Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Vilém Kodíček (* 1959)

Když se vám jako záchranáři podaří nahodit někomu srdce, získáte úplně jiný náhled na život

  • 1959 – narodil se v Praze

  • 1980 – v dubnu nastoupil povinnou vojenskou službu; v prosinci se účastnil cvičení Krkonoše 1980

  • 1982 – návrat do civilu, získal zaměstnání u Dopravního podniku v Praze

  • 1995 – městským strážníkem v Praze

  • 2002 – řidič sanitky záchranné služby, v březnu získal Cenu primátora hlavního města Prahy za záchranu života

  • 2007 až do současnosti – učí a působí jako zástupce ředitele (od 2011) na Střední škole technické v Praze 4

Dětství

Vilém Kodíček se narodil 4. prosince 1959 v Praze. Na základní škole nevynikal, protože jej učení nebavilo, proto následně šel k řemeslu a vyučil se instalatérem. Po vyučení se přihlásil na průmyslovou školu, kde rovnou nastoupil do druhého ročníku. Protože neviděl perspektivu v maturitě, v půlce třetího ročníku studia zanechal.

Jeho otec byl vojákem z povolání a sloužil ve smíchovských kasárnách.[1] Proto má Vilém Kodíček invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 spojenou s tím, že otec se dva týdny nemohl dostat domů, protože vojáky drželi v kasárnách. Až když se matce podařilo propašovat mu civil, dostal se v něm ven. Dokonce pronesl na krku zavěšenou služební pistoli.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném „centru“ komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat ústřední výbor strany. Situace se přiostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Před Solidaritou vznikl 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupil z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjata s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem Solidarity a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a k moci se nedostaly síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců v rámci Varšavské smlouvy na Polsko se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy v blízkosti polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat pět až šest dní, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byl také Samostatný průzkumný prapor (VÚ 3281) 9. tankového pluku, u kterého sloužil Vilém Kodíček.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA byly ještě během roku 1981 drženy v pohotovosti.

Vojenská služba a Krkonoše 1980

Po zanechání studia Viléma Kodíčka na jaře 1980 povolali k povinné vojenské službě. Narukoval do Příbrami, následně jej převeleli do Vimperku a ještě během prvního půl roku služby odeslali k Samostatnému průzkumnému praporu (VÚ 3281) 9. tankového pluku v kasárnách „U sloupu“, taktéž ve Vimperku. U tohoto útvaru strávil celý zbytek vojny. V té době tam velel pplk. Novák a zástupcem velitele pro výcvik byl mjr. Roučka. Sklad měl na starost pplk. (plk.) Trojka.

Vilém Kodíček u průzkumného praporu sloužil jako řidič-sběrač raněných a měl přidělenou sanitku Tatra T-805. S tímto útvarem se také zúčastnil, jak si říkali, „výletu do Polska“. Oproti jiným taktickým divizním cvičením, jak se akce Krkonoše 1980 oficiálně označovala, byla vojenská technika plná ostré munice. Celý útvar vyjížděl v noci 5. prosince 1980. Druhou noc se již projevovala únava, několik řidičů během jízdy usnulo a sjeli do příkopu u silnice nebo narazili do vozidla před sebou. Cestou stavěli v několika kasárnách, poslední byla zastávka v Pardubicích. Zde dostali nové oblečení a obuv. Během přesunu u jeho sanity prasklo kladívko v rozdělovači motoru, a proto pracoval jen na čtyři válce z osmi. Při jedné ze zastávek se pokusili motor provizorně opravit použitím kladívka z motoru elektrocentrály, který byl stejný jako u T-805. Přesto měl obavy, zda dojede do Pardubic. Zde se nakonec dozvěděli, že nebudou pokračovat dál na sever, ale vrátí se ke své posádce. Šířily se zprávy, že Němci a Rakušané stahují své jednotky k hranicím ČSSR.[2] Zpáteční cesta proběhla bez problémů. Během tohoto přesunu teprve viděli, kolik vojenské techniky bylo nasazeno. Plno vozidel stálo odstavených nebo zapadlých mimo silnice. Během celé této akce se i vojáci z povolání chovali k záklaďákům mnohem vstřícněji, bylo jim jasné, že vojenská technika je plná ostré munice a mohlo by snadno i při obyčejné dopravní nehodě dojít k velkému neštěstí. Po návratu si všichni oddechli, že nedošlo k žádné násilné akci.

