Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Kodejš (* 1933)

• narodil se 8. ledna 1933 v Praze-Košířích

• rodiče provozovali papírnictví a knihařskou dílnu

• otec nečekaně zemřel v roce 1944

• v květnu 1945 byl Milan Kodejš svědkem stavění barikád a násilí na německých zajatcích

• po převratu v roce 1948 komunisté rodinný obchod a dílnu znárodnili

• cvičil na XI. všesokolském sletu

• na vojně v Chebu hrál ligový basketbal

• vyučil se knihařem a vystudoval střední grafickou průmyslovku

• v roce 1958 začal pracovat v Památníku národního písemnictví (PNP)

• od roku 1962 členem Svazu Českých výtvarných umělců (SČVU)

• věnoval se literárnímu výstavnictví, restaurátorství, tvorbě kopií listin a typografii

• z PNP odešel v roce 1980

• v roce 2024 žil v Praze

Tatínek Milana Kodejše vlastnil knihařství a papírnictví v Košířích, bohužel zemřel, když malému Milanovi bylo teprve 11 let. Ten šel přesto v jeho šlépějích a knihařství se stalo jednou z jeho mnoha profesí. Práce byla pro Milana Kodejše vždy nesmírně důležitá. Díky ní se setkával se zajímavými lidmi a mohl vidět výsledky své práce. Věnoval se také restaurátorství, výrobě kopií cenných listin, typografii,  tvorbě plakátů a výstavnictví. „Asi jsem na to měl trošku talent. Já vám toho nadělal, kolikrát mi až připadá, jestli jsem to všecko byl já. Rozhodující pro mě bylo, aby to bylo dobrý,“ vzpomíná Milan Kodejš na všechno, co za svůj dlouhý život vykonal.

Hašek chodil k dědečkovi do holičství

Milan Kodejš se narodil dne 8. ledna 1933 v pražských Košířích Františku Kodejšovi a Vítězslavě, rozené Petrové. Světlo světa spatřil v domě ve Vrchlické ulici, kde jeho rodiče bydleli nad svým papírnictvím a knihařstvím. Celé mládí a dětství prožil v rodné čtvrti, kterou dokonale zná a k níž si uchoval vřelý vztah. Rodiče otce, Václav a Amálie Kodejšovi, měli holičství, rodiče matky, Marie a Josef Petrovi, krejčovskou dílnu v Holečkově ulici. V širší rodině bylo mnoho živnostníků, jak říkala maminka pamětníka před válkou: „My bychom si vystačili sami mezi sebou.“

Dům, kde se Milan Kodejš narodil, patřil jeho strýci Václavu Pražskému, který byl švagrem matky. Ten byl dost zámožný a v zadním traktu budovy provozoval kromě stáčírny piva i kino –  Lido Bio Košíře. Bratranec Vašek Pražský se stal nejlepším a celoživotním kamarádem Milana Kodejše. Když šel malý Milan do první třídy, o rok mladšímu Vaškovi bylo doma smutno, tak mu maminka domluvila s paní učitelkou, že může také do školy chodit. Vaška ale vyučování po dvou týdnech omrzelo a rozhodl se, že ještě zůstane rok doma. Oba přátelé měli o mnoho let později i společnou svatbu, když si Milan Kodejš vzal Hanu Kazilovou a Václav Pražský její kamarádku Janu.

Všchna odpoledne ovšem trávili kluci tenkrát venku. „Já jsem přišel domů, dostal jsem oběd, tašku jsem někam hodil, protože úkoly jsem si dělal o přestávce, a šel jsem s klukama hrát fotbal,“ vzpomíná Milan Kodejš na svobodu, kterou jako kluk zažíval. „My jsme si taky udělali klub, bylo nás  pět bratranců a jednoho jsme přibrali nebratrance, říkali jsme si AC PARTA, hráli jsme menším dětem loutkové divadlo, pěstovali atletiku, vzor byl Rychlé šípy, lovili jsme bobříky,“ dokresluje obrázek dětství v pražské čtvrti. 

