Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Köhler (* 1930  †︎ 2022)

• narozen 9. října 1930 v Rudolticích (německy Rudelsdorf)

• je německé národnosti

• za války jednodenní výcvik na Červenohorském sedle

• osm měsíců v internačním táboře v Šumperku

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• zamítnuta žádost o dodatečný odchod do Německa

• v roce 1948 vysídleni na samotu Zdiměř patřící pod Lošov

• od roku 1955 ve Vernířovicích

• zemřel 28. listopadu 2022

Eduard Köhler prožil celý život v podhůří Hrubého Jeseníku. Jen dvakrát musel svůj rodný kraj na delší dobu opustit. Poprvé v srpnu 1945, kdy jako občan německé národnosti strávil následujících osm měsíců v internaci v šumperské robotárně. Podruhé v roce 1948, kdy ho s celou rodinou poslali na práce v lese k Lošovu u Olomouce. Do rodného kraje se mohli vrátit až po sedmi letech.

Pod horským sedlem Skřítek

Eduard Köhler se narodil 9. října 1930 v Rudolticích (německy Rudelsdorf). Jeho rodná obec stojí pod horským sedlem Skřítek, oddělujícím nejjižnější část Hrubého Jeseníku od Hraběšické hornatiny. Stejně jako naprostá většina obyvatel Rudoltic byli i jeho rodiče německé národnosti. Ze 486 obyvatel se k československé národnosti tehdy hlásilo jen jedenadvacet místních. Rodiče vlastnili hospodářství č. p. 88, k němuž náleželo deset hektarů zemědělské půdy. Stálo v horní části obce v nadmořské výšce 680 metrů. Hlavním zdrojem financí pro rodinu bylo mléko, které se každý den sváželo do mlékárny v Šumperku. „Všechno jsme dělali rukama. Pole jsme obdělávali s krávama a v zimě jsme pracovali v lese,“ vzpomíná Eduard Köhler, že život na hospodářství rozhodně nebyl jednoduchý. Okolní lesy patřící rodině Kleinových jim sice poskytovaly dřevo a lesní plodiny, ale ani to neměli zadarmo. „To byly takový desky s razítkem a děckám to dali na krk. Měli jsme to na borůvky, dřevo a trávu. Platilo se za to deset korun na rok.“

V době vypuknutí druhé světové války bylo Eduardu Köhlerovi devět let, a tak ani nemohl chápat souvislosti tohoto světového konfliktu. Válečná vřava byla sice Rudolticím hodně vzdálená, její dozvuky však zasáhly i místní obyvatele. Za domem Köhlerových prý v roce 1943 vznikl oplocený tábor s dřevěnými ubikacemi, do nichž německá správa nastěhovala nuceně nasazené Poláky. Ti pak až do konce války pracovali v lese. Eduard Köhler také vzpomíná, že ve wehrmachtu padl jeho soused František Veselý, syn místního českého polesného. Z fronty se také nevrátilo několik příbuzných – bratranec Karl Schubert ze Staré Vsi, strýc Johan Schwarz z Rapotína a strýc Rudolf Köhler z Rýmařova.

Do wehrmachtu povolali i otce pamětníka, Eduarda Köhlera staršího. Jako sanitáře ho poslali na frontu, ale kvůli jeho částečné invaliditě způsobené úrazem nohy ho po nějakém čase poslali zpět domů. Zařadili ho ale pak do Volkssturmu, což byla německá lidová domobrana. Na konci války hlídal obranné zátarasy nedaleko zájezdního hostince Skřítek ve stejnojmenném horském sedle. Před příchodem sovětských vojáků ale otec i všichni ostatní členové Volkssturmu utekli do svých domovů. „Měli přidělené zbraně a všechny skončily v jímce,“ dodává Eduard Köhler.

Počátkem roku 1945, kdy už bylo jasné, že Německo válku prohraje, se k odvodu v Sobotíně musel dostavit také tehdy čtrnáctiletý pamětník. Někdy v únoru téhož roku odjel k výcviku. „Předložili nám, do jaké jednotky chceme jít. Dělali to, jako bysme šli dobrovolně, ale nuceně jsme museli do wehrmachtu. Potom vybrali chlapy k výcviku na Červenohorském sedle. Proběhl tam střelecký výcvik. I s panzerfaustem jsme se učili. Byl jsem tam jeden den, ale chlapi tady z Vernířovic tam zůstali celý týden.“ Za necelé tři měsíce válka skončila a Eduarda Köhlera již naštěstí do zbraně nepovolali.

Osm měsíců internace a poté vyhnání z domova

Krátce po válce se prý v Rudolticích stal správním komisařem Hynek P. Tento tehdy pětadvacetiletý muž údajně nezákonně vyžadoval práci na svém hospodářství. To ale Köhlerovi odmítli a podle pamětníka se kvůli tomu ocitli v internačním táboře v Šumperku. „Moje máma šla na rychtu a P. prosila, aby mě pustili. On jí řekl, že ne, že jsem měl být jako ostatní chlapi. Ti museli pomáhat. Máma klečela na kolenou a on ji ještě kopl.“

Od srpna 1945 Eduarda Köhlera s otcem umístili v budově bývalé zemské robotárny v Šumperku, kde po válce vznikl internační tábor. V tomto táboře měly být zadrženy osoby podle předpisů MV a ZNV Brno a lidé vyšetřovaní komisí pro mimořádný lidový soud. Děti do patnácti let měly být soustředěny ve zvláštním táboře v Hanušovicích. Eduardu Köhlerovi bylo přitom v době nástupu do tábora stále ještě čtrnáct let a s ním ani s jeho otcem se žádný soud nechystal. Přesto v budově robotárny strávil osm měsíců, a jeho otec dokonce jedenáct měsíců.

