Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Kohout (* 1925)

• narozen 30. prosince 1925 ve Skašově

• zažil osvobození americkými vojáky u Nepomuku 7. května 1945

• v roce 1943 se v Plzni vyučil pánským krejčím

• v Plzni chodíval do východního i západního sboru Českobratrské církve evangelické

• on i rodiče vstoupili do komunistické strany, otec byl funkcionářem JZD

• po vyučení vystudoval průmyslovku v Prostějově

• pracoval jako krejčovský mistr v Pragoděvu

• pár měsíců strávil na brigádě v dolech v Orlové

• zaměstnán jako učitel praktických předmětů na učňovském středisku ve Cvikově

• v roce 1955 se oženil s Anežkou Míkovou v evangelickém kostele v Přešticích

• pracoval v oděvním výrobním družstvu v Dobřanech, poté v Plzni

• zaměstnán v učňovské škole ve Stodu, pak v Plzni, až do důchodu

• má podíl na pořádání staročeských májí v Chotěšově, kam se přestěhoval

• během svého života se seznámil s několika významnými osobnostmi z řad evangelíků

• v době natáčení (2023) žil v Chotěšově

Jaká byla životní cesta Václava Kohouta, chlapce ze zemědělské katolické rodiny a budoucího krejčovského mistra, který přijal chod velkých dějin tak, jak šel? I ve svém úctyhodném věku se dokázal podělit o vzpomínky na německé vojáky, před kterými se nebál odplivnout, či na americké osvoboditele, které s kamarády obdivoval. Vědom si bídy ve svém okolí, chápal důvody únorového převratu v roce 1948 po svém. Stejně jako jeho rodiče vstoupil do komunistické strany, dle svých slov však aktivními členy nebyli. Na své cestě životem potkal celou řadu význačných osobností evangelického duchovního světa, kterým vděčil za přiblížení k živé víře.

Sokol, fotbal a američtí vojáci

Václav Kohout se narodil 30. prosince 1925 ve Skašově, malebné obci nedaleko Plzně. Jeho dědeček Matěj Kohout rovněž pocházel ze Skašova a živil se jako malorolník, stejně tak i Václavův otec. Ten si zde namluvil skašovskou rodačku Růženu Kydlíčkovou, kterou si později vzal za ženu. Všichni se pak společně starali o rodinné hospodářství. „Měli jsme čtyři nebo pět hektarů polí a pár kravek, takže jsme se starším bratrem Josefem i mladší sestrou Anežkou museli vypomáhat. A nemůžu říct, že bych v tom našel zálibu,“ uvádí své vyprávění s úsměvem Václav Kohout. Pásli dobytek na svých a obecních lukách. A když se obhospodařovalo pole, museli jít za pluhem a sbírat kamení.

Václav Kohout na dětství ve Skašově rád vzpomíná. Rodiče s ním ale kolikrát měli těžké pořízení. Když byl mezi kamarády, nedokázal se utrhnout. Obzvláště když hrávali kuličky nebo fotbal, nechtělo se mu domů. Chodil také cvičit do Sokola. „Rozsah toho cvičení jsem však zažil teprve později v Plzni,“ říká. Odmala byl vychováván ke skromnosti. „Pocházel jsem z normálních poměrů. Hlad jsme neměli, ale abychom žili v přepychu, to také ne. Mívali jsme slepice a králíky, maso ze zabijačky. Ale že by naši kupovali maso či snad bonbony nebo čokoládu, to ne, to jsem dostal akorát o pouti,“ vzpomíná Václav Kohout. Vyrůstal v katolické rodině, se kterou navštěvoval kostel v Měčíně, nedaleko od Skašova. Stejně jako jeho sourozenci vychodil i on ve Skašově dvouletou obecnou školu. Tříletou měšťanskou školu absolvoval v Nepomuku. Jednou po cestě do školy, kam s kamarády jezdil na kole, zažil také osvobození americkými vojáky 7. května 1945. Václav Kohout pokračuje ve vyprávění: „Před Nepomukem je poslední vesnice Prádlo a od ní vede asi dvě stě metrů dlouhá silnice, na které byla americká nákladní vozidla. Protože jsme byli zvědaví, zastavili jsme a okukovali je.“ Od jednoho z amerických vojáků dostali cukroví. Kloudného slova z nich však vojáci nedostali. „Anglicky jsme samozřejmě neuměli.“

