Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rut Kohnová (* 1937)

• narozena 20. února 1937 v Třebušicích u Mostu

• vystudovala učitelské gymnázium

• manželka Pavla Kohna, přeživšího holocaust

• v roce 1967 emigrovala s rodinou do Německa

• postupně se vypracovala na mezinárodně uznávanou výtvarnici

• vychovala dvě děti

• obdržela ocenění Významná česká žena ve světě

Rut je ta, která doprovází

Rut Kohnová, rodným jménem Vožehová, se narodila 20. února 1937 v Třebušicích u Mostu. Krátce po svém narození ale s rodiči a starší sestrou Lydií Třebušice opustila. Po obsazení československého pohraničí nacistickým Německem na podzim roku 1938 se její rodiče odmítli přihlásit k německé národnosti a následkem toho se museli do osmačtyřiceti hodin vystěhovat. Naštěstí měli v Praze příbuzné, kteří jim byli ochotni na krátký čas poskytnout nový domov. Později se přestěhovali do krásného činžovního domu na vltavském nábřeží, jak Rut Kohnová vzpomíná. V roce 1943 začala chodit do školy, na období války si ale příliš nepamatuje. Rodině se dařilo poměrně dobře, její otec Bedřich Vožeh, který v Třebušicích pracoval jako úředník na šachtě, získal v Praze místo prokuristy velké anglo-americké obuvnické firmy. Počátkem jara 1945 odvezl rodinu do bezpečí na venkov. S maminkou Helenou už odjížděly tři dcery, Rut se během války narodila další sestra Jana. Na venkově strávili poslední měsíce války a unikli tak velkému bombardování Prahy v únoru 1945. Čtvrť, ve které bydleli, patřila k těm nejpostiženějším. Když se do Prahy vrátili, v obývacím pokoji měli nevybuchlou leteckou pumu a dlouhé týdny nezasklená okna.

Tatínek se strýcem poslední dny války prožili v Praze. Vyslyšeli volání z pražského rozhlasu a z venkovského azylu na Sázavě se na kolech rozjeli na pomoc. Rok po válce se rodina Vožehových rozrostla o dalšího potomka a tentokrát jím byl vytoužený chlapec. Dostal jméno Samuel. O dva roky později se narodil další syn, Pavel. Nejmladší ze sourozenců - Maria - se narodila v roce 1950. Jména pro své děti nevybírali manželé Vožehovi náhodně, inspirací jim byla Bible. „Člověk si některé věci uvědomuje až později. Jméno vám přinese trochu i váš život. A Rut je ta, která doprovází,“ říká o symbolice svého jména Rut Kohnová. 

 

Nikdy jsem nebyla v Pionýru ani ve svazu mládeže, a to s sebou přineslo určité vydělení

A dál pokračuje: „Vyrostla jsem v rodině, která byla velice věřící, ale bez konfese. Na mém vysvědčení vždy stálo, že jsem bez vyznání, většina mých spolužáků byli katolíci nebo evangelíci.“ Pocity vlastní odlišnosti ještě zesílily po nástupu komunistů k moci po únoru 1948. „Hodně se toho změnilo a já jsem kvůli své víře nikdy nebyla v Pionýru ani ve svazu mládeže, a to s sebou zase přineslo určité vydělení,“ vypráví Rut dál. Změny se bezprostředně dotkly i její rodiny. Firmu, u které její otec pracoval, komunisté znárodnili a on musel z místa odejít. Rodinu pak živil jako závozník. Nesl to těžce, v roce 1955 dostal těžký infarkt, do práce se už vrátit nemohl a zůstal v invalidním důchodu.

