Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Kocierzová (* 1950)

• narodila se 23. srpna 1950 v Ostravě

• dětství prožila v ostravské části Vítkovice

• po ukončení střední průmyslové školy vystudovala obor propagační výtvarnictví

• v roce 1969 nastoupila do propagace podniku Bastro

• po listopadové revoluci v roce 1989 začala podnikat v reklamě

• pracovala jako kronikářka Vítkovic a zasvětila život propagaci této čtvrti

• stojí za akcemi za zachování průmyslových památek v Ostravě

• výtvarná díla vystavovala na řadě míst Česka i v zahraničí

• během pandemie koronaviru bojovala s těžkým průběhem nemoci a zemřel jí životní partner

• v roce 2022 žila v Ostravě

Stará krásná vila v těsné blízkosti železáren v ostravské čtvrti Vítkovice – v tomto neobvyklém prostředí vyrostla Lenka Kocierzová. Celý život ji zajímalo vše, co se týkalo historie spojené s průmyslem na Ostravsku. „V mojí generaci často slyším, že by se staré průmyslové objekty měly bourat, že to jsou jen hromady železa. Tak se snažím vysvětlovat, že tomu tak není,“ říká.

Vila stála v areálu fabriky. Soukromý a pracovní život zaměstnanců Vítkovic byl silně propojený, mnozí bydleli nedaleko míst, kde pracovali. „Chodníky a cesty byly zarovnané. Nebyl mezi nimi výškový rozdíl, ten smazala vrstva prachu. Když jste si ráno oblékli bílou košili, večer byla černá. Ta špína byla mastná. My děti jsme byly špinavé věčně. Asi sto metrů od našeho domu byla vítkovická elektrárna. Když padal popílek přímo na nás, tak se o několik metrů zvedl komín a pustilo se to na Beskydy. My tehdy nevěděli, čemu se říká smog. Ráno napadl sníh a večer z něj byla šedá břečka. I rampouchy v sobě měly smítka prachu, ale my je přesto lízali,“ vypráví Lenka Kocierzová.

V době, kdy studovala střední průmyslovou školu, si čím dál více uvědomovala, že ji zajímá vše, co se týká kreslení, literatury, umění. V tom, co jiní lidé shledávali ošklivým, začala vidět krásu. Takto popisuje jev, který byl v jejím mládí v Ostravě běžně k vidění – vylévání strusky z vysokých pecí na haldy.

„Vyklápěli tam jeden vůz za druhým. Ve tmě to bylo pořád červené jako láva. Já jsem romantik, takže v haldě nevidím svinčík, ale tu záři, krásu. Představte si, že jedete ve městě autobusem a vidíte kopec, po kterém se rozlévají rudé pramínky. A protože byly horké, rozsvěcelo se od nich nebe, až šla záře nad celou Ostravu. Takové růžovánky to byly. Pro mě Ostrava nebylo špinavé město, ve kterém se jen dřelo. Začala jsem tu krásu kreslit.“

Jako děti jsme byli pořád ušmudlané

Narodila se 23. srpna 1950 jako třetí ze čtyř dětí Renáty a Richarda Rybářových. Její rodina byla úzce spjata s ostravskou průmyslovou částí Vítkovice. Tatínek byl v železárnách konstruktérem, babička – modistka ve Vítkovicích provozovala salón na výrobu klobouků, pradědeček byl první vítkovický strážník. Její dětství bylo zvláštní, protože rodina dostala byt ve vile, která původně patřila jednomu z ředitelů železáren.

Kolem nich časem vznikla unikátní čtvrť složená z kolonií pro dělníky, pěkných činžovních domů pro úředníky i luxusních vil pro vedení podniku. Po znárodnění v roce 1948 byli do těchto vil stěhováni zaměstnanci. Byt, který dostali Rybářovi, byl v objektu, který se nazýval Andrého vila. „Každý prvek nádherného domu se zimní zahradou byl zvláštní. Vítkovické vily měly duši,“ říká Lenka Kocierzová.

Zaměstnanci Vítkovic měli běžně osm či devět dětí, mnohé rodiny o tomto počtu žily ve dvou místnostech. Lenka Kocierzová si vybavuje: „Když jsme chodili do školy, prohlíželi nám tam nehty a uši. Nyní to působí nedůstojně, ale mělo to své důvody. V takovém prostředí bylo pro maminky těžké zabezpečit, aby děti byly čisté. My byli pořád ušmudlaní. Žili jsme společně venku na dvorcích a vždy, když nějaká maminka přišla, utřela jedním kapesníkem nosy nám všem.“

Pamětnice si z dětství pamatuje na epidemii žloutenky. Mnoho dětí z Vítkovic tehdy skončilo v tamní závodní nemocnici. „Děti také často měly obrnu. Kvůli těmto zkušenostem jsem jednoznačně pro očkování,“ podotýká.

