Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Kofroň (* 1920  †︎ 2020)

• narozen 31. prosince 1920 v Borku u Rokycan

• 1938 cvičil na X. všesokolském sletu

• vzpomínky na příjezd německých okupačních vojsk 15. března 1939

• 1939 maturita a nástup do lékárny U Bílého čápa v Rokycanech

• 1944 povolán na práci v Německu, nastupuje do lékárny v Berlíně, Adler Apotheke, Bahnhof Strasse 48, předměstí Karow

• 16. dubna 1945 útěk z Berlína

• vzpomínky na konec války v Rokycanech

• 1945-1946 zkrácené studium na vysoké škole

• 31. srpna 1946 propuštěn ze základní vojenské služby, svatba s Boženou Bejvlovou

• 1948 cvičil na XI. všesokolském sletu

• 1949 znárodnění rodinného hospodářství

• zemřel 7. května 2020

Dětství v lopatárně

Miloslav Kofroň, jediný syn Františka Kofroně a Růženy Kofroňové rozené Ehrlerové, se narodil posledního prosincového dne roku 1920 v Borku u Rokycan. Otec se postupně vypracoval na ředitele obecné školy, která stála za rokycanskou radnicí. Za první světové války narukoval, jako učitel však nešel na frontu, ale prováděl dohled nad rekvizicemi a vedl o nich úřední záznamy. Matka pocházela ze starých rokycanských rodů Stružinských a Hněvkovských. Dědeček Antonín Ehrler provozoval v Borku lopatárnu a výrobnu na pečetní vosk. Lopatárnu se zaběhnutou výrobou zdědila pamětníkova maminka Růžena, vedla podnik a spravovala mnohohektarové hospodářství. Mezi nejranější vzpomínky Miloslavova Kofroně patří benátské noci konané na Velkém boreckém rybníce. Od hladiny se odrážela světla lampionů a pochodní, zářící lodě, hudba a výbuchy raket a ohňostrojů. Kofroňovi bydleli na samotě v domě u lopatárny pod jejich Hořejším boreckým rybníkem. Voda z něj poháněla stroje provozu a od poloviny 20. let také dynamo. Miloslav Kofroň vzpomíná: „To byl tenkrát velký pokrok, to se muselo pustit mlýnské kolo a podle toho přítoku vody, který se reguloval stavidly, se to zpomalilo nebo rozběhlo. Když to člověk moc otevřel, tak se to rozběhlo moc a žárovky praskaly. Tenkrát žárovky dlouho nevydržely.“ Vlivem útlumu ekonomiky za hospodářské krize výroba v lopatárně v roce 1926 skončila. Miloslav Kofroň miloval okolní rybníky a les a samota mu nevadila. Denně chodil pěšky do školy do Rokycan a po přestupu na rokycanské gymnázium jezdil i na kole. Cvičil v Sokolu a v roce 1938 se účastnil X. všesokolského sletu v Praze. Vzpomíná, jak se Václavským náměstím neslo: „Republiku nedáme!“

Ve stínu protektorátu

Ráno Miloslav Kofroň vstal jako každý jiný školní den. Vyrazil na kole – byla sychravá zima a mokrý sníh. Pomalu jel vrstvou sněhu po hlavní silnici. V půli cesty do Rokycan najednou zpozoroval protijedoucí vojáky. Jeli na motocyklech po pravé straně. Překvapením málem sklouzl z kraje silnice. S obavami sledoval míjející kolony motocyklů a vozidel německých vojáků, bylo 15. března 1939. Toho léta nastoupil dva dny po složení maturitní zkoušky do lékárny U Bílého čápa. Lékárnickou dráhu Miloslavu Kofroňovi určil otec dávno před válkou. Před tříletým studiem bylo povinné nastoupit na dvouletou bezplatnou aspiranturu. Vše tedy pokračovalo podle plánu, jen prázdniny neměl žádné, před protektorátními úřady bylo důležitější mít zaměstnání. Pod vedením majitele lékárníka Chrže se pamětník rychle učil. Začal chodit s Boženou Bejvlovou. Židovští spoluobčané z Rokycan a okolí i spolužáci z gymnázia, Popperovi, Krebsovi, Fantlovi, potichu zmizeli a do Rokycan se již nevrátili. Kofroňovi odváděli protektorátu povinné kontingenty brambor a dalších produktů hospodářství. V platnost vešel přísný protiopiový zákon, do té doby se vydávání těchto léků neevidovalo a bylo možno je získat i na nejednorázový předpis od lékaře. Začalo se s likvidací zásob, do záchodu Miloslav Kofroň vysypal kilogram morfinových kostek.