Často jezdili na střelby do Boletic. Byli ubytováni v zemljankách. Při cvičení hodu ostrým útočným granátem, jednomu vojákovi uklouzla noha, granát mu vypadl a střepiny jej zranily, pronikly mu i do plic. Musel být rychle přepraven do nemocnice v Českém Krumlově, kde jej operovali a následně propustili do civilu. Při jiném cvičení se také Vilém Kodíček lehce zranil na ruce. „Velitel čety, lékař, šel za náčelníkem a povídá mu, že potřebuje odvézt někoho do nemocnice na šití. Ten mu odpověděl: ,Tak si vem sanitku.‘ Ale ten mu řekl: ,On je to řidič sanitky.‘“ Celkově na vojnu vzpomíná poměrně v dobrém. Zažil i plno vtipných událostí.

Po vojně

Po vojně pamětník pět let pracoval jako řidič autobusu a následně u hasičů Dopravního podniku v Praze. V zimě 1987 byl povolán na měsíční povinné cvičení, které se konalo u Hodonína. Žili ve stanech, a protože uhodily velké mrazy, jejich hlavní činností bylo přikládání do kamen. Každý den spálili tak kubík dřeva. Na poslední tři dny je přemístili do zděných kasáren, kde velká část vojáků nastydla.

V listopadu 1989 „si párkrát zacinkal na ulici klíčema“. Následně začal podnikat, avšak po změně registračních listů na živnostenské, kdy se změnily i požadavky na vykonávání některých činností, toho zanechal, přestože jich řadu ovládal, avšak neměl na ně „papír“ a nesměl je oficiálně vykonávat. Po několika kratších zaměstnáních v roce 1995 nastoupil u městské policie v Praze 4. V Lucerně 8. března 2002 Vilém Kodíček společně s Janem Vacíkem převzal od náměstka primátora Otto Kechnera Cenu primátora hlavního města Prahy. Oba policisté zachránili sedmdesátiletou ženu, která ve svém bytě upadla a zraněná zde zůstala ležet. Slavnostního večera se zúčastnili také prezident Václav Havel a předseda Světové rady záchranářských organizací Barry O’Donel.

V té době již pracoval jako řidič u záchranné služby. Zároveň se rozhodl zvýšit si vzdělání a v roce 2004 úspěšně ukončil střední zdravotnickou školu. „Když jsem dělal na záchrance a měl jsem možnost mít pod rukama lidi, kterým se podařilo nahodit srdce nebo je rozdýchat, tak to člověka posune trochu do jiné dimenze v náhledu na život.“ V roce 2004 měl úraz a nemohl poté zvedat těžká břemena, a proto byl určen řidičem transplantačních týmů a pro převoz orgánů pro transplantace. „Když bylo pěkné počasí, šlo to, ale když potom sněžilo, vytvořila se námraza nebo vše zahalila mlha... Když jsem vezl členy transplantačního týmu, nechápu, že během cesty mohli v klidu spát. Když já jsem se sám se sebou bál.“ Hledal proto jinou práci. V letech 2006 a 2007 pracoval na městské části Praha 1 jako referent na odboru dopravy. V té době dostal nabídku od kamaráda, že se uvolnilo místo mistra na Střední škole technické v Praze 4. Tuto nabídku přijal a od roku 2007 na této škole učí. Musel si doplnit vzdělání. V roce 2011 Vilém Kodíček úspěšně dokončil bakalářské studium. Následně se stal zástupcem ředitele pro praxi. Podařilo se mu vybudovat na škole polygon, na kterém si učni mohou vyzkoušet různé typy vytápění domů na jednom místě.

[1] Dnešní Justiční palác.

[2] Uvedené zvěsti o stahujících se jednotkách rakouské a západoněmecké armády k čs. hranicím se nezakládaly na skutečnosti.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Polský rok 1980 a československá reakce na něj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Polský rok 1980 a československá reakce na něj (Martin Čížek)