Milan Kodejš uchovává mnohé rodinné vzpomínky na členy rozvětvené rodiny. Prapradědeček Petr  byl zahradníkem v ženském klášteře v Řepích, kde mu pomáhal známý „lotr“ Václav Babinský, který zde dožíval po věznění na Špilberku. V rodině se dochovala jeho fotografie, kterou zahradníku Petrovi věnoval. Dědeček Josef Petr měl pět bratrů, takže Milan Kodejš získal hodně  dědů  – strýců. Všichni kromě dědečka bojovali v první světové válce. Jejich matka Petrová, prababička Milana Kodejše, se dožila 96 let a ještě ho vozila v kočárku.  Jeden z dědečkových bratrů, Karel Pěkný, byl za druhé světové války během heydrichiády zatčen a v roce 1943 umučen v koncentračním táboře Osvětim. Dědeček Václav Kodejš s babičkou Amálií měli holičtví na rohu Plzeňské ulice a nad ním jeden čas bydlel spisovatel Jaroslav Hašek, který se u dědečka nechával stříhat a posílal si učedníka pro pivo. Zajímavé příhody zapsal Milan Kodejš v roce 2010 do rodinné kroniky pod názvem Příběh jednoho života.

Celá rodina byla aktivní součástí Sokola, otec pamětníka se v Sokole seznámil s Václavem Petrem a přes něj s jeho sestrou Vítězslavou, se kterou se oženil. Dědeček Josef Petr byl starostou košířského Sokola a členem pěveckého spolku Bendl - Malát. „Děda byl bouřlivák, aktivní člověk, my jsme ho měli všichni rádi. Říkal: ‚Sokol by si měl vzít jenom sokolku, protože žádná jiná ženská to s ním nemůže vydržet.‘ Babička Marie Petrová byla první náčelnicí Sokola v Košířích. Rodina se účastnila všech slavností a akcí v sokolovně. V košířském Sokole se hrál kuželník a volejbal, ale zejména basketbal. Košíře měly jeden z prvních oddílů košíkové již za první republiky a Milan Kodejš se stal dobrým hráčem, což se mu později hodilo.

Revoluční gardisté do toho davu stříleli

Již ve 30.letech zakoupila rodina pozemky a postavila si dvě chaty v osadě Srbsko poblíž Karlštejna. Tam trávil Milan Kodejš hodně času. Bohužel  13. února 1944 si otec František Kodejš zlomil na stavbě nohu a přesně o tři měsíce později zemřel, avšak na rakovinu. Obě chaty během války užívali Němci, kteří v okolních lomech měli továrny nebo zařízení pro válečnou výrobu. Rodina však mohla používat suterény obou chat, spolu s nezvanými nájemníky. V Srbsku se Milan Kodejš věnoval od mládí i tenisu. V přilehlých údolích se účastnil se trampských setkání, hrál na kytaru, byl účastníkem atletických klání mezi trampy a potkával se s kamarády v osadě Údolí děsu.

Na konci války, během pražského povstání, stály i na Plzeňské ulici v Košířích barikády postavené většinou z dlažebních kostek. Otec Milana Kodejše již nežil, povstání se aktivně se zbraní účastnil jejich soused, Alois Náprstek, který se později stal jeho nevlastním otcem. Maminka v té době odvedla děti z Košíř pěšky na chatu do Srbska, aby unikli případným represím ze strany Němců. Cestou potkali u Loděnic oddíl Vlasovců, kteří směřovali na západ, chtěli se v Plzni připojit k americké armádě.

Po návratu do Prahy mohl Milan Kodejš sledovat shromažďování  německých zajatců ve sběrném táboře v Košířích. Členové bezpečnostních sborů, podle pamětníka šlo o revoluční gardy (RG), což byly ozbrojené jednotky českých dobrovolníků,[1] vodili zajaté příslušníky wehrmachtu Plzeňskou ulicí. „Ty průvody šly nahoru do Motola a vedla je naše RG. Já jsem se šel taky podívat a najednou koukám, že v davu se nějaký voják motá, na kraj silnice ho položili. Pak jsem si teprve uvědomil tu hrůzu, že ty hrdinný RG od pasu do toho davu náhodně stříleli,“ popisuje Milan Kodejš hrozný zážitek. Byl také svědkem toho, jak jeden ze sousedů udeřil prknem do hlavy šestnáctiletou dceru českých kolaborantů, když je odváděli. „Tenhle blbec o ni přerazil prkno, šel si pak zase lehnout do sklepa a asi pak napsal, že byl v odboji,“ komentuje hořce jednu z příhod, o které v poválečné zjitřené atmosféře nebyla nouze.

