Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Kohout (* 1930  †︎ 2009)

• 21. 12. 1930 - narozen v Litomyšli

• 24. 12. 1948 spoluorganizoval studentský bojkot generální stávky odborů

• 1949 - na jaře sepsal burcující leták Kolegové a kolegyně, zaměřený proti nátlaku ČSM na Junáka

• červen 1949 - zatčen a převezen do vyšetřovací vazby StB v Pardubicích

• březen 1950 - propuštěn z vazby, hledá dělnické povolání

• 16. září 1950 znovu zatčen a umístěn v soudní vazbě v Chrudimi

• 8. 10. –11. 10. 1950 - souzen v monstrprocesu proti rektoru Stříteskému

• odsouzen na dvacet let odnětí svobody

• 1954 - propuštěn na svobodu

• zemřel v roce 2009

Miloslav Kohout se narodil 21. 12. 1930 v Litomyšli v rodině zahradníka a domácí dělnice. V krátké vzpomínce na svou skautskou minulost, sepsané na jaře roku 1969, se zmiňuje o tom, že ho do skautského oddílu hodlal přihlásit otec již před 2. světovou válkou. Předtím však, než mohl být vůbec registrován, byla skautská organizace – Junák – zakázána nacisty. Na původní činnost navázal Junák bezprostředně po skončení války. V té době Miloslav Kohout chodil na reálné gymnázium v Litomyšli a o skauting projevil okamžitě zájem. Do roku 1949 se skautské činnosti intenzivně věnoval, nejdříve jako podrádce, rádce, vedoucí vlčat a nakonec jako hlavní vedoucí svého mateřského oddílu Strážci ohně (3. oddíl).

Kvůli svému zájmu o skauting a jeho svobodnému působení na mládež se Miloslav Kohout jako devatenáctiletý dostal do konfliktu s režimem a jeho prodlouženou „vychovatelskou rukou“ – Československým svazem mládeže. V říjnu 1950 byl za to jako bezmála dvacetiletý odsouzen státním soudem na dvacet roků do žaláře. Na svobodu sice vyšel již v roce 1954, nikdy se ovšem ke gymnaziálním studiím nemohl vrátit a pracoval až do důchodového věku jako dělník. Podobně se vedlo i jeho přátelům, odsouzeným spolu s ním v jedné lavici obžalovaných...

U státního soudu měl Kohout i někteří jeho spolužáci již jeden nepříjemný vroubek. V únorových dnech roku 1948 se totiž jako jeden z členů studentské samosprávy zapojil do studentského bojkotu generální stávky odborů.

„To jsme se sešli všichni zástupci samosprávy školy. Bohužel Česta Horák, Vašek Novotný, Jirka Kopřivů a já jsme potom byli zavření. Ale byli jsme stejnýho názoru – sešli jsme se a odmítli jsme stávku. Ředitele nám dělal dost vysokej funkcionář skauta, právě župní náčelník skauta Obdržálek. Tak jsme doufali, že s ním se dá domluvit. Byl u toho přítomen a s ním i profesor Vilém Marx (který byl spíše pravicového smýšlení, ale dělal v té době předsedu odborů na škole). Oba dva nám řekli, že s tím se nedá nic dělat. Že ÚRO vyhlásila stávku, že s tím nemohou nic dělat a že stávkovat budou. Na to my jsme řekli, že stávkovat nebudem. Dopadlo to tak, že ve třídě kantor seděl za katedrou a mlčel. Nejlepší ze třídy potom ten předmět přednášel. Takže my jsme nestávkovali...“

Někteří z někdejších studentů státního reálného gymnázia v Litomyšli se domnívají, že již tento „incident“ měl vliv na skladbu studentů ve skupině kolem rektora Stříteského, souzené v říjnu 1950. Ať již je to jakkoli, soud později vůdčí postavení (jinak stávkovali skoro všichni řadoví studenti) v bojkotu stávky komentoval jako jeden z projevů jasného nepřátelství k tzv. lidově demokratickému zřízení.

Počátkem všech problémů byly ale až události od jara roku 1949, kdy ze všech republikových mládežnických svazů vznikl jednotný Československý svaz mládeže.