Eduard Köhler vzpomíná, že v prvních dnech spali v přeplněné místnosti na holé zemi bez přikrývky a po těle jim lezly vši. Až později jim přidělili lůžka. První měsíce pracoval na vyčištění budovy dnešní základní školy na ulici 8. května v Šumperku (tzv. Hluchák). Do srpna roku 1945 tam totiž soustřeďovali bývalé sovětské vojenské zajatce osvobozené z německých zajateckých táborů. Potom ho zařazovali na pomocné práce u pokrývačů a jeden den také pracoval v šumperské eternitce. „Jednou jsem tam byl přidělen. Pomohli mi tam na záda s pytlem cementu a sotva jsem udělal dva tři kroky, už jsem byl na zemi. Tekla mi krev a vyplivoval jsem ji z pusy. Lidé z továrny mě se stráží poslali zase zpátky,“ vzpomíná Eduard Köhler, který byl prý kvůli nedostatečné stravě značně zesláblý. Ani strážní v táboře se nechovali příliš dobře. „Čistil jsem záchod, a když mi to nešlo, tak na mě křičel a namočil mi tam hlavu.“

V dubnu 1946 Eduarda Köhlera propustili domů. Otec opustil bránu tábora až krátce před jeho zrušením, v červenci 1946. Pamětník se po návratu domů ještě stačil rozloučit se svými přáteli, kteří museli v roce 1946 nastoupit na odsun do Německa. Před odjezdem je soustředili ve sběrném středisku „na Lužích“ na Vikýřovické ulici v Šumperku.

Rodinu Köhlerových do odsunu nezařadili. Důvodem nejspíše bylo to, že v době plánovaných transportů byl otec ještě internován. V Rudolticích prý zůstalo více německých rodin a všichni jejich práceschopní členové pak pracovali v lese. Dál ale také obdělávali svá pole. „Začátkem června jsme ještě sázeli brambory. Jak to bylo dodělané, tak nás lifrovali zase k lesu na Lošov,“ vzpomíná Eduard Köhler, jak museli v roce 1948 opustit svůj domov. V roce 1947 totiž pozastavily USA odsun Němců do americké zóny Německa. V té době se podle soupisu obyvatel v Československu nacházelo sto osmdesát tisíc osob německé národnosti. Pro nereálnost jejich hromadného odsunu rozhodla československá vláda o přesídlení většího počtu Němců do vnitrozemí. Šedesát tisíc Němců tam bylo zařazeno na práce v zemědělství a hornictví.

Následujících sedm let žila šestičlenná rodina Köhlerových v domě na samotě Zdiměř, náležící pod obec Lošov. „Elektrika tam nebyla a vodu jsme museli dovážet v konvích.“ Zatímco sourozenci ještě chodili do školy a babička zůstávala v domě, otec, matka i pamětník museli nastoupit v lese. Několikrát žádali o návrat do Rudoltic, ale bez úspěchu. Otec prý proto také dvakrát podal žádost o dodatečný odchod do Německa, ale ten jim také nebyl umožněn. V roce 1953 členům rodiny vrátili československé občanství a teprve dva roky poté mohli opustit Zdiměř.

Návrat do rodného kraje

Do jejich domu se však mezitím nastěhovali noví obyvatelé, a tak si rodina našla bydlení ve Vernířovicích, kam se také vrátilo několik německých rodin vysídlených do vnitrozemí. Tato obec se nacházela vzdušnou čarou pouhé dva kilometry od rodného domu pamětníka. Po návratu musel Eduard Köhler nastoupit povinnou vojenskou službu a po jejím ukončení byl opět zaměstnán v lese.

Ve Vernířovicích se oženil s paní Ingeborg, která měla také německý původ a společně se sourozenci a matkou ji rovněž nezařadili do odsunu Němců. O odchodu do Německa pak již manželé neuvažovali. Eduard Köhler nechtěl opustit rodiče a také vytrhnout své čtyři děti z jejich rodného kraje. Za svými příbuznými do Německa se mohl poprvé podívat až během politického uvolnění v roce 1968.

Do nepříliš vzdálených rodných Rudoltic už prý moc často nejezdí. Počet obyvatel obce se totiž již nikdy nevrátil na předválečný stav a velká část domů byla později stržena. V horní části Rudoltic, kde Köhlerovi bydleli, zůstaly jen tři domy z původních devíti. Rodný dům Eduarda Köhlera ale stále stojí a jeho majitelé prý mají vřelé vztahy s rodinou pamětníka a pravidelně si již mnoho let posílají přání k Vánocům.

VAŠÍČEK, F., Vysídlení Němců ze Šumperka v letech 1945–1946. Masarykova univerzita Brno – bakalářská diplomová práce, 2011.