„A pak, když nade mnou únor zvítězil, tak tatínek mi po 'Vítězném únoru' oznámil, že bude muset pryč. A co jsem tehdy nevěděl: že se rozhodl pro odchod, všechno tam nechal. Kariéru, místo, pověst – on nebyl úplně neznámý. Ale to všechno prostě odpadlo. A to všechno tam nechal. A o mnoho let později mi řekl, že to udělal hlavně pro mě, abych já mohl vystudovat. A já mohl žít svobodně.“
„Jednou jsem přišel ze školy a dveře byly otevřené. Já jsem začal vcházet a maminka mi vyběhla do předsíně naproti a řekla mi, ať nechodím domů. Ať jdu a potkám sestru. A uklidím ji napřed k babičce a potom k strýčkovi. Oni s tím počítali, a tak už to měli naplánované. Ale samozřejmě jsem do poslední chvíle nevěděl." – "Takže jste vzal sestru a šli jste ke strýci?" – "Vyšel jsem na ulici, potkal jsem sestru, řekl jsem jí, ať se otočí a nemluví, že jí všechno povím. Tak jsem jí pověděl všechno, co jsem věděl – což u mě obvykle je velice málo. A zavedl jsem ji k babičce. Odtamtud si ji vzal strýc Vašek, to byl maminčin bratr. A mě si vzal strýc Rázník, to byl tatínkův bratr z Kostelce nad Orlicí. A válku jsem dožil v Kostelci nad Orlicí.“
„Onemocněl jsem cestou tam." – "Jako na lodi?" – "Ano, nějaké střevní onemocnění. A měl jsem horečku, hodně vysokou horečku. Samozřejmě, oni ze mě měli hrůzu. Že když se roznese, že je na lodi nákaza, že jim nedovolí se vylodit. A že budou muset sedět v karanténě. A ta loď byla zoufale přeplněná, protože ji používali, jenom aby odvozili uprchlíky do Ameriky. Tak nás tam dali asi třikrát tolik, kolik to… Byla to původně armádní loď, General C. C. Ballou. Byla stavěná pro 600 vojáků a nás tam bylo 1 800 uprchlíků. Tak jsme se střídali na lůžkách a bylo to velice fajn. A pak jsem onemocněl, už nevím čím. Ale aby neposlali celou loď do karantény, tak mě dva námořníci vedli, každý z jiné strany, a více méně mě nesli. A když jsme šli kolem těch celníků, kteří do toho byli zasvěcení, tak na mě mávli a říkali: ‚Už je zase ožralej.‘ A tak jsem se dostal do Ameriky. Bez prohlídky.“
Erazim Kohák se narodil 21. května 1933 v Praze do českobratrské evangelické rodiny. Otec Miloslav Kohák byl přední intelektuál sociálně-demokratického smýšlení, v roce 1941 byl jako tajemník Ústředního výboru odboje domácího (ÚVOD) zatčen gestapem a do konce války vězněn na Pankráci a v koncentračním táboře v Mauthausenu. Poté, co byla v roce 1944 zatčena a v Malé pevnosti v Terezíně internována také maminka Zdislava, se o Erazima a jeho sestru starali příbuzní. Po osvobození v květnu 1945 se čtyřčlenná rodina znovu sešla, „vítězný únor“ však pro Miloslava znamenal naprostou porážku, takže v březnu 1948 celá rodina uprchla do Německa a záhy do Spojených států. V USA se Erazim živil nejdřív jako zemědělský dělník, později díky Danforthovu stipendiu získal doktorát z filozofie a religionistiky na Yale University. V roce 1977 se stal profesorem na Boston University. V té době zároveň po rozpadu manželství odešel žít do lesů v New Hampshire. Zpočátku tu žil ve stanu, později si postavil dům. Přemýšlel, psal, dojížděl přednášet na Boston University. Zdejší zvažování „morálního smyslu přírody“ formovalo jeho ekologickou etiku. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 se vrátil do Československa a vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Žil v Praze a angažoval se jako filozof, sociální demokrat, evangelík a zejména ekolog. Erazim Kohák zemřel 8. února roku 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