V Černínském paláci byly štiky v aspiku

Po válce byla naděje na svobodný život v demokratickém zřízení, ale postupně se schylovalo k převzetí moci komunisty, což se stalo v únoru 1948.  Až do června byl prezidentem Edvard Beneš.  Příbuzný dědečka Milana Kodejše,  pan Topinka, pracoval jako správce u prezidenta a později u Jana Masaryka. Milan Kodeš se tak měl možnost s Topinkovými dostat do Černínského paláce, když byl po válce Jan Masaryk ministrem zahraničí. „Vzali nás do Masarykovy ložnice. Dodneška si pamatuju, že jsme byli v kuchyni v Černínu, kde byly štiky v aspiku. Pro mě jako pro kluka to bylo nepředstavitelný, jak může být štika v aspiku.“

Maminka provozovala knihařství a papírnictví až do roku 1948, kdy jí komunisté v rámci znárodňování podnik sebrali. „Oni to ukradli a říkali tomu znárodnění“, podotýká k tomu Milan Kodejš a vzpomíná, že k nim do obchodu pro výtvarné potřeby jeden čas chodil i  výtvarník Jiří Trnka.

Milan Kodejš cvičil s celou rodinou na XI. Všesokolském sletu v červnu 1948. „Po docvičení vždycky  všichni řvali: ‚Ať žije prezident Beneš!‘,  vzpomíná na poslední velkou sokolskou událost. Beneš už tehdy prezidentem nebyl, v úřadě ho čerstvě nahradil Klement Gottwald, který byl na sletu přítomen a možná i sokolská provolání přispěla k tomu, že Sokol komunisté začali likvidovat.

Po ukončení základní školy se Milan Kodejš rozhodl jít ve stopách otce a učil se u firmy Suchomel, avšak výuka mu tam mnoho nedala.  Po třech letech se vyučil a chtěl se dále vzdělávat na státní grafické škole, ale protože ji komunisté zrušili, přihlásil se na střední grafickou průmyslovou školu, kde byl i obor umělecká knižní vazba. Tam během dvou let získal cenné poznatky svého pozdějšího řemesla.

Výstava musí být na koukání

Po ukončení průmyslovky roku 1954 nastoupil Milan Kodejš na povinnou dvouletou základní vojenskou službu. Byl aktivním basketbalistou. „Teď to tak nevypadá, ale na basket jsem byl nejrychlejší, špílmachr,“ říká. Proto byl přidělen do jednotky v Chebu, kde se hrála košíková. V kasárnách moc času netrávil, jezdil na tréninky a zápasy, jeho trenérem byl i legendární Jaroslav Šíp. „My jsme sportovali, měli jsme sice uniformy vojáků, ale hráli jsme basket. Hráli jsme civilní ligu,“ vysvětluje pamětník. Po vojně nastoupil v říjnu 1956 do Státního ústředního archivu, kde pracoval jako knihař s nepříliš zajímavými publikacemi, ale naučil se nové techniky a mohl realizovat celokožené vazby.

Přes jednu ze svých tet se seznámil s ředitelkou Památníku národního písemnictví (PNP), Jaroslavou Václavkovou,[2] a ta ho na podzim roku 1958 přijala do PNP. Památník se stal na dlouhá desetiletí jeho domovským  pracovištěm, kde se až do roku 1968 udržela tvůrčí atmosféra a trvala možnost setkávání se zajímavými a vzdělanými lidmi. Milan Kodejš tu potkával například filozofa Václava Černého nebo fotografa Josefa Sudka, ilustrátora Zdeňka Seydla, grafika a typografa Václava Sokola, později tu krátce pracovali disidenti Luboš Dobrovský a Ladislav Hejdánek.