„Ono to dneska vypadá legračně, ale my jsme neuvažovali o státních otázkách, ale hlavně o tom, že komunistická strana se snaží ovládnout mládež. A jako ovládnutí mládeže nám, skautům, přišlo směrodatný už to, že nám začali vydávat legitimace, kde byla hlavička Československýho svazu mládeže – a Junák tomu byl jako podřízen. A to bylo víc takových věcí, to byli Orlové, všichni. Takže to se nám nelíbilo a z toho důvodu jsme se, hrstka z nás, domluvili, že proti tomu budeme bojkotovat a že se vydají nějaké letáky, jako to tenkrát bylo celkem moderní. Protože ale těm, kteří z toho chtěli udělat velký případ, se nehodilo nás osm, tak to sloučili všechno dohromady. Skupinu Karla Metyše, která vydávala letáky, skupinu, která chtěla pořídit vysílačku do zahraničí (kolem Oty Rozkošnýho), a udělali z toho jednu skupinu, pětadvacetičlennou, ve které byli převážně študáci… Ale byli tam taky takoví lidi jako třeba příručí z obchodu, paní, která měla na starosti celý provoz v klášteře – stravování, ubytování a to všechno. Když tohle potom všechno sloučili, potřebovali tomu dát hlavu. Tak tomu dali hlavu Františka Ambrože Stříteského, kterého jediná vina byla to, že od jednoho z mých kolegů vzal pistoli a hodil ji do kanálu. To bylo jediný jeho provinění a stálo ho to pětadvacet let.“

Leták Kolegové a kolegyně

Jak již bylo popsáno v úvodním textu ke skupině Stříteský a spol., vyhotovili Kohout spolu se svým přítelem Václavem Novotným na jaře roku 1950 kritický leták k politice ČSM. Ten potom rozdával těm studentům, které pro svou věc hodlal získat a považoval je ze spolehlivé. Jako poznávací znamení vepsal Kohout do letáku výzvu, aby v určený den všichni, kdo souhlasí s jeho obsahem, nosili v levé klopě kabátu bílý špendlík.

M. K.: „Nápad s bílými špendlíky byl můj, abychom se poznali...“

O. B.: „To není ale příliš konspirativní počínání...“

M. K.: „Berte si to tak, že mi tehdy bylo osmnáct a kousek. Tenkrát mluvit o konspiraci... I dneska se mluví o tom, že dvacetiletí z toho nemají rozum.“

Co představoval ČSM v očích skautů? Jak lze dnes porozumět odporu tehdejší mládeže proti něčemu, co dnes již nemá žádné obdoby?

„Postupovali tak, aby vás odradili. Zesměšňovali skauting. Je to maličkost, ale například: byly tu lyžařské závody. Oni měli kluka, který vyhrál. My jsme měli závodníka, který doběhl třetí... Samozřejmě, po celém městě si z nás dělali legraci, za co to stojíme. Špatně se to snášelo... Kdyby tenkrát všechny ty spolky sklonily hlavu a začaly je poslouchat, tak se nic nedělo. To bylo v pořádku. Chtěli to tak jako v Rusku, kde Komsomol začal vládnout mládeži. Tady chtěli zase, aby nad celou mládeží vládnul ČSM. V devětačtyřicátém roce jsme jeli na tábor (já už jsem nejel, protože už jsem seděl). Vždycky jeden z vedoucích musel na svazácký školení na Vysoké Pole, aby dostal ten tábor razítko, že je to v pořádku a že můžeme jet. Mě tenkrát vybrali, takže jsem tam jel. Oni (skauti z oddílu) potom jeli na tábor, i když já už jsem byl zavřený, ale to školení předtím jsem musel absolvovat. Činnost svazáků byla obsahově také úplně jiná, protože měli jako jedinou ideu politiku, přiblížit se Straně a vyrůst v dobrýho straníka. Takové věci jako mluvit pravdu, to je vůbec nezajímalo. A že (skaut) slibuje na svou čest republice, to je vůbec nezajímalo...“

V určený dubnový den Kohout čekal, kdo bude mít ve škole bílý špendlík v klopě kabátu. Asi šest studentů, kteří na výzvu zareagovali (někteří, jako například Miroslav Matějka, považovali leták za provokaci), potom Kohout obešel a pozval na tajnou schůzku, svolanou na 19. května do junácké klubovny, kde se měli dohodnout na dalším.

