Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Štěpán Kohout (* 1969)

• narodil se 14. června 1969 v Jihlavě

• v roce 1973 se rodina přestěhovala do Rožnova pod Radhoštěm

• v roce 1987 začal studovat na Univerzitě Palackého v Olomouci

• během sametové revoluce se v Olomouci aktivně podílel na přípravě studentských protestů, mimo jiné účastník „spanilých jízd“

• člen studentského stávkového výboru

• po revoluci absolvoval studijní pobyt v německém Gießenu

• od roku 1994 pracovník olomoucké pobočky Zemského archivu Opava

Štěpán Kohout se narodil 14. června 1969 v Jihlavě. „Oba rodiče vystudovali Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, kde se taky seznámili. V roce 1973 dostal otec místo ekonoma školního statku v Rožnově pod Radhoštěm. Matka začala učit v Rožnově pod Radhoštěm na místní střední zemědělsko-technické škole. Když mi bylo pět let, tak se narodil můj mladší bratr.“

Základní i střední školu absolvoval pamětník v Rožnově pod Radhoštěm. Přestože zde vyrůstal v době normalizace, na atmosféře ve městě se podle něj tato skutečnost příliš nepodepsala. „Ono to Valašsko je takový klidný, tichý kraj. Samozřejmě tam byli soudruzi, třeba hned náš soused. Ten měl dokonce funkci městského informátora KSČ, ale tihle lidé spíš vzbuzovali soustrast.“

Mezi největší záliby Štěpána Kohouta patřila v té době chemie. „Když jsem šel na gymnázium, tak jsem byl plně přesvědčený, že budu dělat chemii. Dokonce jsem měl takovou tu soupravičku ze Sovětského svazu Mladý chemik. K žádnému úrazu ale u mě naštěstí nedošlo. Já ty pokusy prováděl většinou ve sklepě našeho domu.“

Členem Pionýru byl pamětník víceméně formálně. „Nechtěl jsem tam, asi za to mohl i ten můj individualismus. Navíc jsem to měl daleko do školy. V páté třídě začali učitelé tlačit, abych tam vstoupil, takže jsem tam vlezl. Byl jsem tam ale asi jen dvakrát. Jednou bylo hezky, tak jsme hráli fotbal a to mě nebavilo. Podruhé bylo hnusně, tak jsme vystřihovali nějaké pitomosti z papíru. Takže jsem toho nechal a chodil jen o výročních schůzích. Na to byl můj čas příliš vzácný.“

Léta středoškolská

Na střední škole se u pamětníka začal prohlubovat zájem o historii. „Já jsem ani moc nečetl májovky a foglarovky, ale hlavně antickou literaturu. Navíc jsem chodil soukromě na latinu, protože tu jsme na gymnáziu neměli.“

Během středoškolských studií v polovině 80. let vnímal pamětník postupné uvolňování poměrů v rámci gorbačovské perestrojky. Přesto se i na střední škole stále našli lidé, kteří dávali najevo svoje spojení s komunistickou stranou. „Byly předměty, které byly exponované, a byli lidé, kteří se rádi exponovali. Předsedou celoškolského výboru KSČ byl náš třídní. On té straně vděčil opravdu za hodně. Nebyl to prostě typ gymnaziálního profesora. Na druhou stranu bych ho za nějakého prohnaného kariéristu nepovažoval.“

Stejně jako řadu jiných i Štěpána Kohouta ovlivnil při výběru dalšího studia vynikající středoškolský profesor. „V mém případě to byl profesor Vladimír Hambálek na dějepis. I proto jsem se rozhodl, že půjdu po maturitě v roce 1987 studovat do Olomouce dějepis a češtinu, později jsem přestoupil na odborné studium historie–archivnictví.“

V době pamětníkova nástupu na univerzitu zbývaly komunistické vládě už jen poslední dva roky života, ale její vedoucí úloha v československé společnosti byla stále patrná. „Tenkrát bylo potřeba i pro získání docentury členství ve straně. Takže ti lidé byli ve straně, ale to bylo takové nutné zlo. Oni už to až na výjimky nedávali nijak výrazně najevo. My jsme ještě museli skládat zkoušku z dějin mezinárodního dělnického hnutí. Zkoušku z marxistické filozofie jsme měli mít v lednu 1990. Naštěstí to prasklo a už jsme to tedy dělat nemuseli.“

Ve víru revoluce

V pátek 17. listopadu byl pamětník na vysokoškolských kolejích v Olomouci. O událostech v Praze se dozvěděl ještě ten víkend od přátel. „V neděli večer jsem si zrovna chystal večeři. Přišli spolužáci a řekli mi, že byl v Praze malér a že začíná v divadle stávka. Tak jsem pojedl a vyrazil jsem s nimi.“

Československo bylo v té době spolu s Ceaușescovým Rumunskem posledním státem ve střední a východní Evropě, kde ještě nezačal přechod k demokracii. Podle pamětníka především nebylo jasné, co bude oním impulzem k vypuknutí revoluce. „Už jsme byli těmi komunisty ve výpovědní lhůtě. Kdy to přijde k nám, jak to přijde a co z toho bude, to jsem ale tenkrát nevěděl.“

V olomouckém divadle došlo ten večer k první schůzce studentů. Štěpán Kohout tehdy zastupoval studenty historie. „Všechno to ale bylo takové spontánní, samotný stávkový výbor vznikl až po pár dnech, když jsme obsadili fakultu. Nejdřív jsme se dohodli, že vstoupíme do stávky.“

