Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonie (Nina) Kohlíková (* 1924)

• volyňská Češka

• narozena v české obci Mirohošť

• v roce 1947 přesídlila do Čech

• celý život působila jako učitelka

Dětství a rodina

Nina Kohlíková, roz. Medunová, se narodila v roce 1924 v české části obce Mirohošť na Volyni. Mirohošť měla i obec ukrajinskou, která ležela zvlášť. Každá část měla kolem 600 obyvatel. Co se týče národnostního složení žili tam hlavně Češi, Poláků málo a asi dvě židovské rodiny. Maminka Niny Kohlíkové Antonie, za svobodna Vašátková, byla provdána za Josefa Somola, se kterým měla dva syny - Evžena, narozen roku 1912, a Dimitrije, narozen 1916. Somolovi měli na Volyni hospodářství a restauraci. Na základě udání provokatéra byl Josefa Somol uvězněn v Kyjevě, a když přišla v roce 1917 revoluce v Rusku, byl popraven. Maminka se poté znovu provdala za Václava Medunu, zemědělce z Mirohošti, a spolu měli Ninu. Otec Niny převzal hospodu po Josefu Somolovi a dále ji provozoval.

Do svých 14 let chodila malá Nina do základní školy v Mirohošti. Škola byla polská, byli tam upřednostňováni Poláci a katolíci. Poté začala studovat na gymnáziu v Dubně.

„V Dubně bylo gymnázium státní a gymnázium soukromé. Do státního gymnázia se dostali především Poláci, Čechů tam bylo málo. A obchodní gymnázium. Tam už měli zájem na větším počtu žáků. Platilo se 30 zlotých měsíčně, to bylo hodně. Ale my ‚nepoláci‘jsme se tam hodně dostávali. I Ukrajinci a především Židé, protože ti se dobře učili a měli zájem o obchod. Tam jsem měla i hodně židovských kamarádek.“

Za polského státu se rodině dařilo dobře. „Měli jsme asi 20 hektarů, to bylo takové středně velké, spíš větší hospodářství. Měli jsme dva koně, čtyři krávy, prasata. Zabíjelo se často, protože se to taky v hospodě prodalo. Matka jenom vařila a měli jsme i služebnou, pomocnici v domácnosti, oráče a pasáka.“

Na své dětství má Nina Kohlíková příjemné vzpomínky. Jako děti se často scházely na zahradách ke hrám. Už v té době si hrála na učitelku. V kůlně, kde byly uskladněné vozy, „učila“ menší děti. Nakonec se v dospělosti opravdu učitelkou stala. Jako větší často hrávali volejbal, v obci bylo na úrovni sokolské hnutí, pořádaly se slety. Zábavy a plesy byly vyhlášené, Češi se tam sjížděli i z dalekých obcí. Vzpomíná i na svého strýce Vladimíra Medunu, který byl poslancem za národnostní menšiny ve Varšavě.

Před válkou se Židé v Mirohošti a okolí živili převážně obchodem, např. s ovocem, s chmelem apod. V oblasti se pěstovalo hodně chmele, téměř každé hospodářství vlastnilo chmelnici. Na česání chmele byla najímána ukrajinská děvčata, která vítala každý výdělek a velmi o něj stála. Z chmele se vyrábělo kvalitní pivo, známý byl velký pivovar pana Linharta, který rozvážel pivo po okolních hospodách až do Dubna.

Češi prosluli na Volyni i zaváděním moderních zemědělských postupů, které nebyly do té doby v této oblasti známy. To se týkalo např. hnojení. Když tam Češi přišli, tak samozřejmě vyváželi hnůj na pole. Ukrajinci to zpočátku nechápali, protože ti měli pro dobytek postavené proutěné nebo dřevěné chlévy, a když byl chlév plný kravinců až po strop, prostě postavili nový na jiném místě a starý nechali být, nebo ho zapálili. Čechům se posmívali, že hnůj rozhazují po poli, ale jen do té doby, než zjistili, že takto hnojené pole přináší daleko větší úrodu.

