Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Kofránková (* 1949)

• 1949 narozena v Praze

• 1956 nástup do první třídy, ale vleklé zdravotní potíže

• 1965–1967 hrdinka rozhlasového seriálu Písničky pro Petra a Lucii

• 1967 maturita

• 1968–1975 studia postupně na FF UK (čeština a estetika) a na DAMU (dramaturgie)

• 1976 nástup do Československého rozhlasu

• 1977 podpis tzv. anticharty

• 1989 účast na revolučním dění v Čs. rozhlasu

Rozhlasová režisérka Hana Kofránková je rodačkou z pražského Žižkova. Přišla tam na svět 5. ledna 1949, její otec byl bankovní úředník, maminka, po celý život bojující se zdravotními problémy, přispívala do rodinného rozpočtu pletením svetrů. Ačkoliv se otcovo zaměstnání mohlo jevit lukrativní, vždy si stěžoval, že rodinu neuživí a v pozdějších letech často Haně připomínal, že je „dcerou chudého důchodce“.

Hana měla o sedmnáct let starší sestru Hedviku, která se o ni díky věkovému rozdílu starala téměř mateřsky. Hedvika také Haně v předškolním věku četla a recitovala českou literaturu, hlavně K. J. Erbena, později i Babičku a Filosofskou historii. Byl to jeden z pramenů celoživotního zaujetí krásnou literaturou, ze kterých Hana Kofránková ve své práci čerpala.

Trable s ministrovým synkem 

V dětských letech byla často nemocná a kvůli srdeční chorobě také strávila celou první třídu v nemocnici na Karlově. K nepříjemným zážitkům z tohoto prostředí patřilo i soužití se dvěma chlapci na pokoji, kteří ji různě šikanovali. Hana se před nimi také prořekla, že „tatínek doma nadává na komunisty“. Načež jeden z chlapců, ze kterého se vyklubal syn tehdejšího ministra zahraničí Václava Davida, promptně zareagoval v tom smyslu, že „jeho tatínek nechá jejího tatínka zavřít.“

Šachová velmistryně z Žižkova

Žižkov v 50. letech bylo ještě místo se svéráznou atmosférou, která se projevovala i pouličními bitkami Vinohraďáků se Žižkováky. Slabé zdraví Haně ovšem bránilo účastnit se těchto dětských her, navíc nesměla provozovat jakýkoli sport. O to víc se upnula k poslechu rozhlasu a hlavně ke hrám pro mládež, které poslouchala pravidelně. Kromě toho ji rovněž zaujal slavný rozhlasový sportovní novinář Štefan Mašlonka, na kterém obdivovala hlavně rychlost jeho projevu. K jistému druhu sportu se dostala vlastně jenom náhodou a víceméně omylem, když se jako jediné děvče ze školy v Kubelíkově ulici účastnila šachového turnaje. 

Naučila se takzvaný Schusterův mat a tímto fíglem porazila veškerou holčičí konkurenci, až se nakonec stala kapitánkou školního družstva. Díky tomu dokonce vítala v Praze Michaila Tala, sovětského mistra světa v šachu, o čemž svědčí fotografie z Hanina archivu z roku 1961.

Neposlouchej se!

Od dětských let se Hana Kofránková účastnila různých recitačních soutěží, především Wolkerova Prostějova, kde v roce 1962 ve třinácti letech získala první cenu za recitaci pasáží z Aškenazyho knihy Vajíčko. O rok později se stala členkou pionýrského kroužku, který se scházel ve vile Grébovka, kde se rovněž věnovala recitaci, a v průběhu 60. let se ještě stala členkou divadélka Rádio a amatérského studia Viola. 

Základní recitační (později i režijní) poučku získala opět od sestry Hedviky – dobrý recitátor nesmí sám sebe poslouchat a nořit se do krásy svého hlasu, protože pak zapomene na to, co do díla vložil autor. 

Petr a Lucie

Se zaujetím pro recitaci kontrastoval Hanin vcelku ostýchavý vztah k divadlu – jako herečka, ale později ani jako režisérka se na jevišti příliš neuplatnila. Jako herečka si na jevišti připadala toporná a jako režisérka nemá pro divadlo prostorovou představivost. Jedinou hereckou zkušenost prodělala v Divadle Na Fidlovačce, kde vzniklo v sezoně 1966–1967 představení navázané na rozhlasový seriál Písničky pro Petra a Lucii.