Reakce univerzitních funkcionářů na tuto zprávu byla různá, záležela především na charakteru daného jedince. „Náš děkan docent Motyka, to byla taková nevýrazná, kožená tvář. Ten se příliš nezapojoval, ale byli i ti, kteří proti stávce vystupovali velice ostře. Pamatuji si, že když jsme se v neděli vraceli z divadla, tak jsme se sešli na takzvaném execíráku, kde cvičila vojenská katedra. Najednou tam přijel proděkan lékařské fakulty Soviar. Postavil se na schodiště před koleje Bohumíra Šmerala a začal nám vyhrožovat. Že to neskončí dobře, že my neskončíme dobře, že budeme postiženi, naše rodiny budou postiženy. Musím říct, že nás tím pěkně naštval.“

Stejně spontánně jako studentská stávka vznikala v Olomouci i místní pobočka Občanského fóra. Postupně docházelo k jisté koordinaci mezi oběma skupinami. „To fórum vznikalo taky hodně spontánně. Byli tady jednotlivci jako Mikuláš Pánek z divadla, kteří byli aktivnější. Až po nějaké době podle východoněmeckého vzoru, kde vzniklo Neues Forum, si ti lidé dali společný název Občanské fórum, aby dali najevo svoji jednotu.“

Na spanilých jízdách

Štěpán Kohout se v průběhu revoluce aktivně zapojil také do dalších aktivit stávkujících studentů. „Já jsem se nikdy nedral moc dopředu, takže jsem se spokojil s teplým místečkem v oddělení tisku. Četli jsme noviny, připravovali jsme informační úryvky, výcucy. Pak jsme připravovali různé letáky a ty jsme vylepovali po městě. Kromě toho jsme psali protestní dopisy do redakcí. Tady byl okresní obdeník Stráž lidu, lidově řečeno Strach z lidu.“

Ve snaze informovat o svých požadavcích dělníky a obyvatele menších měst a vesnic vyráželi zástupci Občanského fóra a studentů na takzvané spanilé jízdy. Několika z nich se účastnil i pamětník. „Jeli jsme asi dvěma třemi auty do Zábřehu, tam jsme našli místní zástupce Občanského fóra. S nimi jsme si domluvili vystoupení na demonstraci. Poznal jsem tam tenkrát jednoho doktůrka s ulízanou patkou, to jméno vám určitě bude povědomé – Miroslav Macek.“ Štěpán Kohout se v rámci výjezdu dostal mimo jiné i na své gymnázium v Rožnově pod Radhoštěm.

Celý dějinný zvrat sice probíhal až nad očekávání hladce, velkou otázkou zejména v počátcích revoluce ovšem zůstával možný zásah ozbrojených složek. „V červnu toho roku v Číně na náměstí Nebeského klidu došlo k masakru studentů. My jsme měli ten čínský scénář před očima. Byli jsme si vědomí, že je to také možné.“

Krásná atmosféra i ztracené peníze

Pamětník se účastnil rovněž všech demonstrací v olomouckých ulicích. „Zúčastnil jsem se všeho. Vždycky přišel nějaký řečník, promluvil, my jsme mu zatleskali. Nemůžu ale říct, že by mi někdo uvízl v paměti nějak víc, že by nám promluvil z duše. Po generální stávce jsem si řekl, že se to už konečně zlomilo, důležitý krok bylo odvolání ústavního článku o vedoucí úloze KSČ, no, a definitivně to pro mě padlo, když zvolili Havla prezidentem.“

Štěpán Kohout vzpomíná na neobyčejně vstřícnou a přátelskou atmosféru tehdejších dní. „Až mi bylo někdy stydno, jak byli lidé ochotní a ne vždycky se ty dary dobře využily. Byly i krádeže a zpronevěry. Po revoluci vznikla Stavovská unie studentů, která po stávkovém výboru přebírala majetek, peněžní fondy a počítaly se i ztráty. Bylo toho hodně, to byly statisíce korun. Ty peníze se nevrátily nikdy.“

Po revoluci se několikrát mezi tehdejšími studentskými vůdci objevil termín „ukradená revoluce“. Štěpán Kohout ovšem s tímto označením nesouhlasí. „To jsou takoví ti věční revolucionáři. Průměrný člověk takový není. Odstávkuje si svoje, zajde do průvodu, udělá křoví, zazvoní klíčema a potom se rád vrátí ke své práci.“

K výraznějším personálním čistkám podle pamětníka na Univerzitě Palackého po revoluci nedošlo: „Těch změn zase tolik neproběhlo. Musel odejít vedoucí katedry historie, snad mu i vzali profesoru, ale to byl člověk, který občas dělal takové to rudé bububu.“

Na zkušenou v Hesensku

V roce 1993 se Štěpánu Kohoutovi naskytla možnost vyrazit na studijní pobyt v německém Gießenu. Měl tak možnost srovnávat. „Gießen je v Hesensku. Na vysoké škole tam mohli být lidé, kteří neměli maturitu. Víc to připomínalo současnou situaci u nás. Bylo tam víc studentů. Byli tam samozřejmě i ti talentovaní, ale bylo tam i hodně těch, kterým dělalo problém čtení. Mě jako cizince se ptali: Co je tohle za písmenko? Neřekl bych ale, že ta škola byla méně kvalitní. To rozhodně ne. Třeba z odborného hlediska mi ten pobyt dal mnoho. Byla to opravdu dobrá zkušenost.“

Po návratu z Německa dokončil pamětník vysokou školu a v březnu 1994 začal pracovat jako archivář. „Byla to pro mě možnost zaměstnání hned po škole. Přímo v olomouckém archivu jsem sloužil i svoji civilní službu. Od té doby jsem tady.“

Štěpán Kohout žije v současné době s manželkou v Olomouci. Mezi jeho zájmy patří zejména klasická hudba a historie.