M. K.: „Zatím jsme uvázli na tom, vydávat proti nim letáky, bojkotovat jejich činnost, nezapojovat se oficielně. To zatím bylo všechno, další věci by možná vyšly časem.“

O. B.: „Dovedli jste si představit, že v případě nějakého ozbrojeného povstání byste se do něj byli bývali zapojili?“ 

M. K.: „To vám dneska těžko můžu říct. Už po pětačtyřicátém roce jsme jako skauti dělali spojovou službu. Je možný, že bychom se do toho taky zapojili. Ale že bychom to měli v úmyslu, to říct nemůžu.“

O. B.: „Jako corpora delicti byly u vás potom nalezeny zbraně...“

M. K.: „To byly zbytky po válce. Že jsme inklinovali ke zbraním a že jsme na Budislavi z toho stříleli (na Budislav jezdili skauti tábořit, s tzv. budislavskými Jánošíky a jejich dobrodružstvím ovšem litomyšlští skauti neměli nic společného), to je všechno pravda, ale nebylo to za účelem nějakého (povstání).“

Na jiném místě Kohout vypráví:

„Skupinu jsme pojmenovali ATA, nevím, jestli to byl název z křížovky, ale byl to pěkný název, tak se to použilo.“

O. B.: „A název Hvězda?“

M. K.: „To měla být skupina, která měla figurovat tím, že budou paprsky, jednotliví členové, kteří přišli s bílými špendlíky. Každý z nich měl kolem sebe vytvořit skupinku dvou, tří, čtyř lidí...“

Mnoho z toho, co studenti gymnázia coby skauti měli v úmyslu, se bohužel nikdy neuskutečnilo. Nedošlo již ani k pokusu obsadit školní výbor ČSM nekomunistickými kandidáty. Dva měsíce po vydání letáku a po několika menších schůzkách byly záměry studentů prozrazeny a Miloslav Kohout byl koncem června zatčen. Bližší okolnosti jsou již popsány v úvodu ke všem pamětníkům případu Stříteský a spol. Zopakujme pouze, že bezprostředním impulzem byla událost, která se na gymnáziu odehrála dva dny před Kohoutovým zatčením 28. června 1949. V jedné třídě tu dva studenti průmyslové školy a členové plachtařského klubu Jan Pech (1932–1984) a František Snopek zlikvidovali obrazy prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda a sovětského vůdce, generalissima Stalina. Vyšetřování, které vedl bezpečnostní referent ONV v Litomyšli Josef Hrnčál, vedlo do septimy, kam chodil i Miloslav Kohout. Jako možného původce tzv. hanobení republiky a spojeneckého státu, označil septimu podle Kohoutova vyprávění pomocný školník, který zbytky obrazů nalezl na školních toaletách.

„Mně v rozpáraném šose našli leták. U Jirky Mráze našli poznámky o děvčatech, ale takové nešťastné. Psal tam třeba: Je to ideální holka, ale tátu má svini komunistickou. To stačilo na to, aby ho zatkli. Druhý den si nás odvezli.“

Ve vazbě v Pardubicích pobývali Kohout s Mrázem až do března roku 1950. Z gymnázia byl pan Kohout okamžitě vyloučen a již se ke studiím nevrátil. Nešťastnou shodou okolností se ten den, kdy byli Kohout s Mrázem zatčeni, dostavil večer k Mrázovu domu Jindřich Vích. Byl to spolužák z gymnázia, který se sice žádné schůzky nezúčastnil a ke skupině Hvězda (název vymyslel Kohout pro její zamýšlenou paprskovitou strukturu) nepatřil, měl ovšem mlhavé informace o jejích záměrech. Především znal lidi, kteří se s Kohoutem přátelili (viz vyprávění Miroslava Matějky a Jiřího Kopřivy). V domě Mrázových mezitím vykonávali příslušníci Bezpečnosti prohlídku a nešťastného Vícha se okamžitě chopili.

„On řekl více, než věděl. To bylo úplně tragické. Ale protože mluvil a řekl všechno, co věděl, nebyl postaven ani k soudu, i když u něj doma našli pistoli a samopal... Naše štěstí bylo, že získali dostatek materiálu mezi študákama, takže tak natvrdo to nešlo...“

V březnu 1950 Kohouta s Mrázem propustili a zatčen byl Václav Novotný, spoluautor letáku Kolegové a kolegyně.

