Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Kofferová (* 1945)

Invazi jsem prožila v Rusku

  • narozena 24. listopadu 1945 v Londýně

  • v letech 1963–1968 studovala biochemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

  • členka Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

  • 31. srpna 1968 vycestovala s manželem do západního Německa

  • v září 1968 emigrovali do Velké Británie

  • v roce 1981 se vzdala československého občanství

  • v roce 1987 se rozvedla s Petrem Kofferem

  • v roce 1990 získala zpět československé občanství

  • od roku 2021 žije ve Walesu

Když chodila v padesátých letech na základní školu, musela čelit neustálým dotazům ohledně svého místa narození – Londýn. O několik let později Anně Kofferové tento fakt naopak pomohl. Na konci srpna 1968, jen několik dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy, s manželem emigrovala do Velké Británie. Tam se mohla asimilovat právě i díky tomu, že se v Anglii narodila. Tehdy se ocitla na stejném místě, kam před téměř třiceti lety utekli před nacistickým běsněním její rodiče, kteří pocházeli z židovských rodin.

Rodiče odešli na poslední chvíli

Anna Kofferová, rozená Gutmannová, se narodila 24. listopadu 1945 v Londýně Amálii a Arnoštovi Gutmannovým. Její otec působil jako neurolog, později neurofyziolog, matka byla pediatrička. Rodiče se poznali na Německé univerzitě v Praze, kam Amálie, tehdy ještě Šusterová, přijela na počátku třicátých let studovat medicínu. Její rodina žila nedaleko Lvova. Arnošt Gutmann také přijel do hlavního města studovat lékařství. Pocházel z Ústí nad Labem z židovské rodiny. I Amálii Gutmannovou její rodiče vychovávali v židovské víře. Když se schylovalo ke druhé světové válce, rozhodli se Gutmannovi emigrovat. „Odešli na poslední chvíli. Podařilo se jim to v březnu 1939,“ vzpomíná jejich dcera. Rodiče Anny Kofferové se díky útěku do zahraničí vyhnuli tragickému osudu, který by je nejspíš v kontinentální Evropě čekal. Velká část jejich rodin druhou světovou válku nepřežila, jejich členové zahynuli v koncentračních táborech.

Rodiče nejprve žili v Oxfordu, kde se v roce 1941 narodilo jejich první dítě, dcera Sylva. Později se přestěhovali do Londýna. Tam přišla v roce 1945 na svět Anna Kofferová. V té době už Arnošt Gutmann ve Velké Británii nepobýval, v květnu se totiž vrátil do Československa a jako lékař odjel do Terezína pomáhat potírat tyfovou epidemii. Amálie Gutmannová se Sylvou a malou Annou do Prahy přijely v roce 1946. „Později mi říkala, že byla úplně v šoku, když se vrátila. Potkávala tu lidské trosky. Nikoho tu neznala, nikoho tu neměla. Otcův bratr Pavel jim pomohl sehnat byt,“ vypráví pamětnice. Prvotní šok však brzy vyprchal a Anna Kofferová mohla prožívat šťastné dětství.

Tanky v Praze? To my tady máme pořád

Netrvalo to dlouho a přišel rok 1948, v únoru komunisté převzali v Československu moc. Pro Gutmannovy to byla zpočátku vítaná změna. Oba rodiče Anny Kofferové se už během studia za první republiky angažovali v Komunistické studentské frakci (Kostufra). „Vkládali do toho velké naděje, že společnost bude spravedlivá. Věřili, že to půjde správným směrem,“ vysvětluje pamětnice a dodává, že rodiče měli o komunismu utopické představy. Arnošt Gutmann získal zpátky po válce dům, který jeho rodina vlastnila v Ústí nad Labem. Zřejmě částečně kvůli svému přesvědčení i pod vnějším tlakem nemovitost po roce 1948 věnoval státu. V roce 1953 vystoupil z Židovské obce.

Anna Kofferová nastoupila v roce 1951 do první třídy. Vzpomíná, že na základní škole musela občas čelit nepříjemným poznámkám kvůli svému židovskému původu. „Nezažívala jsem úplně antisemitismus, ale někdy mi třeba řekli: ‚Ty jsi Židovka, to poznám podle nosu.‘ Měla jsem z toho trochu mindrák. Pamatuju si, že když jsme měli probírat holocaust, nechtěla jsem jít do školy, že se na mě všichni budou koukat,“ popisuje. Anna, ačkoliv byla malá, si vzpomíná na úpornou snahu učitelů vychovávat z dětí uvědomělé občany komunistického Československa. Po absolvování dvanáctileté školy (obdoby dnešních víceletých gymnázií) si podala přihlášku na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Tam se nakonec dostala i přes ne zcela příznivý posudek. „Měla jsem tam napsáno: ‚Zajímá se velice o literaturu, bohužel však hlavně o cizí.‘  Přísedící u přijímacích zkoušek se tomu tenkrát zasmál, takže mě to nijak nepoškodilo. To už byla šedesátá léta,“ vypráví pamětnice.

