Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kocmanová (* 1938)

• narozena 21. března 1938 v Boskovicích

• na konci války přečkala nálet na Boskovice se svou sestrou ve sklepě domu

• rodiče se angažovali v Orlu, otec byl činovník, účastnil se pouti na Hostýn v roce 1948

• po špatném posudku studovala učiliště Metra Blansko

• při zaměstnání pak vystudovala průmyslovou střední školu, od roku 1960 pracovala v nové telefonní ústředně

• účastnila se protiokupačních demonstrací v Praze 1969

• zažila normalizační šikanu kvůli návštěvám kostela a chození dětí na náboženství

• členka Československé strany lidové

• po roce 1989 členkou Orla

• od roku 1995 v důchodu

Už jako malá se postavila starším německým výrostkům a v období normalizace nepodlehla nátlakům mocných, aby nedávala děti do náboženství: „Když jsem přišla do třídy, tak říkám: ‚Paní učitelko, je to zbytečný, je to trapný pro mě i pro vás.‘“

Eva Kocmanová, rozená Kalandrová, se narodila 21. března 1938 v Boskovicích jako druhá dcera Františky a Josefa Kalandrových. Její starší sestra se jmenovala Ludmila (1930–2008). Rodiče provozovali v horní části boskovického náměstí (dnes prostory radnice) soukromé papírnictví a knihkupectví spojené s knihařskými službami.

Malá prodavačka

Jedna z prvních vzpomínek pamětnice je z období protektorátu, kdy si poprvé uvědomila, že není všechno jako dřív.  Do obchodu k rodičům chodili i němečtí vojáci a ona ráda pomáhala při obsluhování zákazníků. Tehdy nabídla německému vojákovi vánoční pohlednici, kterou měli rodiče tzv. „pod pultem“ pro „naše lidi“: „Já jsem nabízela, co mně se líbilo, a maminka, jak to zjistila, tak ty pohledy honem sbalila a on si prý šel stěžovat. Teď přišel policajt, a protože tatínka znal, tak mu jen domluvil, že toto se nesmí dělat, tak to jsem byla taková prodavačka,“ vypráví s úsměvem pamětnice.

Nepříjemným zážitkem bylo setkání před rodinným obchodem s mladými německými výrostky Hitlerjugend (Hitlerova mládež), kteří byli ubytovaní v ulici Bedřicha Smetany v domě, který patřil před válkou židovské rodině Goldmannů (dnes Dům lékařských služeb). Zastoupili jí cestu a nechtěli pustit do obchodu rodičů: „Tak já jsem se s nima utkala, protože jsem je brala jako normální děcka. To mě naši museli vysvětlit, že je jiná doba,“ dodává pamětnice.

Před náletem do sklepa

V roce 1944 nastoupila do první třídy, ale ve škole moc času netrávila.  Časté sirény oznamující nebezpečí náletu způsobily, že děti musely ze školy utíkat domů. Ke konci války si už do školy chodily jen pro úkoly. Jen pár dní před osvobozením, v sobotu 5. května 1945 dopoledne, si piloti sovětských letadel zřejmě spletli hlouček nakupujících obyvatel s ustupující německou armádou a shodili čtyři malé bomby kousek od náměstí. Střepiny z bomb zabily na místě celkem sedm lidí, tři podlehli zraněním později, dva zasažení přišli o nohu a poraněni byli i další. Nedaleko od místa, kam dopadla jedna bomba, měli Kalandrovi svůj obchod. Pamětnice vzpomíná, že v osudný den maminka už chtěla jít domů, ale zdržela se v obchodě s nějakým zákazníkem, a to ji pravděpodobně zachránilo život. Obě sestry zatím doma netrpělivě vyhlížely matku a dívaly se z okna: „V tom taková strašná rána, to se všechno zatřáslo. My jsme měly nařízené, že jakmile uvidíme letadlo, tak musíme si vzít tepláky a utíkat do sklepa. Utíkaly jsme a u dveří zase taková rána, to všechno se jenom třáslo,“ vypráví a dodává: „Maminka přišla celá ustrašená, co se stalo a vyprávěla, jak se při tom začalo všechno sklo sypat a že to tam bylo hrozné.“ Jednou z obětí náletu byl i osmiletý Jiří Otoupal, který si v té době hrál na ulici a zřejmě mu tlaková vlna roztrhla plíce.