V pozadí potom StB konstruovala složitý případ, do kterého nakonec bylo začleněno mnoho lidí, kteří s vlastní činností skupiny neměli nic společného – včetně rektora Stříteského a dalších. Kromě přiznání autorství letáku se StB od Kohouta nemohla dovědět mnoho dalšího, protože se od zmíněné schůzky prakticky nic neodehrálo. Kohout dále vypráví, že výslechy byly poměrně řídké a většinou se nic nedělo (ve svých pamětech se ovšem zmiňuje o denních a nočních výsleších).

Důvodem byl pravděpodobně záměr izolovat oba dva studenty od dalších – většina výslechů ostatních domnělých účastníků probíhala jednorázově v průběhu let 1949 a 1950.

Zkušenost ze samotky byla jako ve stovkách dalších případů velice skličující záležitostí:

„Samotku jsem snášel špatně. Dostal jsem se tak daleko, že jsem hřebíkem na zeď škrábal verše z Máchova Máje, které jsem si pamatoval. Postihem bylo to, že se z kapesného, které jsem dostával, cela potom vybílila... Jak chodily kontroly, přišel také pan doktor Goldschmied, jestli mám nějaký nárok nebo připomínku. Já říkám: ,Potřeboval bych, pane doktore, nějakou knížku, učebnici nebo cokoliv, nemám tady co dělat. Třeba bych se učil nějaký jazyk, cokoliv...‘ Načež on mě prohlásil, že nemám právo si z kriminálu odnášet víc, než jsem si tam dones’. Víc se se mnou o tom nebavil. To byly hrozný doby... Přicházelo jaro, lítaly tam vrány a vy jste byl bez jakéhokoli kontaktu se světem. Nikdo s vámi nemluvil. Ani nemoh’, protože to bachař hlídal. Ani ten gonkař, který nosil jídlo, na vás nepromluvil ani slovo.“

Po propuštění z vyšetřovací vazby neměl Kohout jinou možnost, než se hlásit o dělnické povolání. Sehnal místo pomocného dělníka v litomyšlském Vertexu. Tam ho zastihlo také zatčení 16. září 1950, kdy StB posbírala definitivně všechny, kdo s případem měli i neměli něco společného. Kohout se znovu ocitl ve vazbě, tentokrát v soudní vazbě v Chrudimi, kde spolu s ostatními (přirozeně odděleně) čekal na soud. (Vazební celu sdílel pan Kohout mimo jiné s patnáctiletým Josefem Křivkou, který byl zatčen a souzen v souvislosti s činností tzv. budislavských Jánošíků.)

Výjezdní senát státního soudu v Praze pod předsednictvím JUDr. Jaroslava Nováka soudil skupinu, do jejíhož čela byl postaven rektor F. A. Stříteský, ve dnech 8. 10. –11. 10. 1950 v improvizované soudní síni v hlavním sále Smetanova domu v Litomyšli. Ačkoli byl Kohout v době své tzv. protistátní činnosti studentem septimy gymnázia (předtím jeden ročník opakoval), byl plnoletý a od toho se také odvíjela výše trestu. Byl odsouzen k dvaceti letům žaláře, po rektorovi F.A. Stříteském (odsouzen k pětadvaceti letům) a Čestmíru Horákovi si odnesl třetí nejvyšší trest. (Ke dvaceti letům vězení byl odsouzen rovněž spoluautor letáku Kolegové a kolegyně Václav Novotný.) V obsáhlém zdůvodnění rozsudku se mimo jiné praví i to, že cílem skupiny bylo napojení se na „jiné teroristické skupiny“, jako například na tzv. budislavské Jánošíky (kteří byli ve Smetanově domě souzeni pár dní předtím) nebo dokonce na Mormony, kteří se v tu dobu v Litomyšli vyskytovali. To nebylo ani předtím, ani nikdy potom podepřeno jediným smysluplným důkazem. Velká část obviněných a odsouzených studentů putovala do nápravných zařízení pro mladistvé v Zámrsku a ve Lnářích. Miloslav Kohout a Václav Novotný putovali přímo na Jáchymov.

Jáchymov, Leopoldov, Bytíz

Jáchymov byl v roce 1950 první vězeňskou štací, na kterou Kohout spolu s kamarádem Václavem Novotným putoval. Začali pracovat jako tzv. fedrák a lamač.