Historie tohoto seriálu je pro profesní dráhu Hany Kofránkové klíčová. V roce 1965 vyhrála rozhlasový konkurz na hlavní ženskou hrdinku. Uspěla mimo jiné díky rychlosti svého projevu (inspirace – Mašlonka), když v rekordním tempu zarecitovala Villonovu Baladu o zobáčcích Pařížanek. Zcela tím uchvátila přítomného textaře seriálu Jana Schneidera. Ve své době velmi úspěšný projekt se dnes bohužel dochoval jen v torzovitých amatérských nahrávkách posluchačů – seriál byl v rozhlase kompletně smazán po Schneiderově emigraci v roce 1968.

Staří bardi rozhlasu – a jak se k nim dostat

Jiří Horčička, Josef Henke, Josef Melč – od okamžiku, kdy se setkala s tvorbou těchto tří rozhlasových režisérů, toužila Hana Kofránková stát se profesionálkou právě v oblasti slovesné tvorby. K tomu bylo potřeba vystudovat vysokou školu uměleckého směru. Na pražskou DAMU ji přijali roku 1972 až napodruhé, po absolvování estetiky a češtiny na pražské filozofické fakultě.

V roce 1976 pak nastoupila jako režisérka do Československého rozhlasu. V jistém smyslu měla štěstí, že se její nástup odehrál ještě předtím, než švagr Ladislav Hejdánek podepsal Chartu 77. Od počátku se ovšem příbuzenským vztahem k Hejdánkovi netajila a to ji zřejmě uchránilo od větších represí.

Mnoho nocí jsem nespala

S rokem 1977 byl spojen i moment, na který Hana Kofránková dodnes velmi nerada vzpomíná: byla jednou z těch, kteří v rozhlase podepsali takzvanou antichartu. Dlouho se za tento ústupek styděla a měla také pocit, že podcenila situaci a neprohlédla režimní lest – zpočátku se domnívala, že se jedná o jednu z mnoha nesmyslných formálních demonstrací souhlasu, které normalizační režim po lidech tak často vyžadoval. 

S Hejdánkovým podpisem Charty byly ovšem spojeny i výslechy v Bartolomějské, v tomto směru Hana Kofránková obstála. Nic neprozradila a ještě se jí podařilo si z estébáků udělat trochu legraci. Dnes o tom říká:

„Já jsem hrozně ukecaná… Takže jsem si s nima fakt povídala. A oni zajásali, že jsem komunikativní, a nabídli mně, že by měli zájem, když něco v tom rádiu třeba neklape nebo tak, že bych si postěžovala… Že by určitě to šlo nějak napravit. Já jsem velký nápravce věcí. Tak jsem říkala: ‚No, to by bylo vynikající. My tam máme takovou paní a ona je herečka a ona má poslední prst na hereckém seznamu a škrtá nám tam Högera, Cupáka, Vosku, všechno, co za něco stojí. Že jsou ideově nekvalitní.‘ A oni říkali: ‚Jó? Cupáka a Högera?‘ A já říkala ano a jmenuje se Světla Amortová a prý má nějakého známého na vnitru…“

Co se týče spolupráce, StB samozřejmě neuspěla, stejně tak pokud jde o situaci u Hejdánků. Naštěstí tlak StB poměrně rychle povolil.

Ona je nezkušená…

Rozhlasové pořady o poezii představovaly v 70. a 80. letech jisté závětří, i když ani tam se občas tvůrci neubránili ústupkům a kompromisům. Někteří autoři byli na indexu, jiní, jako třeba Jan Zahradníček, se směli do vysílání dostat „opatrně“ a navíc mohlo být použito „jenom něco“. Před mnoha nepříjemnými zakázkami Hanu Kofránkovou chránili kolegové redaktoři s obvyklým argumentem, že prý „není dost zkušená“. Nabídky ke vstupu do KSČ odmítala Kofránková od počátku zcela zřetelně. Pokud jde o její rozhlasové kolegy – režiséry, nechce jejich tvorbu z normalizačních let hodnotit. Na adresu režiséra Jiřího Horčičky přesto poznamenává:

„Víte, já Horčovi vyčítám, že on každou srágoru natočil tak, že člověk nedýchal a poslouchal to. Pamatuju si na rozhlasovou hru Poslední stožár, takovou blbost, a on to neodmítal. A dokázal to natočit tak, že vás to zaujalo.“

V rozhlase to šlo pomalu

Hana Kofránková se v listopadu 1989 účastnila převratu v Československém rozhlase a zasloužila se o vznik Občanského fóra v této instituci. Šlo to poměrně ztuha – většina rozhlasových pracovníků se do poslední chvíle bála otevřeně vystoupit proti komunistickému režimu. Kofránková měla toho roku už několik „vroubků“ u rozhlasového ředitele Karla Kvapila a bylo jí dáno najevo, že stačí jeden další průšvih a bude propuštěna.