Jako krejčovský učeň si před německým vojákem odplivl

Maminka pocházela z pěti dětí. Jedna z jejích sester se provdala do Prahy, druhá žila v plzeňské čtvrti Skvrňany, a tak se Václav ještě do svých čtrnácti let několikrát vydal vlakem do obou měst. V roce 1939 už v Plzni zůstal, měl se zde totiž vyučit pánským krejčím. V té době čtrnáctiletý chlapec bydlel u tety Boženy a strýčka Josefa Vitákových, kterým v sedmi letech zemřel syn, a tak Vašíkovi rádi poskytli jak řemeslnou průpravu do života, tak střechu nad hlavou. „V Kramářových sadech 9 měli pánské krejčovství. Já jsem se učil v Tylově ulici a moc rád vzpomínám na našeho třídního učitele Fokáče.“ Když začala okupace Československa německou armádou, poslali jej teta se strýčkem raději zpět do Skašova. „Až když se situace trochu uklidnila, vrátil jsem se. I v Plzni jsem však potkával německé vojáky. Jednou jsem šel kolem parčíku naproti synagoze. Stál tam německý voják. Podíval jsem se na něj a odplivl si.“ Takový projev názoru na okupaci se naštěstí obešel bez následků. Václav Kohout v  roce 1943 získal výuční list. „Já byl u mistra ke stravě, tak jsem se učil o rok déle,“ vysvětluje.

Vzhůru k živé víře

V Plzni také se strýcem, ale hlavně s tetou chodíval do východního[1] sboru Českobratrské církve evangelické na Anglickém nábřeží. Rád sedával nahoře v kostele a byl účasten i slavnostního přijetí. Cestu si však našel také do západního sboru, kde poznal jeho zakladatele, faráře Ebenezera Ottera,[2] prvního faráře plzeňského Českobratrského kostela Mistra Jana Husa. Ve východním sboru kontakt s mládeží neměl, a proto jej mile překvapil přístup toho západního. „Postával jsem před kostelem a vtom přišla jedna sestra. Vzala mě v podpaží a řekla: ‚Pojď mezi nás!‘ A tak jsem šel. A hned ten den mě pozvali a šli jsme společně k Boleveckému rybníku,“ vzpomíná s úsměvem Václav Kohout, který od té doby pravidelně docházel do kostela západního sboru. A kromě toho chodil také do sdružení evangelické mládeže, které vedl již zmíněný farář Ebenezer Otter. Našel si tu několik přátel. Z chlapce narozeného do katolické rodiny se tak stal evangelík, jak vlivem církve, tak vlivem tety a strýce, kteří byli evangelíci.

S vojenským drilem v těle

Václav Kohout byl od roku 1947 na vojně v Domažlicích, kde byl farářem Miloš Bič,[3] budoucí profesor Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí starozákonní ekumenické komise, která vytvořila starozákonní část českého ekumenického překladu Bible. Václav Kohout také na vojně občas chodíval do kostela. „A vím, že když jsem o to žádal, tak mě pak jiný voják, nevěřící, desátník, musel do toho kostela doprovodit.“ Po působení v Domažlicích sloužil v Horšovském Týně. „S vojenským drilem jsem neměl problémy, měl jsem ho v sobě od Sokola. Absolvoval jsem v hodnosti desátníka. A pak jsem jako poddůstojník sloužil v Příbrami. Dlouho jsem tam ale pobýval v izolaci, jelikož jsem dostal žloutenku nebo co to bylo.“ Přesto se mu tam líbilo. Když se uzdravil, měl možnost prohlédnout si Svatou Horu, tamější významný barokní areál a poutní místo.

Do strany kvůli kamarádům

„S nástupem komunistického režimu jsem problém neměl, nepřijímali jsme ho v rodině s nenávistí. Sám jsem vstoupil do komunistické strany, ale už ani nevím, kdy to bylo. Nechtěl jsem vypadnout z party, a tak jsem následoval kamarády. Bylo mi pouhých dvacet tři let a moc se mě to netýkalo… Ale když jsem viděl tu bídu mezi lidmi, bylo dobře, že se ten převrat stal… Po nátlaku v zemědělství vstoupili do strany i rodiče. Navíc když byli ve straně, mohli si půjčit i nějaký ten stroj a podobně. Byli jsme ale neaktivní členové strany,“ říká Václav Kohout. Jeho otec byl svého času i předsedou jednotného zemědělského družstva (JZD). Václavu Kohoutovi se jevila jako přirozená také měnová reforma v roce 1953. „Bylo nasnadě, že se ten režim snažil mít měnu na úrovni. Nenadávali jsme na to. Já jsem snad ani neměl spořitelní knížku.“ Politiku prý v mládí neprožíval.