Sovětská okupace Volyně – září 1939

V září roku 1939, když došlo k sovětské okupaci Volyně, se poměry změnily. „Rusové přišli a nikdo se ničím nechlubil, nějakým majetkem, spíš každý dělal ze sebe chuďasa, to bylo nejlepší, tím se přizpůsobil. Když přišla armáda, důstojníci bydleli po českých bytech. Zabrali si třeba jednu místnost a bydleli tam. No a Češi je krmili a hostili a snažili se s nimi vycházet dobře.“

Lidé se ale i báli. Několik bohatších rodin, které nebyly ochotny se vzdát svého majetku, bylo vyvezeno na Sibiř. Pár rodin uprchlo, např. do Lvova. Zakládaly se kolchozy, kam museli lidé odevzdat půdu i dobytek, což bylo pro hospodáře velmi těžké. Hospoda rodiny Medunových byla okamžitě zavřená. Byly zrušeny stávající školy a zakládány sovětské školy, tzv. „desetiletky“, kam mohli žáci přejít. Do takové školy přešla z gymnázia i Nina Kohlíková.

Z té doby je i historka s jejich služkou, Ukrajinkou. Ta, když přišli bolševici, se okamžitě sebrala a prohlásila, že jde domů. Asi chápala, o co jde. Bylo to zřejmě dobré pro ni, ale i pro rodinu Medunových, že už nemají služebnou. Hospoda byla už stejně zavřená a hospodářství museli odevzdat. Za krátký čas se bývalá služebná u nich zastavila, aby jim řekla, že jde do Dubna a že bude studovat, což opravdu uskutečnila. I někteří další chudí Ukrajinci příchod Rusů vítali. Dokonce prohlašovali, že jim „zasvítilo sluníčko.“

Německá invaze v roce 1941

Dne 22. června 1941 došlo k německé invazi. Brzy ráno Němci bombardovali blízké letiště a tatínek Niny Kohlíkové přiběhl a hlásil: „Už jsou tady.“ Hospodáři si okamžitě začali rozebírat z kolchozů svůj dobytek. Všichni Češi se nejprve z příchodu Němců radovali, protože očekávali, že se poměry vrátí tam, kde byly, a bude se žít lépe. Rozčarování přišlo velmi brzy, když viděli surové zacházení Němců s civilním obyvatelstvem.

V té době zřídili Němci v Mirohošti v sokolovně opravnu aut. Zároveň se tam ale skrývala židovská rodina Volkových, která měla dříve v obci obchod. Byli to tři bratři, manželka jednoho z nich a čtyři děti. Rodina žila v úkrytu pod jevištěm. Obyvatelé téměř celé vesnice jim poskytovali obživu. Když si šel v zimě někdo z Židů pro jídlo, vystrčil z okna sokolovny prkno a přešel po něm na cestu, aby nebyly ve sněhu vidět stopy k oknu. Rodina v tomto úkrytu přežila, i když celý objekt byl využíván a střežen Němci. Jeden z německých hlídačů dokonce nabízel mamince Niny Kohlíkové, ať pošle svoje děti k jeho rodině do Německa, že Mirohoští brzy přejde fronta, jak německá, tak ruská, že by mohly přijít o život. Tehdy poprvé uslyšeli od Němců něco lidského.

Židé na Volyni byli tak jako i jinde zavíráni do ghett, okrádáni, terorizováni a později fyzicky likvidováni.

Nina Kohlíková se s tímto zacházením bohužel také setkala. Šla v Dubně po ulici a viděla náklaďák, na kterém vezli Židy. Z náklaďáků na ni křičela její židovská spolužačka, které říkali Růža. Křičela na ni jejím jménem „Nina“ a mávala. Náklaďák je vezl za město, kde byly vykopané díry, a tam byli Židé postříleni, Růža mezi nimi. „Děvče, které nikomu nic v životě neudělalo, a skončilo na popravišti.“

V české části Mirohoště se objevovali také banderovci. Většinou v noci. Brali českým rodinám jídlo, třeba i celá prasata. V ukrajinské části pak docházelo dokonce ke střílení obyvatel za to, že se k nim nechtěli přidat. Banderovců se obyvatelé Mirohošti obávali i po skončení války.

V české Mirohošti byla díky učiteli Vladimíru Knopovi aktivní ilegální organizace volyňských Čechů Blaník. Bratr Niny Kohlíkové Dimitrij Somol byl také jejím členem. Další důležitý člen Blaníku Josef Votruba, syn nejbohatšího sedláka ve vsi, jako schopný radioamatér postavil ve sklepě radiopřijímač, aby mohli poslouchat zprávy, zvlášť z Londýna. Samozřejmě za to hrozila smrt.