„Vzal nás na takovou slednu a říká: ,Vidíte tamhle ten materiál? To vytěžíte, vyfasujete si mašinu, navrtáte, odpálíte a tím je vaše směna hotová.‘ My jsme si s Vaškem říkali: ,No, tuhletu kupku kamení musíme odnosit v náručí a ne ve vozejku.‘ Zlatý voči! Šichta byla pryč a my jsme neměli uklizenou ani polovičku. Tak jsme tam takhle nějakou dobu vegetovali, dostávali jsme za to zelený lístek na jídlo – to bylo nejmíň, co se dávalo, to byl hlad furt. No, když to ten důlní viděl, že z nás žádná sláva nekyne, tak nás rozdělil...“

Kohout začal pracovat v zámečnické dílně, odkud se později dostal na tzv. hloubení. Na Jáchymově strávil necelý rok, když byl náhle transportován do věznice na hradě Leopoldov na Slovensku.

„Na Slovensku byli nejhorší bachaři, protože to byli dezertéři od ovcí. Jejich IQ bylo někde hluboce pod minusem, ale měli právo s vámi dělat, co chtěli. A oni ho využívali.“

Podle Kohoutova vyprávění a vyprávění jiných pamětníků vládl v Leopoldově největší hlad, srovnatelný s hladem v podmínkách nacistických koncentračních táborů.

„Já jsem se dostal do kuchyně. To byla ideální věc, protože za ty tři měsíce, co jsem tam byl, jsem se vykrmil, dá se říct. Blbej byl konec, protože ten bachař, co byl velitelem kuchyně, mě označil do raportu, že jsem ukrad’ tři metráky mouky. Přitom nás šacovali, když jsme šli z kuchyně na barák (na celu – pozn. autora), a tři metráky mouky se nedaj ukrást, i kdyby nás nešacovali. Ale u raportu jsem byl odsouzen na měsíc do korekce. Když jsem tam šel, tak jsem měl v kuchyni dvaadevadesát kilo. Když jsem z korekce vyšel, měl jsem šestašedesát. Když si to spočítáte, tak jsem hubnul kilo denně. Každý krásce, která chce zhubnout, bych to doporučil.“

Svým způsobem dokumentuje hlad i následující:

„Nevím jméno, ale byl jsem s jedním vysokým činitelem církve na jedné cimře. Když se dalo jídlo, byl první, kdo měl všechno snědený, a teď takovýma závistivýma očima sledoval, kdo všechno jí. U faráře tohle špatně působí. To je to samý, jako když v Leopoldově chodil důstojník a krad’ chleba. To se tak nesrovnává... Kapitán přeci nechodí a nekrade chleba.“

O. B.: „Tam prý byl největší hlad, v Leopoldově.“

M. K.: „V Leopoldově ses taky setkal s tím, že tam se házely všelijaké odpadky do žumpy, a když se chodilo kolem, bourat cihly, někteří to nevydrželi, skočili tam a baštili poloshnilou mrkev. Ta lidská důstojnost v tu chvíli je v kelu.“

Z vězení vyšel Miloslav Kohout v roce 1954. Po zkušenostech z Leopoldova prodělal ještě jednu hornickou štaci na táboře Bytíz na Příbramsku. Z neznámých důvodů byl ale za dva dny znovu zatčen:

„Dnes si to vysvětluji tak, že mi chtěli ukázat, že mají nade mnou pořád moc. Asi deset dní jsem byl znovu na Státní bezpečnosti. Tam mě vyšetřovali kolem událostí v Litomyšli. Jenomže já už jsem byl starý mukl, takže jsem splet’ všechno možný dohromady, takže poznali, že jsem blbec, a už se mě dál na nic nevyptávali. (...) Zajímalo je, jestli by ze mě dostali jména lidí, kteří byli v Litomyšli, a jestli bych, když jsem se dostal zpátky, byl o nich ochoten vypravovat, abych se neohrozil. Po deseti dnech mě naložili, odvezli do Litomyšle a řekli: ,Budeš dneska v pět hodin stát u nemocnice!‘ Befehl je befehl, tak jsem šel a stál v pět hodin u nemocnice. Ti páni, co mě přivezli, projeli kolem autem, podívali se, jestli tam stojím, a odjeli pryč. Od té doby jsem měl od Státní bezpečnosti klid.“

Po propuštění hledal Miloslav Kohout dělnické povolání, dostudovat nesměl. V roce 1968 pracoval u spojů jako vedoucí montážní čety a vydržel zde až do důchodu. Po revoluci působil v Litomyšli jako zástupce starosty. Miloslav Kohout zemřel v březnu 2009.