Jako krejčovský mistr sfáral do dolů

Po vyučení vystudoval průmyslovou školu v Prostějově. Složil maturitní zkoušku, aby mohl učit na učňovské škole. „A pak jsem dostal umístěnku do Cvikova. Když jsem ale v Praze bloudil po budově ministerstva průmyslu, zeptal jsem se jednoho muže, kde že to ten Cvikov vlastně je. Načež mi řekl: ‚A nechtěl byste pracovat v Praze?‘ Ukázalo se, že je to vedoucí Pragoděvu. A tak jsem se stal mistrem v Pragoděvu,“ dodává pamětník. Když tu na začátku padesátých let pracoval, přišla akce posílání pracovníků na brigádní výpomoc do dolů. Původně u nich vybrali jeho mladšího kolegu, ale on ho tak upřímně litoval, že tam nakonec poslali jeho. Nikdy si ale na práci v dolech v Orlové nestěžoval, už jen pro setkání s další významnou osobností duchovního světa. Tou byl student evangelické fakulty a pozdější evangelický farář Petr Adolf,[4] který jej přivedl mnohem blíže k živé víře. Václav Kohout se po pražském působení stal mistrem a učitelem praktických předmětů v učňovském středisku ve Cvikově, městečku v severočeském pohraničí. „Vyslala mě tam Praha, učil jsem pánskému krejčovství.“ Zde se seznámil s další významnou osobností z řad evangelíků, a to s cvikovským farářem Amosem Tejkalem. Setkání s postavami duchovního světa byla důležitá pro jeho víru a zároveň díky nim přicházel do živých společenství. Líbilo se mu, že se věřící scházeli i mimo bohoslužby.

První polibek na svatbě v bývalé synagoze

Václav Kohout už byl v Cvikově ženatým mužem. Bohoslužby a shromáždění věřících tak navštěvoval společně s manželkou Anežkou Míkovou, která pocházela z evangelické rodiny. Jejím rodištěm bylo Vochozí u Přeštic. Poprvé se setkali za zajímavých okolností. Stalo se tak na svatbě jeho bratra, kdy mu šel za družbu a ona snoubence za družičku. Znovu se potkali na tancovačce, a než byla za dva roky svatba, viděli se asi jen sedmkrát. „A myslím, že jsme se snad políbili až na svatbě,“ říká s úsměvem Václav Kohout. Své ano si řekli 17. září roku 1955 v evangelickém kostele v Přešticích, který ještě do roku 1948 sloužil jako synagoga. Oddával je farář Jan Heller. Strýček Václava Kohouta přitom v kostele dělal kostelníka. Protože se manželce stýskalo po příbuzných, záhy se ze Cvikova odstěhovali na Plzeňsko. Bydleli v Nové Vsi, nedaleko Plzně. Ona pracovala v Lužanech na státním statku jako účetní a on dojížděl do provozovny oděvního výrobního družstva v Dobřanech, kde dělal mistra. Když se v rámci reorganizace tato provozovna zrušila, pracoval jako technický kontrolor v plzeňské provozovně v Sedláčkově ulici. Sestřenice jim pak sehnala podnájem v bytě jednoho z rodinných domků v Chotěšově. Vyučoval tehdy na učňovské škole ve Stodu. Když byla škola zrušena, jezdil učit do Plzně, kde setrval až do důchodu. Než v jejich novém místě bydliště skončila kazatelská stanice, do které dojížděl i farář Ebenezer Otter, účastnili se společně s manželkou bohoslužeb. Poté museli dojíždět do Merklína. Po svatbě se manželům narodily dvě dcery, Jana a Jaroslava. „Vyrostly s úctou k církvi, jsou to ale takové sváteční věřící,“ říká s pohnutím v hlase Václav Kohout.

Staročeské máje v Chotěšově

Václav Kohout má podíl na pořádání staročeských májí v Chotěšově. Působil totiž ve výboru Tělovýchovné jednoty KOVO Chotěšov. Ten v lednu 1967 přijal návrh na pořádání staročeských májí, se kterým přišel Jaroslav Vápeník, který vedl v Chotěšově divadelní kroužek. Každý se chopil nějakého úkolu a zavedla se milá tradice, jež se udržuje dodnes. Velkou roli v ní hrávala i manželka Václava Kohouta, která po panu Tobrmanovi převzala nácvik České besedy a lidových písní, a činila tak až do roku 1994. Sám Václav Kohout se stal organizátorem celé akce, který nejenže s manželkou vedl tance České besedy, ale zároveň společně účinkovali při veřejném vystoupení. Akce se nejprve odehrávala na hřišti tělovýchovné jednoty, od roku 2005 se přesunula do zahrady Chotěšovského kláštera. „Nejenže ti tanečníci rádi chodili, ale v těch domech jsme byli opravdu vítaní,“ vzpomíná na krásná léta Václav Kohout.