V roce 1963 tedy začala studovat biochemii. O rok později se provdala za Petra Koffera. Společně v roce 1968 vstoupili do nově vzniklého Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Ten sdružoval všechny, kteří se zajímali o politiku, ale nechtěli být členy KSČ ani žádné jiné strany tehdejší Národní fronty.[1] „Chodili jsme na všechny debaty. Diskutovali jsme o tom, jak to dál bude vypadat, jaká by společnost měla být. Měli jsme zájem, aby tu nebyla jen jedna strana. Hodně se řešilo, jestli bychom se měli vrátit ke kapitalismu. Byli jsme mladí a idealističtí,“ popisuje pamětnice. Nadšení z nových, uvolněnějších poměrů však brzy vystřídalo zklamání. Nadějný společenský vývoj totiž utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Tehdy trávila Anna Kofferová s manželem paradoxně čas v jedné ze zemí, která se na okupaci podílela. „Já jsem zažila invazi v Sovětském svazu. Pozval nás tam na prázdniny můj ruský kolega, biochemik. My jsme byli někde v lese na houbách ve čtyři ráno a tam jsem se dozvěděla ze Svobodné Evropy, že je invaze. Rusové, takoví mladí doktoři, říkali: ‚Tanky v Praze? To my tady máme pořád. To snad není tak hrozný...‘ Sympatizovali s námi, ale nebrali to tak tragicky jako my,“ vzpomíná Anna Kofferová na osudný den, který jí měl změnit život.

Bylo těžké odjet s tím, že už třeba nikdy neuvidím rodiče

Kofferovi si zajistili nejbližší let zpátky do Prahy a 25. srpna se vrátili do vlasti. Nastalo velké rozhodování, manželé začali přemýšlet o emigraci. Nemohli moc dlouho otálet. „Nejprve jsem cítila, že je to taková zrada, když odejdeme. Pořád byla nějaká naděje, že se to dá změnit. Můj manžel ale řekl: ‚Nebuď blbá.‘ Měl pravdu. Nakonec jsme ještě koncem srpna odjeli,“ popisuje. Anna Kofferová měla tehdy výjezdní doložku do západního Německa, kam plánovala jet za svou spolužačkou, která byla v Heidelbergu na studijním pobytu. Petr Koffer měl jen doložku do Sovětského svazu. Zkratku SSSR tedy přepsali na NSR (Německá spolková republika) a vydali se na cestu. Jejich cílem byla Velká Británie, kam z Německa po čtrnácti dnech odjeli. Jak Anna Kofferová vzpomíná, při emigraci pro ni bylo nejtěžší hlavně odloučení od rodiny, která v Československu zůstala. „Bylo strašně těžké si představit, že už třeba nikdy neuvidím rodiče a Prahu,“ říká.

Nakonec se usadili v Londýně. V začátcích jim hodně pomáhal fakt, že se Anna Kofferová narodila ve Velké Británii. Díky tomu dostala také britský pas. Anna Kofferová v Anglii pokračovala v doktorandském studiu. V Československu je v nepřítomnosti Obvodní soud pro Prahu 7 dne 22. června 1972 odsoudil pro trestný čin opuštění republiky na 15 měsíců odnětí svobody.[2] V roce 1981 se vzdali původního občanství, aby mohli navštěvovat Československo. „Byla možnost se vykoupit. Zaplatili jsme dva tisíce liber a zprostili jsme se občanství,“ vypráví pamětnice. Díky tomu mohli po třinácti letech znovu začít navštěvovat svou původní domovinu. V roce 1990 získala Anna Kofferová své československé občanství zpátky. Anna Kofferová s manželem vychovala dva syny. S manželem se rozvedla v roce 1987. Více než padesát let žila v Londýně. Během pandemie covidu se přestěhovala do malého městečka ve Walesu, blízko ke svým synům, kde žije od roku 2021.

 

[1] Klub angažovaných nestraníků. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-05-16]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Klub_anga%C5%BEovan%C3%BDch_nestran%C3%ADk%C5%AF

[2] Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Justýna Jirásková)