Na sídlišti nebyla zeleň

Do bytů ve vile bylo časem stěhováno více lidí. Rybářovi žili na menším prostoru, ale přesto byli spokojení. Poté však byla část bytu přidělena početné rodině a soužití s ní se stávalo čím dál více nesnesitelné.

V roce 1963 se proto přestěhovali do nově budovaného sídliště Hrabůvka. Ve vile museli zanechat část krásného starého nábytku a věcí po babičce, protože se do paneláku nevešly. „Pro mě to byl šok. Sídliště bylo úplně jiný domov. Všechno v okolí bylo rozryté, žádná zeleň,“ vzpomíná Lenka Kocierzová.

Můj idealismus nikdo nepotřeboval

Když 21. srpna 1968 Československo obsadila sovětská vojska, chodila na vysokou školu pedagogickou v Ostravě. Dva dny poté slavila narozeniny. Přesněji, neslavila, v té době byl zakázán prodej alkoholu a všichni v jejím okolí měli strach z budoucnosti. „To, co se stalo, je pro mě nezapomenutelné. Slyšet tanky v ulicích je něco, co nejde přijmout. Pro mě to bylo o to horší, že jsem byla levicově vedená. Nevěřila jsem, že nás přišli obsadit naši přátelé,“ vysvětluje. Vojáci, které pozorovala na tancích, jí připadali vystrašení. „My jsme nechápali, co se děje a oni také ne,“ podotýká.

V následujícím roce z vysoké školy odešla. Procházela těžkým obdobím, cítila rozčarování. „Myslela jsem, že budeme bojovat za svobodu, ale zjistila jsem, že za ni bojuje jen několik málo jedinců a zbytek to už nezajímá. Chodila jsem stávkovat, ale časem jsem viděla, že polovina lidí už tak nadšená není. Najednou jsem měla pocit, že není komu pomáhat, že můj idealismus nikdo nepotřeboval,“ tvrdí.

S jejím zklamáním z pocitu, že se společnost časem s přítomností okupantů smířila, souviselo její rozhodnutí vdát se. V roce 1970 měla svatbu s přítelem, který pracoval jako elektrikář v dole. To přinášelo výhodu – ženatí horníci dostávali přidělené byty. Novomanželé Kocierzovi ho dostali na právě vznikajícím sídlišti Výškovice na okraji Ostravy.

Znovu se ocitla mezi rozestavěnými domy, v místě, kde zatím nebyly vybudovány ani obchody ani provozovny dalších služeb.

„Tehdy bylo běžné zakládat rodiny brzy. Holka, která neměla v šestnácti kluka, byla něco jako černá skvrna. Cílem všech mých kolegyň bylo mít načančané dítě v kočárku. Ale já jsem na manželství nebyla připravená a běžný život vdané ženy pro mě byl v podstatě šok,“ tvrdí.

Její manželství nebylo šťastné. Zanedlouho došla k závěru, že si s mužem nemá co říct. Cítila se osamělá, odříznutá od společenského dění. Říká, že se v té době přestala zajímat o politiku a starala se pouze o své malé dcerky. Večerně si udělala maturitu v oboru propagační výtvarnictví a nastoupila do propagačního oddělení podniku Bastro. Snažila se tak využít svůj výtvarný talent, který neměla příležitost jinak rozvíjet.

Z Polska jsem vezla brambory a básně

Manžel Lenky Kocierzové měl příbuzné v Polsku, žili nedaleko česko-polské hranice poblíž města Javorník. „V mnohém se mi tam otevíraly oči. Tam bylo soukromé podnikání. Najednou mi docházelo, že tady něco není v pořádku. Zažila jsem dobu, kdy generál Wojciech Jaruzelski uzavřel po stávkách Solidarity hranice. Tehdy jsme se dlouho nemohli s příbuznými vídat. Telefony byly odstřiženy, hranice nepropustné, do Polska se nedalo dostat. My ani nemohli dát vědět, že zemřel tchán, který byl Polák,“ vzpomíná.

Výjimečný stav v Polsku trval rok a půl. Až poté zase mohla volně navštěvovat příbuzné. „Lidé se snažili převážet různé věci, i když na hranicích byly kontroly. Celníci nám přehrabali celé auto. Hledali tiskoviny. My přitom vezli od příbuzných z vesnice brambory a já si vezla polské básně,“ podotýká. Polský národ si tak oblíbila, že si posléze udělala i státnici z polštiny.