Dozvuky režimu

„Na nějaké přesuny vojsk Varšavské smlouvy si moc nepamatuji.“ Na Václava Havla vzpomíná rád. „Nebyla to jednoduchá doba, ale myslím, že se zasloužil o pokojný rozvoj našeho národa. A kdo by ho chtěl zavrhovat, s tím bych nesouhlasil.“

Aktivní i v podzimu života

Václav Kohout je činný v celé řadě spolků, které v Chotěšově působí. Je členem Klubu českých turistů, Tělovýchovné jednoty cvičení seniorů, Svazu zdravotně postižených či Spolku májovníků. Je také nestorem chotěšovské turistiky. Ještě ve svých devadesáti letech se zúčastnil Chotěšovské 30, a stal se tak jejím nejstarším účastníkem. Také ve svém pokročilém věku chodí do kostela, ať už v Plzni, nebo v Přešticích. Přátele má rovněž v merklínském sboru Českobratrské církve evangelické, schází se s nimi pravidelně každou neděli. Václav Kohout je vdovec a v rodinném domku v Chotěšově bydlí se svým vnukem. Stále rád chodí na procházky a užívá si přírodních i kulturních krás. Jako bývalý krejčovský mistr i nadále dbá na slušné oblékání a dnešní módě se kolikrát nestačí divit. „Moji kamarádi chodí oblečení tak, jak chodím já. Zatímco jejich děti nosí roztrhané gatě,“ říká Václav Kohout se smíchem.

 

[1] „V roce 1934 byla zahájena příprava stavby sborových budov mezi Anglickým nábřežím a Prokopovou třídou. Stavební komise svěřila vypracování plánů J. Fišerovi. V letech 1935 až 1936 byl realizován chrám a sborový dům při nábřeží. Hlavní vstup v přízemí pětipatrového sborového domu směřuje z nábřeží přes vestibul do chrámového prostoru na kruhovém půdorysu. Prostor s galerií je završen kopulí se sklobetonovým vrchlíkem. Prostoru dominuje socha Krista, zhotovená jako sádrový odlitek Thorvaldsenovy sochy z roku 1821, jejíž mramorový originál se nachází v hlavním evangelickém kostele v Kodani. Kolumbárium v suterénu pod velkou modlitebnou je moderním pojetím staré křesťanské tradice - spojení chrámu se hřbitovem. Hlavní myšlenkou dlouhodobého záměru tehdejšího faráře K. Machotky a celé farnosti bylo vybudování evangelické osady kolem kostela a vytvoření důstojného prostředí pro tuto významnou stavbu.“ (https://www.koranduvsbor.cz/web/cs/historie/koreny/architekt_Fiser)

[2] Ebenezer Otter (narozen 8. února 1891) byl od roku 1922 do roku 1956  farářem sboru Plzeň-západ. Dne 16. 5. 1944 byl zatčen gestapem za šíření projevů Edvarda Beneše a odsouzen na pět let káznice, ale díky vývoji války se již v květnu 1945 ujal vedení sboru. Zatčen byl i jeho syn Jiří Josef Otter, jehož příběh byl rovněž zaznamenán pro Paměť národa. 

[3] „Narozen 19. 11. 1910 ve Vídni, studoval teologii v Praze, Marburgu a Montpellier a současně klínopis u prof. B. Hrozného na Filozofické fakultě UK. Promoval v roce 1936 v Praze a v roce 1966 obdržel dr. theol. h. c. z Montpellier. V letech 1934 až 1936 sloužil jako vikář CCE v Praze-Vinohradech a v letech 1936 až 1950 jako farář v Domažlicích (s přerušením 1940 až 1945, v době své vazby za nacistické okupace). Po návratu z koncentračního tábora v Dachau byl v mimořádném letním semestru v roce 1945 povolán na fakultu jako lektor hebrejštiny, roku 1946 byl jmenován docentem a roku 1948 profesorem.“ (http://www.etf.cuni.cz/sbornik-75-let/bic.html)

[4] Jako farář na zakoupené polorozpadlé chalupě v obci Travná v nejsevernějším výběžku Moravskoslezského kraje pořádal mládežnické brigády na její rekonstrukci. Tyto brigády byly i za hluboké totality částečně tolerovány. Faráři však na nich nemohli mít žádný duchovní program, a tak si jej zajišťovali sami účastníci.