„Někdo mi řekl, abych hlásil nějaký zaměstnání, abych se udělal starší a abych hlásil nějaký zaměstnání, který by mohlo jako bejt prospěšný třeba válečnýmu průmyslu nacistickýmu. Tak já jsem tam šel a hlásil jsem: Achtzehn Jahre, Maschinenschlosser, osmnáct let, strojní zámečník. No, a ten mě jako... Asi jsem ještě nebyl tak vychrtlý, tak ukázal, kam mám jít, na jednu stranu. A já jsem šel na tu stranu, jak mi ukázal, a naštěstí to byla ta dobrá strana, samozřejmě že to jsme tehdy nevěděli, ale ta druhá znamenala potom plynovou komoru. A můj bratr prošel taky tímhle způsobem. Ten byl o dva roky starší. Nevím, co hlásil, jakýho je povolání nebo... to nevím. No ale pravděpodobně moje maminka, která nebyla s námi, ta bydlela o kus dál v jiném bloku a tam probíhala buď potom, nebo předtím taky takováhle nějaká selekce, tak jestli prošla na správnou, nebo horší, nebo tu katastrofální stranu, to nevím. To jsem se vlastně nikdy nedozvěděl.“
„To bylo na nádraží v Auschwitzu, v Osvětimi, a tam před těmi vraty esesáci a různý uniformovaný, já nevím jaký, lidi a ty řvali: ,Ven, ven, všechno nechat ležet. Ven, ven!‘ No, tak jsme se pokusili vystoupit, ale takovej vagon, ty vrata mají třeba metr k zemi, metr při vystoupení, tak jsme prostě vyskočili a vypadli a hned nás začali tlouct. Já jsem měl nějakou tornu přes rameno a tu nějakej esesák strhnul a dal mi pár ran. Takovýhle věci člověk samozřejmě nezapomíná, ty vás provází potom celej život.“
„Tam čekal hlouček lidí na svý příbuzný, protože samozřejmě nějak se dozvěděli nebo pošta jaksi existovala, a tak čekali na své příbuzné a ti příbuzní vyšli a ti jejich rodinný příbuzní se jich ujali a vezli je tedy pravděpodobně k nim domů. No, a já jsem prostě vylezl z toho autobusu. No, a samozřejmě nikdo na mě nečekal a vlastně jsem nevěděl, kam jít, protože prostě: domů? Co to znamenalo doma? Já jsem věděl, že náš byt byl prostě zabaven. To znamená, že Němci ho zabrali a tam určitě nebo ne určitě, předpokládal jsem, ale taky to byla pravda, že tam bydleli po nás nějaký cizí lidi, a tak jsem prostě přijel do Prahy a neměl jsem kam jít. A tak jsem, protože jsem Pražák, tak jsem věděl, že od Václavského náměstí není daleko Wilsonovo nádraží, a tak jsem šel na nádraží a první noc jsem spal na Wilsonově nádraží.“
Pavel Kohn se narodil 14. října 1929 v Praze. V roce 1941 mu byla jako židovskému dítěti zakázána školní docházka a s bratrem se pár měsíců vzdělával v židovské domácí škole. V roce 1942 byla rodina Kohnových transportována do Terezína, kde zemřel jeho otec. V roce 1943 odvezl transport zbytek rodiny do Osvětimi do rodinného tábora. Po pár měsících byl tábor likvidován. Pavel Kohn a jeho bratr selekcí před doktorem Mengelem prošli, ale s maminkou už se nikdy nesetkali. Dále byl pamětník převezen do pracovního tábora Blechhammer a odtud šel pochodem smrti do Buchenwaldu. Tam se dočkal osvobození americkou armádou. Po návratu do Prahy neměl kde bydlet, a tak odjel do ozdravovny na zámku Štiřín, kterou zřídil Přemysl Pitter v rámci akce Zámky. V roce 1967 Pavel Kohn se ženou Ruth emigroval do Německa. Od roku 1968 pracoval až do 90. let pro Svobodnou Evropu. Pavel Kohn zemřel na jaře roku 2017.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