V roce 1952 Rut ukončila devítiletku, ale na gymnázium jít nemohla. „Neměla jsem ten správný třídní původ,“ dodává. „Ale nakonec to přece jen nedopadlo tak špatně, mohla jsem studovat na pedagogickém gymnáziu.“ Kvůli velkému nedostatku učitelů, především v bývalých Sudetech, dostala šanci vystudovat a na tzv. ‚umístěnku‘ odjela pracovat do Karlových Varů a stala se učitelkou v mateřské škole. Ovšem bez možnosti ubytování, zpočátku spala na zahradním lehátku ve školce. Ale líbilo se jí tam. Školka sídlila v krásné vile po Heinrichovi Mattonim a práce s dětmi ji bavila. „Děti objevují svět a vy máte možnost objevovat ho s nimi.“ V té době Rut začala intenzivně kreslit. A seznámila se s Pavlem Kohnem. 

 

Psal mi tak nádherné dopisy

Pavel Kohn byl v té době dramaturgem karlovarského divadla, byl o sedm let starší a byl ženatý. Se svou manželkou udržoval ale již jen formální styky. Počátky vztahu mezi ním a Rut přesto nebyly jednoduché. Nakrátko se rozešli, poté, co Rut získala místo u Prahy, a ani její rodiče nebyli zpočátku jejich vztahu příliš nakloněni. Měli obavy, že Rut nebude šťastná, že jsou s Pavlem příliš rozdílní. Pavel se ale Rut nevzdal. „U nás v rodině se velmi ctilo ‚vyvolení Izraele Bohem‘ a to pak sehrálo pozitivní roli, když rodiče zjistili, že Pavel je Žid,“ pokračuje Rut. „On byl z velké rodiny jediný, který přežil holocaust, ztratil opravdu všechny.“ Pavel Kohn zůstal po válce úplně sám. Jediné, co zbylo, byly trýznivé zkušenosti z koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Buchenwaldu. Rut přitahovala nejen jeho vnitřní síla, ale i to, že miloval poezii a i sám psal básně. „On mi psal tak nádherné dopisy!“ V dubnu roku 1961 se konečně mohl rozvést a jen o několik dní později se vzali.

 

Já mám svoji víru 

První dceru pojmenovali Rachel. Prý se tehdy Pavla jeho známí ptali, jestli málo trpěl, že si troufá své dceři dát židovské jméno. On si ale ponechal i své původní příjmení, což u přeživších holocaustu také zcela běžné nebylo. „Možná, že si trochu i říkal, že tady zůstal proto, aby rodina Kohn nezmizela. Ale věřit v Boha nedokázal. Říkal, že po tom co zažil, mu to přijde zatěžko. Myslím, že víra je určitý dar. To Pavel neměl. Ale zase na druhou stranu, na rozdíl ode mě, měl život rád,“ vypráví Rut dál. Pavel Kohn přežil pobyt v nejhorším z koncentračních táborů, následný převoz z Osvětimi do Blechhammeru a odsud pochod smrti do Buchenwaldu, téměř sto dvacet kilometrů. Mezi vězni se tehdy tradovalo, že kdo nemá pořádné boty, nepřežije. Patnáctiletému Pavlovi se to podařilo. Jeho rodiče a bratr ale zahynuli a Pavel se vrátil do Prahy sám. O něco později se dozvěděl o zámku Štiřín, kde Přemysl Pitter a Olga Fierzová poskytovali zázemí osiřelým dětem. Na Štiříně strávil několik týdnů a později se ho ujala židovská rodina Fantlových. V té době začal psát básně, básníkem se toužil stát i v době, kdy byl v Terezíně. Rut vypráví: „V těch básních jsou zašifrované jeho osudové zážitky a je až neuvěřitelné, jakým jazykem se vyjadřoval. Pavel miloval češtinu a myslím, že byl i větší Čech než Žid. Ta řeč byla jeho láska.“ [Básně vyšly pod souhrnným názvem Kolikrát přešel mrak v roce 2011. Ilustracemi je doplnila Rut Kohnová].