Na jaře 1989 totiž podepsala petici za propuštění Václava Havla a v létě petici Několik vět. V okamžiku, kdy podepsala v polovině listopadu ještě výzvu za propuštění novinářů samizdatových Lidových novin Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana, už měl ředitel Kvapil přece jen jiné starosti, protože se mu situace postupně začala vymykat z rukou. 

Kofránková v listopadových a prosincových dnech roku 1989 projížděla republiku a vystupovala na veřejných shromážděních na podporu revoluce – kromě herců vinohradského divadla se všech těchto akcí zúčastnil rozhlasový režisér Karel Weinlich. Když se pak konečně ustavilo Občanské fórum Československého rozhlasu, četla Kofránková jeho provolání z balkonu Melantrichu na jedné z demonstrací na Václavském náměstí.

Stojaté vody 

„To, co jsem prošvihla v osmašedesátém, jsem naplno prožívala po listopadu 1989.“ Hana Kofránková nabytou svobodu využila k novým profesním výzvám – natočila například dokumentární film o kraji svých předků – ti totiž patřili k výrobcům slavných hořických trubiček. Zaměřila se také na osobnost velkého humanisty Přemysla Pittera, o kterém natočila několik rozhlasových her a dokumentů. Postupně ale začala pociťovat velké rozčarování ze společenské a politické atmosféry.

V rozhlasové branži se také leccos změnilo. Na přelomu století přešla rozhlasová tvorba kompletně do digitální éry. Hana Kofránková je povahou spíš staromilec, a tak se s tímto procesem smiřovala postupně a nelehko. Přesto uznává, že díky digitálnímu natáčení a střihu lze dělat experimenty, které by dříve byly těžko proveditelné. Na druhou stranu podle ní hrozí, že forma začne postupně nabývat vrchu nad obsahem, zvlášť co do kvality textů a hereckého projevu. Ostatně rozhlas je trochu zvláštní instituce z podstaty – Kofránková k tomu říká:

„Ono je to tak, že ten rozhlas je trošku staromilná instituce. Taková tradiční: něco je na tom nádherného, ať se v národě stane, co se stane, ať jsou potopy nebo přijdou Rusové, první, co lidi udělají, že běží k rozhlasu. Mě to skutečně hluboce dojímá doteď a nevím, jestli si to ten rozhlas zaslouží. Je to opravdu veliká tradice – ale nese to s sebou svá negativa… Já jsem to zažila, když jsem takzvaně začala zlobit. Tam bylo hrozně málo lidí, kteří byli ochotní říct něco, co se neříká nebo co smrdělo, že by to byl risk. Tak dělali, že mě nevidí. Lid rozhlasový prostý. Ale naopak se přidali lidi, do kterých bych to v životě neřekla.“

Kromě dokumentárního filmu si Hana Kofránková v 90. letech vyzkoušela divadelní režii (Sofoklův Oidipus v Horáckém divadle Jihlava, 1999) a stále se věnovala recitačním soutěžím, teď už hlavně jako členka porot a organizačních výborů, především opět na Šrámkově Sobotce a Wolkrově Prostějově.

Umění odcházet

Její odchod z rozhlasu na podzim 2014 v sobě nesl jistou pachuť – bylo jí „nabídnuto“ odejít do penze a zároveň byla uvedena do rozhlasové Síně slávy. Od té doby už spolupracuje s Českým rozhlasem jenom příležitostně. Jako člověk celoživotně dbající na kulturu mluveného projevu špatně snáší proměnu rozhlasového vysílání do stylu „štěkavých formátů z privátu“, tedy infiltraci novodobých manýr ze soukromých vysílatelů do veřejnoprávního vysílání. Zjevně jde o zrychlování mluveného projevu, povrchnost a rychlost práce, všeobecnou hektiku, která se potom projevuje na kvalitě pořadů.

O rozhlasové hře jako žánru říká, že je to dnes trochu bláznivý koníček určený spíš pro nadšence. Ale ne všechno do budoucna vidí skepticky a stojí za to ocitovat srovnání jejího vlastního dětství a dětství jejích vnoučat:

„Moje paměť říká: Je sobota odpoledne, učí se ještě v sobotu, ale jenom do půl dvanácté, přijdu domů, dostanu úžasný švestkový koláč, sednu si k rádiu a pustím si hru pro mládež. Tak to myslím, že moje vnoučata neznají. Ale moje vnoučata poslouchají audioknihy, nejstarší Viktorka, ta umí třeba Vinnetoua tak, že zazpívá i správně předěl. Nebo z Lichožroutů umí celé pasáže. Myslím, že umět poslouchat je stejně důležité jako umět číst. Jak se teď brečí, že děti nečtou, tak já říkám – zaplaťpánbůh, že ještě poslouchají.“