Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kociánová (* 1948)

• 1948 narozena v Praze

• 1960 studium na střední ekonomické škole

• 1963 začátek sportovní dráhy (stolní tenis)

• od poloviny 60. let sportovní výjezdy a soukromé cesty na Západ, především do Rakouska

• 1965 práce na Národním výboru hl. m. Prahy, postupně ve vedoucích funkcích až do konce 70. let

• 1968 při okupaci svědkyní zabití studentky Marie Fanouškové na Klárově (pomník)

• konec 70. let odchod z magistrátu do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb

• nadále reprezentovala v ping pongu Spartu Praha

• 80. léta kontakty s pražskou lesbickou komunitou

• polovina 80. let práce v cestovní kanceláři Sportturist

• 1990 odchod do soukromého sektoru, podnikání v cestovním ruchu

Jana Kociánová si už v dětství prošla těžkými zkušenostmi. Otce nepoznala a život s bratrem a matkou samoživitelkou pracující jako dělnice v elektrotechnické továrně s platem 700 korun měsíčně zcela vyvrací dobové propagandistické lži o stoupající životní úrovni dělnické třídy za socialismu. Oslabená a neúplná rodina šla od dluhu k dluhu a Jana se snažila sociální hendikep vyrovnat vynikajícím prospěchem ve škole. K základním zkušenostem Janina skutečně proletářského dětství patřilo i neustálé shánění základních životních potřeb včetně běžných potravin jako jsou cibule nebo brambory.

Stolní tenis - okno do společnosti

Poměrně brzy v sobě Jana objevila spíš klukovské záliby – zatímco panenky ji nezajímaly, na fotbal šla s kluky na plácek velmi ráda. Asi jako desetiletá začala hrát stolní tenis, s tímto sportem se seznámila díky rodině Karlíkových z Košíř (otec byl trenér a obě jeho dcery tento sport provozovaly). Jana brzy vynikla a od patnácti let hrála ping-pong závodně, stala se reprezentantkou pražské Sparty. Sport pro ni měl i nezanedbatelný sociální přínos – ač to zní neuvěřitelně, na zájezdech a soustředěních často byly mnohem lepší hygienické podmínky než doma. Jak Jana říká, v tělocvičně se mohla osprchovat, doma to se záchodem na pavlači moc nešlo.

Život Jany Kociánové mimo jiné svědčí o tom, že i bez stranické legitimace se člověk mohl v české společnosti padesátých a šedesátých let uplatnit, vyžadovalo to ovšem enormní úsilí. Dvouletou střední ekonomickou školu absolvovala s tak vynikajícím prospěchem, že si mohla vybrat své další působiště. Stal se jím tehdejší Národní výbor hl. ml. Prahy, tedy magistrát. Začala tu pracovat na odboru výstavby a paradoxně se brzy zasadila o to, aby byl dům, ve kterém vyrůstala („pavlačový barák hrůzy“) zapsán do plánu demolic a rekonstrukcí. Dobře udělala – dům byl skutečně v havarijním stavu a čtrnáct dní po odstěhování nájemníků sám spadl.

Cesty do Rakouska

Ani jako pracovnice magistrátu nerezignovala na sport. Nadále reprezentovala pražskou Spartu, což ji v šedesátých letech přineslo i dosud nevídané příležitosti, k nimž patřily sportovní zájezdy do západních zemí, tedy jinak nedostupné kapitalistické ciziny. Při jednom soustředění v Rakousku se seznámila s rakouskou sportovkyní Inge a tento zpočátku platonický vztah v Janě otevřel i otázku její sexuální orientace. Obě si tehdy přečetly knihu Studna osamění – jednu z prvních otevřených zpovědí o homosexualitě. Nakonec se Inge stala její stálou partnerkou a díky relativně častým cestám do zahraničí a poněkud liberálnějšímu „pohraničnímu“ režimu šedesátých let se mohly vidět poměrně často. Přes počáteční dohled „sportovních bafuňářů“ (ti na každém zájezdě dohlíželi na kontakty československých sportovců s cizinci) a přes různé potíže s výjezdními doložkami vztah Inge a Jany trval dvanáct let. Skončil tragicky, když Inge zemřela na následky roztroušené sklerózy.

Zůstat doma?

Se sovětskou okupací Československa se pojí osobní otřesný zážitek. Jana Kociánová byla svědkem jedné ze známých tragédií pražského 21. srpna 1968 – na Klárově tehdy přišla o život mladá studentka jen proto, že roztáhla deštník – okupanti ji z tanku zastřelili. Po tomto zážitku Jana odjela do Rakouska za Inge a jako mnoho dalších mladých lidí tehdy uvažovala, zda neemigrovat. V Rakousku se rýsovaly nabídky pracovat jako trenérka stolního tenisu, profesně by tedy nestrádala, ale nakonec přece jen zvítězil patriotismus a také nemožnost opustit tehdy už těžce nemocnou matku.

S rozhodnutím zůstat v Československu ovšem šla ruku v ruce nutnost „hrát si na heterosexualitu“. V sedmdesátých letech pak Jana nadále hrála před okolím roli zaměstnané ženy bez závazků, vysoce postavené úřednice magistrátu (přes různé nabídky a výzvy nikdy nevstoupila do KSČ), která všechen svůj volný čas věnuje sportu. Nakonec navázala vztah s kolegyní z práce, která jako první prohlédla její skutečnou situaci. Jana se postupně začala podílet i na výchově partnerčina dítěte a v důsledku toho došlo i k poněkud tragikomickým jednáním se sociálními pracovnicemi a učiteli, kteří se velmi zajímali o osobní situaci obou žen, ale zároveň nikdy nebyli ochotni tuto situaci otevřeně pojmenovat. Natolik doba v Československu konce 70. let nepokročila.

Postupné uvolnění a příchod svobody

Důsledkem nedobrovolného „coming outu“ byl nakonec vyhazov z práce – Jana se přesunula do Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb, kde se alespoň zpočátku nesetkala ani s náznakem šikany kvůli své sexuální orientaci a kde naopak měla přátelské spolupracovníky.

Postupně se podle jejích vzpomínek přece jen poměry v komunistickém Československu měnily, co se týče tolerance sexuální odlišnosti. O problému se začaly objevovat první odborné články v novinách, např. od sexuologa Jaroslava Zvěřiny, v tom smyslu, že homosexualita není nemoc a nedá se proto léčit. Jana se sporadicky účastnila i uzavřených polosoukromých tanečních zábav či setkání maskovaných pod inzeráty v novinách jako „setkání klubu přátel básnířky Sapfó“ a podobně.

Ovšem asi pět let před revolucí byla Jana Kociánová nucena opět změnit zaměstnání a opět v tom hrálo roli nerespektování jejího soukromého života ze strany nadřízených,  konkrétně to, čemu se dnes říká sexuální obtěžování ze strany šéfa. Měla ale štěstí – začala pracovat v cestovní kanceláři Sportturist a díky tomu také znovu cestovat na Západ a navíc se musela co nejrychleji a dobře naučit anglicky. Po roce 1989 pak zůstala v oboru, osamostatnila se a založila vlastní cestovní kancelář.

Ze zpětného pohledu nejhorší na době komunismu pro Janu Kociánovou byl stres z nutnosti žít s utajenou identitou. Toto skončilo s listopadem 1989 a Jana se v tomto smyslu dočkala splnění svého snu. Přišla totiž konečně doba, kdy její osobní život už není veřejnou otázkou.