 

Obraz společnosti té doby

Ještě před svatbou Pavla Kohna z politických důvodů vyhodili z karlovarského divadla. Měl vědět o někom, kdo chtěl ilegálně odejít z Československa a neohlásil to. „Pravý důvod byl ale jiný,“ dodává Rut. Odvážil se při hodnocení divadelní sezóny kritizovat ředitele divadla, který byl věrný komunistickému režimu. Pavel se pak opakovaně ucházel o místo dramaturga v různých divadlech, ale pokaždé mu přišla zamítavá odpověď. Zůstal proto na volné noze, což byla v té době poměrně neobvyklá situace. Pokud neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, byl brán jako příživník a to bylo trestné. Překládal a psal divadelní kritiky. Bydleli s malým dítětem v ne zcela vyhovujících podmínkách, v jediné místnosti se společným sociálním zařízením na chodbě. Rut čekala druhé dítě a odpovědí úřadů na žádost o větší byt bylo ‚povolení interrupce zdarma‘. „To je taky myslím obraz společnosti té doby,“ říká Rut, kterou taková bezohlednost a cynizmus ranil. „My jsme to neudělali,“ dodává. A narodil se jim syn David.

O něco větší byt nakonec získali až po složité trojsměně. Rut po velmi krátké mateřské dovolené začala učit ve škole, ale dál se starala i o domácnost a o děti. A o prázdninách, které trávila na venkově, intenzivně malovala. Ještě před svatbou se věnovala i plastice a rozhodla se zkusit talentové zkoušky na Akademii výtvarných umění do ateliéru sochařství. Podporovala ji i Adriena Šimotová, jedna z nejvýraznějších českých výtvarnic. Rozpoznala její talent a schvalovala její rozhodnutí věnovat se výtvarnému umění naplno. Během talentových zkoušek na akademii se Rut dostala do nejužšího výběru, ale neměla za sebou technickou přípravu jako ostatní adepti a zkoušky nakonec vzdala. Říká, že to tehdy psychicky nezvládla.

 

Vždycky zůstaneme jako rodina spolu

Finanční situace rodiny se zlepšila až koncem 60. let, kdy Pavel získal místo redaktora v časopisu Student, který v období pražského jara patřil mezi nejradikálnější periodika. V roce 1967 dostal Pavel Kohn pozvání k návštěvě tehdejšího západního Německa. Rut a jejich děti chtěla poznat paní Aussenbergová, bývalá Fantlová, která se Pavla po válce ujala a emigrovala již v roce 1948. Kohnovi zažádali o povolení vycestovat s tím, že pokud povolení dostanou všichni, do Československa se zpět nevrátí. A povolení překvapivě dostali všichni. Když maminka Rut doprovázela na letiště, říkala jí: „Ty nejsi ten typ, ty se tam upláčeš.“ Nejprve bydleli několik dnů u známých ve Frankfurtu a dalších několik týdnů v táboře pro uprchlíky ve Friedlandu. Pavel začal psát pro rádio Svobodná Evropa. Články, které napsal, diktoval v telefonní budce do redakce v Mnichově. Tehdejší ředitel Svobodné Evropy Jaroslav Pecháček mu nakonec nabídl stálé zaměstnání redaktora a služební byt, ale Pavel Kohn chtěl do Mnichova přesídlit jedině s celou svou rodinou. S Rut si slíbili, že rodina se za žádných okolností nikdy nerozdělí. Souhlas dostali. Rut zůstala doma s dětmi a vzpomíná na toto období jako na jedno z nejkrásnějších. Tehdy pětiletá Rachel se velmi rychle naučila německy a ve škole byla premiantkou. Později vystudovala sochařství a vydala se na úspěšnou dráhu sochařky. I syn David je umělecky nadaný, vystudoval hru na klavír. Ale také Rut, když byly děti větší, začala ještě více kreslit a malovat.