Nucená praxe v Berlíně

V květnu 1944 přišel pamětníkovi příkaz k práci v Německu. Nějaký čas se mu dařilo povinnost odsouvat, obcházel známé lékaře a ti ho uznávali nemocným. Poté však přišel rozkaz dostavit se k oficiálnímu německému lékaři do Plzně. Ten dosavadní nálezy zahodil a Miloslav Kofroň dostal termín, kdy se má hlásit v Berlíně v centrále lékárnické komory. Jel spolu s kamarádem a kolegou z rokycanské lékárny Bohuslavem Poborským. Dostali umístěnky. Pamětník se vydal do lékárny v Ratenau, Bohuslav do Schwedt am Oder. Lékárník Miloslava Kofroně uvítal velmi zdvořile, ale řekl, že ho nepotřebuje, a zaplatil mu jednu noc v hotelu. Na druhý pokus jel s umístěnkou do Fürstenwalde, ale tamější lékárník ho vyhnal holí a nadávkami. Cestou zpět nepospíchal, procházel krásnými bukovými lesy s nadějí, že všechno dobře dopadne. Do třetice milá úřednice z lékárnické komory vydala umístěnku do lékárny v Karow na předměstí Berlína. Měl štěstí. Magistr Heinrich Henig Miloslava Kofroně přijal, ubytoval ho v jednom pokoji přímo v domě a v lékárně si mohl i vařit. Jako zkušený sustentant vedl provoz lékárny a magistr Henig se staral o účetnictví a lékárnické knihy. Oproti praxi v Rokycanech zahrnoval lékárnický sortiment v Německu více hotových základních léků a ručně se připravovala jen speciální léčiva. Pamětník se zde poprvé setkal s homeopatickými léky, které se běžně předepisovaly a vydávaly. Nejčastějšími zákazníky byly manželky vojáků, které za léčiva neplatily, a Rusky z nedalekého pracovního tábora. K jedné laborantce přibyla druhá, která uprchla před postupující frontou z východního Pruska. Všichni byli protinacisticky smýšlející a poslouchali londýnský rozhlas. Miloslav Kofroň chodil do biografu, lázní a pravidelně si proti podpisu vyzvedával potravinové lístky. Každý den si s Boženou Bejvlovou psali dopisy. Časté nálety nezanechaly na předměstí Karow vážné škody. Na Vánoce mohl jet na dva dny domů.

Vnuknutí v hodině dvanácté

S Bohuslavem Pohorským připravovali plán útěku, ale 15. dubna měl Miloslav Kofroň vnuknutí, aby utekl co nejdříve. Rozloučil se proto s lékárníkem, ve tři hodiny ráno se sbalil a vyrazil na S Bahn směr Berlín. Ač bylo centrum města v troskách, nádraží fungovalo, ale vstup do něj hlídali portýři. Jednomu z nich dal pamětník za chůze dvě vajíčka a ten ho nechal vejít. Jel pak přeplněným osobním vlakem do Drážďan, lístek neměl a nikdo ho nekontroloval. Na drážďanském nádraží hledal, jak by se dostal k hranicím. Zadržel ho však strážný, který prověřoval doklady. Nakonec jen mávl rukou, aby běžel. Na nádraží zastavil osobní vlak plný vojáků, jenž měl pokračovat do Vídně, ale pamětníka nenechali nasednout. Vlak měl co nevidět odjet. Miloslav Kofroň se rozhodl rychle. Naskočil na nárazník mezi vagony a jel nocí směrem k hranicím. Obloha byla rudá, Rusové útočili na Odře a začínala bitva o Berlín. V předposlední stanici před hranicemi z vlaku seskočil a dál pokračoval pěšky. Byl tak unavený, že mu bylo jedno, kde je. Nějaký český hostinský ho poté nechal přespat, v noci ho probudil zvuk náletu. Bombardéry likvidovaly plzeňské nádraží, spal však dál. Ráno vyrazil vlakem do Prahy.

Návraty a útěky

Rodiče byli ohromení a šťastní. Miloslav Kofroň několik dní odpočíval a pak nastoupil na své místo do lékárny U Bílého čápa. Pamětník shrnuje překotnou atmosféru konce války: „Každý už myslel jen na to, jak to přečkat, na vlastní život… Každý již věděl, co ho čeká… Bohuslav se domů vrátil až půl roku po mně.“ V posledních dnech války se zapojil do „hlídkování“, většinou neozbrojení chodili po kontrolách bytů německých spoluobčanů, kteří zůstali a neutekli. Miloslav Kofroň vzpomíná: „Byla to taková celková hrdinná nálada, chtěli jsme ukázat, že nesmí utíkat a nesmí se pohybovat. Co já vím, v Rokycanech nepadl ani výstřel.“ Na silnici z Prahy panoval čilý ruch, proudy německých civilistů a vojáků směřovaly na západ. Završení vítězného konce války představovalo slavnostní setkání Edvarda Beneše a generála George Pattona na rokycanském náměstí. Před radnicí stálo nazdobené pódium, prostranství zaplňovalo vojsko ve slavnostním a po okrajích se v bočních ulicích a oknech mačkaly hrozny lidí.

Komunistou nikdy nebudu

Jakmile se v září 1945 otevřely vysoké školy, nastoupil na Univerzitu Karlovu v Praze. Studium měl Miloslav Kofroň vzhledem k několikaleté praxi zkrácené. S magisterským titulem šel rovnou na půlroční vojenskou službu, kterou jako zdravotník absolvoval ve střešovické nemocnici. V den svého propuštění, 31. srpna 1946, se oženil s Boženou Bejvlovou. Cvičil na XI. všesokolském sletu v roce 1948. Vzpomíná na tehdejší nadšení: „Praha jásala, jásala a jásala.“ Miloslava Kofroně zvolili na schůzi vedoucím uličního výboru a přítomné ujistil o svém politickém postoji: „Já komunistou nikdy nebudu.“ Došlo ke znárodnění rodinného rybníka a polností, do Borku a vily v Rokycanech přibyli nezvaní nájemníci. Dobytek však komunisté převzít nechtěli. Kofroňovi se o krávy bez dalšího zázemí nemohli starat, a tak žádali národní výbor, aby je převzal. „Řekli nám: ‚Ať si užijou, ať chcípnou.‘ Nechtěli převzít práci. Až po dlouhém čase nám dobytek odebrali.“  

Miloslav Kofroň pracoval střídavě v obou rokycanských lékárnách. Po odchodu do penze působil ve výrobně infuzních roztoků podniku Medika. Nejvíce je hrdý na krásných šedesát pět let manželství a na své potomky. Rád vzpomíná na chvíle strávené cestováním po člověkem nenarušených zapadlých koutech divoké přírody v mnoha zemích bývalého východního bloku.