Většina pamětníků se při popisu konce války v Boskovicích shoduje, že úprk německých jednotek byl chaotický, vojáci utíkali na všechny strany a zanechávali po sobě povozy, koně i munici. Pamětnice o tom vypráví: „To stačilo, když někdo zavolal, tam jsou Rusi, tak oni nechali všechno stát a utíkali úplně bezhlavě. Druhý den, když jsme šli ke hradu, tak tam ještě několik let potom byly takové plechové vozy.“ Poslední noc války trávila část rodiny ve sklepě, který měl silnými trámy podepřený strop, aby vydržel případný nálet. Spolu s pamětnicí a její matkou tam přespávala i sousedka se svojí dcerou. Tatínek se starší dcerou byl nahoře v domě, protože už se do sklepa nevešli. Další den ráno popisuje pamětnice takto: „Oni nás nechali, až se vzbudíme, ráno nám vykládali, že byli o půlnoci na zahradě a z města byla slyšet strašná mela, nevím, jestli se tam vyhrávalo, ale to už tam byli Rusi.“ Ten den chodil po Boskovicích strážmistr Budík, který spolupracoval s partyzány, vedle něho šel jeden z nich a podle pamětnice vykřikoval: „Děvčata, která chodila nebo se kamarádila s Němci, budou ostříhány dohola, maminka byla vyděšená, moje sestra nepadala v úvahu, ale někdo takový v té ulici možná byl.“

Členové Orla v nemilosti

Celá rodina pamětnice byla katolického vyznání a před válkou i v po ní se zapojila do krátkého, ale významného, období spolkové činnosti. Otec dělal v Orlu pokladníka, matka byla aktivní členkou, a samozřejmě obě dcery chodily pravidelně cvičit. Do roku 1947 tato organizace pořádala v Boskovicích divadla, besídky a cvičili na různých místech v okolí. Po roce 1948 a převzetí moci Komunistickou stranou Československa (KSČ) začalo pronásledování všech, kteří mohli být pro nový režim nebezpeční. Na konci roku 1948 byli představitelé křesťanské a tělovýchovné organizace postupně zatýkáni pro pokračování v zakázané činnosti, za kterou komunisté označovali hlavně účast na tradiční orelské pouti na Svatém Hostýně v srpnu 1948. Údajný výnos o zrušení organizace Ministerstvem vnitra z 15. června 1948 nebyl nikdy věrohodně doložen. Josef Kalandra se orelské pouti osobně zúčastnil, ale naštěstí to pro něj nemělo žádné fatální následky. Tehdejší funkcionář boskovické organizace prof. Jakub Drkal[1] byl ve skupině „Koukal a spol.“ odsouzen na tři roky nepodmíněně a k peněžitému trestu 10 000 Kčs. Celkem ve zmanipulovaném procesu odsoudili 18 Orlů ke 150 letům odnětí svobody. Několik boskovických politických vězňů, např. Františka Michálka[2] nebo Leopolda Färbera, rodiče pamětnice znali a jejich rodiny později podporovali.

Zámečník nebo elektromechanik?

Roky totalitního režimu se podepsaly i na pamětnici a její rodině. Rodiče, jako soukromníci, se dostali na seznam nepohodlných lidí a v roce 1953 o svou živnost přišli. Starší sestra, která studovala v Brně, dostala poukaz na oblečení (šatenku). Někdo ji udal a rodiče jako živnostníci to museli vrátit. Pamětnice se po ukončení obecné a měšťanské školy hlásila na ekonomickou a také zdravotní školu, ale i přes několik odvolání dostala zamítavé vyjádření. Posudek z krajského úřadu si pamatuje dodnes: „Žákyně ani rodiče nejeví kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení, a proto by z ní nebyla inteligence věrná dělnické třídě.“

Tehdy se zakládaly takzvané pracovní zálohy, a tak se sama přihlásila do podniku Metra Blansko na učební obor. Reakci otce popisuje s úsměvem: „Přišla jsem v poledne domů a tatínek seděl u psacího stolu a já mu říkám: ‚Tati, já mám přihlášku do Metry do Blanska, je tam napsaný zámečník, ale může se to přepsat na elektromechanik, ale já stejně nevím, co kdo dělá.‘ A tatínek mně říká, no myslím, že bude lepší ten elektromechanik.“  Paradoxem bylo, že v prvním roce po vyučení, kdy pracovala jako plánovačka v operativním plánování, dostala vyznamenání třetího stupně jako nejlepší pracovník podniku. Během zaměstnání vystudovala dálkově průmyslovou střední školu a od roku 1960 pracovala v Boskovicích na nové telefonní ústředně, kde zůstala dalších 35 let.

Jsou tady Rusi

O tom, že je naše republika okupovaná vojsky Varšavské smlouvy (VS) se pamětnice dozvěděla během hospitalizace v nemocnici od kamarádky své spolubydlící, se kterou sdílela pokoj: „My jsme spaly a ona vtrhla na pokoj a jsou tady Rusi, no to bylo něco hroznýho,“ popisuje pamětnice a dodává: „Když jsem šla na rentgen, tak nemocnice byla vylidněná, ale šel tam náš voják a něco se mě ptal, tak jsem mu ze srandy řekla: ‚Jste Čech nebo Rus?‘ Začal se tomu smát a zavedla jsem ho, kam potřeboval.“ První reakce u většiny lidí byl rychlý nákup potravin nebo benzínu, všude se proto tvořily velké fronty.