 

Pavel mě vždy podporoval

První velkou výstavu měla v roce 1983 v Mnichově. Prezentovala na ní cyklus čítající více jak sto obrazů věnovaný Franzi Kafkovi a vzbudila velkou pozornost. „Ještě v Čechách jsem milovala Kafkův Zámek a vždycky, když jsem měla nějaké problémy, tak jsem obdivovala toho zeměměřiče K., jak je drzý a jak je odvážný přesto, kolik ho na cestě čeká překážek.“ Následovaly další výstavy, v Kunstsalonu v Mnichově, ve Stuttgartu, ale i na nejvýznamnějším výtvarném veletrhu ve švýcarské Basileji a také ve Francii. A samozřejmě v České republice, ale to bylo možné až po pádu komunismu. V roce 2006 získala od ministerstva zahraničí cenu ‚Významná česká žena žijící v zahraničí‘. Jejím dalším velkým výtvarným cyklem jsou obrazy inspirované Starým zákonem. Ilustrovala také Komenského Labyrint světa a Ráj srdce a Erbenovu Kytici. Svými kresbami doplnila také knihy Pavla Kohna. A dodává: „Jedna věc byla pro mě nádherná, Pavel mě vždy podporoval.“

 

Ruce Goliášovy

V roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, emigroval do Švýcarska i zbytek původní rodiny Rut Kohnové, jen sestra Jana zůstala v Praze. A k tomuto pro Československo mimořádně těžkému období se váže další příhoda, na kterou Rut vzpomíná. Krátce po 21. srpnu 1968, pod pseudonymem Jan David, byla ve Svobodné Evropě odvysílána protiokupační báseň nazvaná Ruce Goliášovy. A pak ještě mnohokrát, při každém výročí okupace. Pokaždé s výzvou, aby se autor ozval, ale nikdy se tak nestalo. Pavel Kohn se po mnoho let snažil vypátrat pravé jméno autora, ale také neúspěšně. Po sametové revoluci se rozhodl báseň knižně vydat, v té době se domníval, že autor této ojedinělé básně již zemřel. Ilustrace vytvořila opět Rut. A stal se téměř zázrak, za výlohou knihkupectví výtisk knihy se svou básní našel její autor. Pod pseudonymem se skrýval divadelní režisér Miloš Horanský. 

V téže době začala Rut svého manžela pravidelně doprovázet na cestách do Izraele. Pavel Kohn byl požádán, zda by natočil rozhovory s ‚dětmi Přemysla Pittera‘ žijícími v Izraeli. Tedy s těmi, kteří stejně jako on přežili holocaust a následně byli v ozdravovnách Přemysla Pittera a Olgy Fierzové. Rozhovory Pavel Kohn natočil a literárně zpracoval v knize Kolik naděje má smrt. V němčině, hebrejštině a angličtině vyšla kniha pod názvem Zámky naděje. Pavel Kohn napsal také první životopisnou knihu o Přemyslu Pitterovi nazvanou Můj život nepatří mně. 

 

Mezi námi bylo zvláštní pouto

Rut Kohnová vyzdobila nedaleko domu, ve kterém v Bavorsku žije, interiér kapličky. Práce jí s přestávkami trvala devět let. Celý prostor kapličky je vyzdobený technikou, která je pro ni typická. Jedná se o vrstvenou kresbu barevnými tužkami na surovou překližku. Pavel Kohn ji ve všem, co dělala, podporoval a Rut podporovala jeho. Byla mu nablízku, když na mnoha přednáškách vzpomínal, co ve svém životě musel prožít, byla s ním, když ho v noci probouzely tíživé sny. „Já myslím, že to bylo vzájemné, ta podpora i ta společná cesta,“ zamýšlí se Rut.

Pavel Kohn v roce 2017 zemřel. „Ten můj poslední úsek je nejtěžší a vlastně jsem vděčná za to, že se to stalo mně. Že jsem neumřela dřív já a že by tu zůstal Pavel sám, protože on ztratil tolik... Můj úděl momentálně není lehký, ale pravděpodobně tu mám ještě nějaký úkol. Snad je nejdůležitější unést tu danou situaci a nemyslet na to, co bude za týden, ale prožít jeden konkrétní den,“ říká v závěru vyprávění Rut Kohnová. 

Redakční poznámka: na výsledné podobě textu se podílela též dcera pamětnice Rachel Kohnová