Věděla o tom, že se čeští disidenti v osmdesátých letech tajně scházeli na hranicích s těmi polskými, příliš se však o politiku nezajímala. Nikdy však nevstoupila do komunistické strany, přestože říká, že byla z domova zvyklá smýšlet spíše levicově. „Nikdy mě do strany nikdo nelákal. Já jsem typ, který se nikomu nehodí do krámu, protože je na mně vidět, že sebou nenechám manipulovat,“ říká.

Podnikatelé chtěli polonahé ženy

Po listopadové revoluci v roce 1989 se s kolegy z podnikové propagace rozhodla, že toto oddělení zprivatizují. Tehdy bylo časté, že zaměstnanci začínali podnikat v oborech, kterým se věnovali předtím a využívali k tomu majetek a zařízení podniku, v němž pracovali. Jí tato metoda nevyšla, dostala výpověď. Ocitla se bez prostředků. Byla rozvedená a musela živit dvě dcery. Rozhodla se proto, že bude podnikat. „Vznikala spousta nových podniků. Každý potřeboval propagaci, chtěl o sobě dát vědět. Začínala jsem navrhováním log, letáčků, vizitek. Tehdy se otevírala jedna nová restaurace za druhou, já jim vytvářela image. Byla to drsná doba. Nikdo neřešil autorská práva, kradly se nápady. Vrátilo se hodně emigrantů, skupovali domy, pozemky, malé fabriky. Narážela jsem i na bývalé komunistické funkcionáře, kteří přišli k různým podnikům. Dělala jsem pro různé lidi a řada věcí mi začínala docházet,“ vypráví.

Vzpomíná, že její klienti měli bizarní přání. „Většina mužů chtěla mít na letácích polonahé ženy. Chtěli propagovat bezpečnostní přístroje a žádali, aby byly navlečené na ženy v plavkách. Já se tomu smála a oni nechápali, že tudy cesta nevede. Obchody tehdy byly plné časopisů s nahými ženami. Také všichni chtěli to, co má soused. Třeba po mně chtěli veselou sovičku. Marně jsem vysvětlovala, že sova není veselá, že je to symbol moudrosti. Nakonec si ji sami obkreslili z nějakého komiksu,“ říká.

Smrt partnera v době pandemie

Výtvarnictví se věnovat nepřestala. Její kresby a další umělecká díla se objevila v následujících letech na výstavách v řadě míst Česka i v zahraničí. Spolupracovala s Českou televizí, její kresbu si na své výrobky vybrala i firma Moser. Další náplní jejího života se stala propagace rodného obvodu Vítkovice. Pracovala pro tamní radnici jako kronikářka, poté začala provádět lidi po zajímavých místech Ostravy. Průvodkyní se stala v roce 2004 a od té doby uspořádala pět tisíc komentovaných prohlídek, které jsou známé pod názvem Vycházky pod kloboukem. Stála také za řadou akcí, jejichž cílem bylo zachránit staré průmyslové památky v Ostravě, například Dolní oblast Vítkovice, ze které se stalo významné kulturní centrum.

Do života jí výrazně zasáhla pandemie koronaviru v roce 2020. V té době se z Ostravy přestěhovala kousek od Prahy, kde žila v domku s přítelem. Znali se dlouho, ale až v penzi se dohodli, že své životy spojí. Oba dva onemocněli nejtěžší formou covidu. „Bylo to v první fázi, ještě nebyly léky ani očkování. Mého muže odvezli do nemocnice a já zůstala sama. Čtrnáct dní jsem byla v těžkých horečkách, děti zůstaly v Ostravě a nemohly za mnou. Pomáhala mi kamarádka, nosila mi jídlo. Třikrát u mě byla záchranka. Jednou jsem se probrala na zemi. Omdlela jsem a nevím, jak dlouho jsem ležela. Nebyla jsem schopná chůze. A čekala jsem, jestli to můj milovaný muž zvládne. Po třech týdnech zemřel,“ vypráví.

Vrátila se do Ostravy. Stará se o vnoučata, provází lidi po zajímavých místech, věnuje se výtvarné práci. „Covid byl to nejhorší, co jsem zažila. Ale beru to tak, že jsem tady zůstala proto, že ještě mám nějaké úkoly. Tak se snažím být užitečná. Myslím, že člověk by na světě měl být především pro druhé. Vadí mi lidé, kteří se jen honí za slevami. Nemám si s nimi co říct, stejně jako s lidmi, kteří tvrdili, že covid není. Vím, že lidem připadám směšná, když při debatách na taková témata říkám, že mě to nezajímá, že mě zajímá světový mír. Když to říkají účastnice soutěží Miss, smějeme se jim všichni. Jenže ona je to opravdu ta nejdůležitější věc,“ míní.