Roky 1944-1947

V roce 1944 se vracela fronta, přišli znovu Sověti. Mladí na Mirohošti se jich už neobávali, byli přesvědčení, že jim Sověti nijak neublíží. Školy byly zadarmo, pořádaly se i zábavy. Ale rodiče Niny Kohlíkové bolševikům nedůvěřovali a báli se jich. V té době už kolchozy nebyly, zato ovšem museli hospodáři odevzdávat velké „postávky“, jakési odvody, které byly pevně stanoveny, ať se urodilo nebo ne. Přesto ale nouzí ani hladem rodina netrpěla.

Na Volyni se formoval 1. československý armádní sbor. To se v obci všeobecně vědělo, a jakmile přišla do Mirohošti odvodní komise, mladí se ochotně hlásili a nastupovali do armády. V té době bratr Niny Kohlíkové Evžen, který byl lékařem, před bolševiky uprchl nejprve do Lvova, pak do Krakova. Druhý bratr Dimitrij však do armády vstoupil a zůstal jí věrný i později v ČSR - až do odchodu do důchodu. Bojoval např. u Jasla. Válku přežil bez větších zranění. Obdržel mnoho vyznamenání, na která je rodina dodnes hrdá.

Přesídlení do Čech v roce 1947

K přestěhování do Čech se rodiče Niny Kohlíkové rozhodli bez váhání. Hlavním motivem bylo „pryč od komunistů.“ Také oba starší bratři byli již v Čechách. A tak nakonec celá rodina odjela již prvním transportem v zimě roku 1947.

„Jelo se ve vozech pro dobytek. Dvě rodiny v jednom. Peřiny a takovéhle věci, to se bralo s sebou. A na konci toho ešalonu byly otevřené vagony a tam se vezly vozy a dobytek. A když vlak někde zastavil, šli jsme ten dobytek hned nakrmit a napojit.“

Cesta vlakem trvala více než týden. Váže se k ní historka, jak tatínek Niny Kohlíkové pomáhal do Čech převézt zlato rodiny Votrubových, což bylo přísně zakázáno. „U koho se najde zlato, pojede na Sibiř, řekli nám.“ Zlaté mince, byly to staré carské ruble, proto tatínek nastrkal pracně do duté oje vozu, který s sebou vezli na otevřeném vagonu. Měl proto starost, jestli zlato dovezou až do Čech. Podařilo se.

Když přijela rodina do Čech, měl pro ně bratr Dimitrij připraven k bydlení dům, který si zabral v Dolních Nezlech na Úštěcku. Ale k domu patřily polnosti a hospodářství a rodiče Niny už vzhledem ke svému věku těžkou práci nezvládali. Nina Kohlíková odešla do Litoměřic učit a našla si tam také podnájem. Maminku si vzala k sobě, v Nezlech pak hospodařil otec sám s bratrem. Ani to se nedalo zvládnout, a tak se dům s hospodářstvím se ztrátou prodal. V té době, psal se rok 1950, odmítla Nina Kohlíková vstoupit do strany, a byla proto za trest přeložena do školy v Polepech. Jako trest to ale nebrala, velmi se jí tam líbilo.

V roce 1953 se seznámila v Litoměřicích s vojákem z povolání Jiřím Kohlíkem, provdala se za něj a odešla s ním do Plzně, kde už dříve absolvovala kurz pro reemigranty a líbilo se jí tam. Jiří Kohlík byl rozvedený a sám se staral o tři malé děti - Jiřího, Václava a Martu. Ty potom s ním Nina Kohlíková vychovávala. Dva synové dnes už nežijí, dcera Marta žije v současné době v Kanadě, v Torontu. Spolu měli manželé dceru Ninu, provdanou Pivkovou. Jako rodina vojáka z povolání se Kohlíkovi často stěhovali. Po Plzni následoval Horšovský Týn, poté Chodov u Karlových Varů. Tam už ale manžel Niny Kohlíkové pracoval v dolech, protože v roce 1960 musel opustit armádu, a to i přesto, že byl komunista. Důvodem bylo zatčení a uvěznění jeho otce Václava Kohlíka v r.oce 1960 za „protistátní činnost.“ Ten pak ve vězení v Leopoldově zemřel.

Nina Kohlíková byla celý život učitelkou, v Mirohošti na Volyni učila krátké období 1.-5. třídu. V Čechách učila převážně ruštinu a tělocvik.

Současnost

Od letošního roku je Nina Kohlíková vdovou. Žije v Žitenicích u dcery a věnuje se svému koníčku – dopisování s přáteli. Před koncem roku 2008 plánovala přestěhování do domu s pečovatelskou službou v Litoměřicích.