Přítomnost vojáků a velkou ostražitost tehdejšího režimu pocítila o rok později při organizaci zájezdu do Prahy. Z Boskovic odjížděli autobusem 21. srpna 1969 a po cestě na několika křižovatkách potkali hlídku ve složení: voják, příslušník Veřejné bezpečnosti (VB) a milicionář.  V hlavním městě se jedna skupina z hotelu, kde se ubytovali, vydala pěšky na Václavské náměstí a cestou je zastihl preventivní zásah slzným plynem od pořádkových sil. Součástí zájezdu bylo i večerní představení Noc na Karlštejně na hradě Karlštejn na kyvadlovém hledišti. Cestu tam popisuje slovy: „Na kraji Prahy byla řada děl a všechno natočené směrem na hrad, měli jsme strach. Když jsme jeli zpátky na ubytování, tak tam ještě stály.“

Na novém pracovišti v Boskovicích se seznámila s Karlem Kocmanem a v roce 1970 se vzali. Narodily se jim dvě děti, starší syn Karel (1971–2004) a mladší dcera Eva (1973). Její manžel byl o 15 let starší a narodil se českým rodičům v Rakousku, kde pracovali na zámku. Syna poslali do školy na Moravu, kde ho zastihl začátek druhé světové války. Na pohřbu své matky v roce 1940 byl v Rakousku na dlouhou dobu naposledy a usadil se u příbuzných v Rudici (okres Blansko). Po roce 1989 se do rodných míst, kde žil do svých 15 let vypravil s celou rodinou, ale z toho, co viděl, byl velmi zklamaný.  

Normalizace a chaloupky

Období normalizace, kdy začalo další pronásledování těch, kteří s režimem nesouhlasili, se dotklo rodiny Kocmanových převážně kvůli jejich víře a pravidelným návštěvám bohoslužeb. Každoroční vysvětlování na třídních schůzkách, proč děti přihlašují do náboženství, proč chodí do kostela, dokazuje strach režimu z lidí, kteří si stáli za svým přesvědčením. Jednu takovou situaci, kdy si zavolala učitelka postupně do třídy rodiče, kteří chtěli přihlásit děti do náboženství, pamětnice popisuje: „Když jsem přišla do třídy, tak říkám: ‚Paní učitelko, je to zbytečný, je to trapný pro mě i pro vás.‘ Ona řekla: ‚Pro mě to trapný není, ale divím se vám, vy jste moderní žena a chodíte do kostela.‘“  Do náboženství chodily obě děti během celé doby školní docházky. Na konci 60. let vyslyšela Eva Kocmanová výzvu ke vstupu do Lidové strany a na dlouhou dobu se stala její aktivní členkou.

V roce 1982 přišel do boskovické farnosti mladý kaplan P. Josef Brtník (Salesiáni Dona Boska). Jeho neobvyklým působením na mládež kolem něho vzniklo společenství mladých lidí, kteří zpívali ve sboru, ministrovali při bohoslužbách, scházeli se na faře a vyráželi společně na výlety. Během jeho krátkého pobytu v Boskovicích (necelé dva roky) dokázal několik rodin zapojit do tehdy ilegální činnosti, která je známá pod názvem „chaloupky“. Byly to tajné prázdninové tábory na chalupách, kam se na 14 dní sjely děti z různých koutů republiky, aniž by se znaly, a přesto spolu zažily na tehdejší dobu neuvěřitelná dobrodružství, na která vzpomínají celý život. Hlavních organizátorem těchto „chaloupek“, než se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB), byl současný světící biskup pražský Karel Herbst. Obě děti pamětnice se do tohoto společenství aktivně zapojily.  Je zajímavé, že tehdy rodiče znali jen jednoho dospělého, který s dětmi na chaloupku odjede, a termín, kdy se vrátí.  Další jména účastníků, ani kam jedou, nesměli z bezpečnostních důvodů vědět.

Pomáhala víra

Události v roce 1989 přivítala Eva Kocmanová s úlevou, ale žádných demonstrací se osobně nezúčastnila. V roce 1995 odešla do důchodu, byla posledním pracovníkem telefonní ústředny v Boskovicích. Celý život ráda zpívala v chrámovém sboru i v pěveckém souboru Janáček, později na svatbách, při vítání občánků i na pohřbech. V roce 1967 postoupila z krajského kola spojařské pěvecké soutěže do celostátního v Karlových Varech, odkud si přivezla medaili za druhé místo, přičemž první místo nebylo uděleno. Pracovala také jako dobrovolná sestra a instruktorka Červeného kříže. Po sametové revoluci se zapojila do obnovy Orelské jednoty v Boskovicích a dál byla členkou Československé strany lidové (ČSL).

V roce 2022 během ruské okupace Ukrajiny, i díky rodinnému příteli, poskytli s dcerou Evou ubytování a pomoc ukrajinské mamince s dvouletým dítětem. O ruské agresi a jeho hlavním viníkovi jednoznačně říká: „Je to hrozný, co dovede jeden člověk udělat, je to druhý Hitler.“

Na závěr svého vyprávění poznamenává: „Život nebyl lehký, zvlášť po smrti tatínka, ale co mně pomáhalo, byla zřejmě ta víra.“

 

[1] Své vzpomínky pro Paměť národa vyprávěla dcera Jakuba Drkala, Maria Hrochová

[2] Své vzpomínky pro Paměť národa vyprávěl syn Františka Michálka, Petr Michálek