Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Kocourková (* 1936)

• narodila se 29. dubna 1936 v Lejčkově

• 9. května 1945 rodiče zažili vypálení Lejčkova nacisty

• v době požáru se její rodiče ukrývali ve sklepení domu

• zavražděno 24 civilistů

• matka raněna střepinou granátu

• po válce byl Lejčkov obnoven

Psal se 9. květen 1945. Den, který by obyčejný člověk považoval za nevýznamný, jelikož den osvobození je stanoven na 8. května. To však neplatí pro Lidmilu Kocourkovou, té se tento den vryl do paměti více než celá druhá světová válka dohromady.

Lejčkov přestal být bezpečným místem

Příběh začíná v malé vsi Lejčkov na Vysočině, na statku s číslem popisným 19, kde se Lidmila Kocourková, rozená Lhotková, 29. dubna 1936 narodila a také vyrůstala. Jako malé dítě druhou světovou válku vůbec nevnímala, pro ni zkrátka nebyla, a proto se divila, proč její rodiče tolik chtějí, aby už skončila. Takhle poměrně v klidu žila do svých osmi let, kdy prožila svoji noční můru. V tu dobu totiž Němci utíkali před Rudou armádou, a to nejen vojáci, ale i civilní obyvatelstvo. Brzy poté, co se Lidmilini rodiče dozvěděli, že v Leskovicích postříleli mnoho obyvatel z nejasných důvodů, rozhodli se, že ani Lejčkov, který je od místa tragédie vzdálený jen několik kilometrů, pro rodinu se třemi dětmi není příliš bezpečným místem a že se na nějakou dobu přestěhují do Pořína ke svým rodičům. Po několika dnech se znovu rozhodovali, zda by se do Lejčkova přece jen nevrátili, to ale babička pamětnice zamítla. Do Lejčkova se však vrátili Lidmilini rodiče, protože někdo se musel postarat o dobytek. Následovaly dramatické události…

Výbuch granátu zasáhl maminku

Bylo kolem poledne a z nedaleké hospody někdo vystřelil do ustupujícího německého vojska. V tu chvíli se začalo střílet. Jakmile to rodiče pamětnice zpozorovali, schovali se do sklepa svého domu. Zanedlouho uslyšeli, jak chodí po jejich domě okované boty vojáků. Cítili obrovské obavy, jelikož věděli, že jakmile je najdou, zastřelí je. O chvilku později kopl jeden z vojáků do dveří od sklepa. V tu chvíli si mysleli, že je s nimi konec, jenže dveře se vzpříčily, a tak už se vojáci nenamáhali s tím něco dělat a odešli. Tatínek s maminkou najednou ucítili kouř. Poznali, že jejich dům hoří, ale nemohli místo opustit, jelikož zvenku se stále ozývaly výstřely. Ve chvíli, kdy se začali dusit, rozhodli se, že se musí nutně dostat ven. Poslouchali, jestli je venku klid, a jestli se tedy dostanou bezpečně pryč. V jedné chvíli se zdálo, že je venku „čistý vzduch“, a tak vyšli na dvůr. V tu samou chvíli však projíždělo kolem jejich stavení neznámé vozidlo. Jakmile je německý řidič zpozoroval, zastavil. Mezitím stačil tatínek pamětnice skočit za zděný sloupek a stáhl s sebou i maminku. Řidič auta hodil do jejich blízkosti granát a mamince exploze utrhla celé lýtko. Nakonec se dostali k sousedům, kteří mamince poskytli první pomoc. Ovázali jí nohu, naložili ji na trakař a odvezli pryč.

Tehdy osmiletá Lidmila si mezitím v Poříně hrála na dvoře se svými sourozenci. Najednou se ozvala rána, jako by někdo hodil kámen. Dědeček šel k místu, odkud se rána ozvala, a dětem řekl, ať se jdou schovat domů. Předmět, který dědeček vzal do ruky, byla kulka. Následně si sbalili nejdůležitější věci a vyrazili k nedaleké rokli do krytu. V tu chvíli pamětnice věděla, že se děje něco, co se jich přímo týká. Nejen Lejčkova, ale i její rodiny. Nedaleko od nich si známí všimli tatínka tlačícího maminku na trakaři a přiběhli jim na pomoc. Poté zapřáhli koně a přivezli maminku k její sestře. Až druhý den se dostala do Pelhřimova do nemocnice, kde jí chtěli nohu amputovat. Ona však prosila, že má tři malé děti, ať jí zbytek nohy nechají. Doktoři se tedy slitovali a nohu jí neamputovali. Lidmila však byla bojovnice a chtěla se ujistit, že je její maminka naživu. Přemlouvala rodinu, ať ji k ní vezmou. Když ji spatřila, oddechla si a věděla, že teď už bude jenom lépe.

Tak tedy skončila pro Lidmilu druhá světová válka. Další rok poté strávila v Poříně, kde chodila i do školy. Až po jednom roce se dostala domů do Lejčkova, kde uviděla poprvé svůj vyhořelý domov.

Příběh místa

V květnových dnech roku 1945 se po silnici mezi Jihlavou a Táborem pohybovali směrem na západ vojáci wehrmachtu, příslušníci SS, maďarští vojáci i obyčejní němečtí civilisté, kteří se snažili zachránit před postupujícími jednotkami Rudé armády a dostat se do zajetí Američanů. Vcelku spořádaný ústup se zdramatizoval 9. května v obci Lejčkov, jejíž obyvatelé sledovali prchající nepřátele s nadějí, že možná už za pár hodin se tou samou silnicí poženou sovětské tanky. Několik minut po poledni se – nejspíš z nedalekého lesa – ozvaly výstřely a zasely zmatek mezi německé vojáky. V přesvědčení, že se stali terčem útoku partyzánů, či dokonce předsunutých sovětských jednotek, začali Němci bezhlavě pálit do všech směrů. Stříleli do prchajících civilistů i na jednotlivé domy, které potom začali cíleně vypalovat. Běsnění Němců nepřežilo dvacet čtyři lidí a dalších patnáct bylo zraněno. Osm hospodářství lehlo popelem. Klíčová otázka, kdo masakr vlastně vyprovokoval, zůstává nezodpovězena. Pamětníci se ale vesměs shodují, že řádění německých jednotek skutečně vyvolala palba partyzánů ukrytých v lese.

Po vypálení Lejčkova došlo k jeho nové výstavbě. Stavělo se za pomoci státu a jeho obyvatelé využívali výtěžky sbírek. Po dvou letech byly domy téměř kompletně znovu postavené. Dne 28. října 1948 se domy kolaudovaly. Na památku padlých za druhé světové války byl v Lejčkově v roce 1946 u zvonice postaven pomník.