Brzo se dostal k samostatné práci a přípravě literárních výstav. „Začátky byly hrozný, myslel jsem, že budu šmudlat, utírat expozice, ale vypracoval jsem se a ty výstavy se mi nelíbily, říkal jsem tomu ‚Otec, matka, rodný dům‘ a měl jsem jiné představy, výstava musí být na koukání, výtvarný zážitek,“ popisuje Milan Kodejš, jak začal vytvářet zcela nové koncepce výstav. Postupem času pracoval na dočasných a putovních výstavách, ale i na stálých expozicích. Zpracoval tak život a dílo Zikmunda Wintera, bratří  Čapků, Jaroslava Haška, Franze Kafky, Jana Amose Komenského, Jiřího Ortena a mnoha jiných spisovatelů a umělců.

V 60. letech dostal příležitost s putovními výstavami cestovat po Evropě, navštívil např. SSSR a Rumunsko, ale i Německo, Dánsko, Švédsko a Finsko. Současně s výstavní tvorbou se Milan Kodejš ve spolupráci s různými muzejními institucemi a archivy začal věnovat i práci restaurátorské. Dva roky restauroval Jenský kodex, vytvořil kopie cenných listin - Zlaté buly sicilské nebo zakládací listiny Univerzity Karlovy. „Iluminace v Jenském kodexu ti soudruzi zalepovali průhlednou folií, největší problém byl, jak sundat folii a nezničit iluminace,“ vypráví o jedné z profesních výzev.

Jeden arch pergamenu je šílená práce

Rozsah práce Milana Kodejše byl široký: vytvářel plakáty, pozvánky, pamětní knihy, koncipoval výstavy, věnoval se restaurování, tvorbě kopií a také typografii. Mnohé techniky se musel naučit sám metodou pokusů a praktických zkoušek. „Kopie listin jsem začal dělat z ničeho, škola ani literatura na to nebyla, všechno jsem se postupně sám naučil udělat. Jeden arch pergamenu je šílená práce,“ vysvětluje Milan Kodejš, jak zvládl třeba nový postup výroby pergamenu nebo odlitků pečetí. Jeho díla byla prezentována na světových výstavách v Bruselu a Montrealu. V roce 1962 požádal o přijetí do Svazu českých výtvarných umělců (SČVU) a byl na základě předložených prací přijat. Členství v SČVU mu umožňovalo kromě činnosti v PNP tvořit i „na volné noze“ a spolupracovat s mnoha kulturními institucemi. V letech 1963 až 1966 působil jako externí učitel na grafické škole v Hellichově ulici, nadále pracoval v PNP i jako člen SČVU.  Dne 7. října 1961 se Milan Kodejš oženil s Hankou Kazilovou na Staroměstské radnici. Manželům Kodejšovým se v říjnu 1965 narodila dcera Barbora.  

První dny okupace Československa „spřátelenými“ armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožil Milan Kodejš s rodinou na chatě v Srbsku. I pro něj znamenal vpád vojsk konec nadějím na svobodnější život a cestu k demokratizaci. Nastoupila naopak normalizace a její důsledky se projevily i v PNP. V roce 1969 musela odejít ředitelka Václavková a nahradili ji postupně ředitelé sloužící komunistickému režimu. Milan Kodejš pracoval v 70. letech v PNP jen na částečný úvazek a v roce 1980 odešel. „Památník pro mě byl štěstí, vysoká škola,“ hodnotí svoje dlouholeté působení  v této instituci pozitivně.

Až do svých osmdesáti let Milan Kodejš stále pracoval. V roce 2024 žil v Praze, hrál tenis na kurtech v Srbsku, věnoval se volné grafické tvorbě a těšil se ze své rodiny.

 

[1] Revoluční gardy. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 19.05. 2024n. l., 11.2.2024. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Revolu%C4%8Dn%C3%AD_gardy. [cit. 2024-05-19].

[2] Jaroslava Václavková. Online. SLOVNÍK ČESKÝCH KNIHOVNÍKŮ. 2024. Dostupné z: https://aleph.nkp.cz/publ/sck/00000/29/000002938.htm. [cit. 2024-05-19].