Lucie Kohoutková

„Ze Slezska šla fronta a tudy utíkali Němci. Jeli s těmi vozíky okolo a měli s sebou i kojence. Neměli jim co dát jíst a do ústavu je často přinesli již polomrtvé. Nechávali je zde a oni umírali jako mouchy. Plno dětí tam zemřelo. Netušilo se o nich nic. Rodiny táhly dál a nevědělo se, kde tito lidé skončili. Dítě mělo jen jméno, a to bylo vše. Jednou po válce jsem poslouchala rádio a v něm přes Červený kříž hledali dítě, které zanechali v Radošově. Říkala jsem si, mám se ozvat, nemám? Radši ale ať to ani nevědí.“

„Ta druhá maminka měla ve válce dítě. Ona měla od mládí tuberkulózu a Hitler na to dbal a dítě nemohlo být doma. Nesměla ani kojit a sebrali ho a dali ho do ústavu. Ústav byl v Kysíblu-Radošov, asi půl hodiny od Karlových Varů. Vedly ho sestry kongregace sv. Kříže a na tu dobu byl velmi pokrokový. Byly v něm již skleněné boxy a měly oddělení rozdělená od čtvrt roku do půl roku, pak batolata do dvou let a dole v přízemí měly starší děti od dvou do šesti let, chlapce a holčičky. Byl to tedy kojenecký ústav do šesti let. My jsme tam za chlapečkem jezdili. Zemřel ale na záškrt. Potom měla maminka druhé dítě, a to tam také bylo. Ten dosud žije, je to druhý bratr. Byl tam až do konce války a teprve si ho mohli vzít domů, až když se nařízení zrušilo. Německé děti odsunuli a přišly tam děti korejské.“

„Pak jsem se vrátila do Chebu, že tu školu konečně udělám, a oni to zrušili. Přišli komunisti a bylo po škole, po klášteru, po všem. Byl prostě konec a klášter skončil 14. září 1950. My jsme byly kandidátky, nebyly jsme vysvěcené. Byly jsme tři a pak tam byly české sestry. Toho 15. září přijel autobus, tam nás naložili a řekli, že nás, co jsme měly českou příslušnost, odvezou do provinčního domu do Kroměříže. Ty ostatní byly Němky. Představená, když se to stalo, byla zrovna v Praze a vyjednávala odsun německých sester. Německé sestry tam nechali, nesměly být internované. My jsme myslely, že jedeme na Moravu, to nikdo vůbec nevěděl. Vyložili nás v Bohosudově, klášteře jezuitů. Ty museli odvézt v noci předtím, protože když jsme tam přišly, tak tam stály ještě hrnky na stole.“