. Čeládka odešla a dodávky již nebylo možné zvládnout. „Sestra na statek dodnes vzpomíná. Když je vystěhovali, tak si nemohli nic vzít a zůstalo tam vše, včetně úrody. Penzi neměli, a tak jim dcera z Prahy a my posílali každý měsíc 200 Kč a ta druhá dcera je živila. Protože nesouhlasili s malým odhadem, tak jim statek vyvlastnili a oni ty peníze nechtěli, a tedy peníze stát nechal v záložně. (…) Za peníze za pole na dálnici jsme také dostali málo, dceři jsme za to koupili prstýnek. Po revoluci manželovi vrátili pole, přepsali jsme to na dceru a nějaké peníze jsme dostali za živý inventář. Za restituce jsme si pořídili topení.“

Ze sourozenců již žije jen jeden, nevlastní bratr Jirka, kterému je třiasedmdesát let. Její vlastní bratr se dobrovolně v roce 1942 přihlásil do armády. Byl zajat ve Francii. Po válce zemřel při odklízení min z moře. Sestra narozená v roce 1921 musela do Německa na práci. Zde si našla chlapce a vdala se. Zemřela v devadesáti letech. Žila v západním Berlíně. Situace po válce byla velmi těžká. Neměli jídlo, voda byla otrávená a její holčička dostala úplavici, na kterou zemřela. Prvně se sestry viděly po šestnácti letech a poznaly se podle fotografie. Byla tam nejprve sama, protože navštívit ji směli jen přímí příbuzní, rodiče či prarodiče. Až v roce 1965 za ní směla jet i s manželem a dcerou. Po návratu se vždy musela hlásit na policii. Policie si tajně zjišťovala u sousedů, zda nemají v úmyslu u sestry zůstat, zda například neprodávají nábytek. Souhlasit s návštěvou musel i její nadřízený, primář. Její otec se za ní prvně podíval v roce 1958.

[1] Festum exaltatiónis Sant 

Počátky slavení tohoto svátku sahají do 5. století, kdy se 14. září vystavovaly v Jeruzalémě zbytky dřeva z Kristova kříže k uctění věřícími. Na východě se svátek začal slavit v 7. století a později došlo k jeho rozšíření na celou církev. K svátku se pojí i další události. Je připomínáno nalezení svatého kříže, o které se zasloužila císařovna Helena (pam. 18. 8.) při své pouti do Svaté země kolem roku 325. Za den nalezení se udávalo 13. září a ke slavnostnímu vyvýšení kříže v Konstantinově bazilice nad Božím hrobem došlo asi v roce 335. Druhá vzpomínka se týká znovuzískání svatého kříže z Persie. Tam se jeho zbytky dostaly jako válečná kořist Chosroese II. v roce 614. Císař Herakleios je roku 628 přinesl zpět do Jeruzaléma a zde 3. 5. předal patriarchovi Zachariášovi. K tomuto datu vznikl na západě svátek nesprávně označovaný výrazem Nalezení sv. Kříže, zatímco na východě bylo slaveno pouze 14. září jako Povýšení sv. Kříže. Toto převzal západ o více než století později. V Miláně je prý doložen dokonce až v 11. století.