Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kočí (* 1950)

• narozen 8. června 1950 v Šumperku

• rodiče vídeňští Češi

• otec Josef Kočí bojoval ve wehrmachtu

• otec na vlastní žádost v roce 1941 propuštěn z wehrmachtu

• otec v Technische Nothilfe

• rodiče v roce 1945 reemigrovali do Československa

• otci za komunismu znárodněna krejčovská firma v Šumperku

• pamětník v letech 1971 až 1981 vedoucím na horské chatě Šerák

• 31. března 1981 Okresním soudem v Šumperku odsouzen za trestný čin propagace fašismu

• dostal osmiměsíční podmíněný trest s odkladem na dva roky

• v roce 1991 vystudoval práva v Brně

• v roce 1994 rehabilitován a rozsudek jako nezákonný zrušen

• dnes žije v Šumperku

Jaroslav Kočí nepatří mezi disidenty nebo lidi, kteří aktivně bojovali proti komunistickému režimu, přesto ho 31. března 1981 Okresní soud v Šumperku odsoudil za politický delikt k osmiměsíčnímu podmínečnému trestu. Podle tehdejšího soudu měl propagovat fašismus, přitom jen několika politickým pracovníkům ukázal otcem pořízené fotografie přátelského setkání vojáků Rudé armády a wehrmachtu z 20. září 1939 u řeky Bug v Polsku. Chtěl jim tím dokázat dnes již dobře známý fakt, že komunistický Sovětský svaz a nacistické Německo si mezi sebou rozdělily Polsko. A to byla příčina jeho odsouzení.

Otec musel jako vídeňský Čech do wehrmachtu

Jaroslav Kočí se narodil 8. června 1950 v Šumperku. Jeho rodiče ale do tohoto města přišli až po válce. Oba totiž pocházeli z Vídně, kam jejich předci za Rakouska-Uherska odešli za prací. Ve Vídni tehdy žilo mnoho Čechů, kteří si zachovávali svou národní identitu. Oba rodiče navštěvovali české školy a velmi dobře si uvědomovali svůj původ, i když jejich rodiny zůstaly v Rakousku i po rozpadu monarchie.

V jedenadvaceti letech, v roce 1937, otec pamětníka Josef Kočí nastoupil k výkonu povinné vojenské služby do rakouské armády. Jenže už v březnu 1938 proběhl anšlus a Rakousko bylo připojeno k nacistickému Německu. Vojáci rakouské armády se tak automaticky stali vojáky wehrmachtu. Otec se pak jako vojín obsluhující protitankový kanon účastnil tažení na Polsko. Se svou jednotkou se dostal až k řece Bug, která představovala demarkační linii oddělující německou a sovětskou sféru. Otec celé tažení pečlivě zaznamenával svým fotoaparátem a pořídil i tři fotografie přátelského setkání těchto dvou armád.

Následně se otec v roce 1940 účastnil bitvy o Francii a dostal se až do města Biarritz u Biskajského zálivu. V té době bylo nacistické Německo na vrcholu moci a ovládalo značnou část Evropy. Adolf Hitler v listopadu téhož roku v jednom ze svých projevů prohlásil, že je schopen válku vyhrát jen s příslušníky německého národa a ke konečnému vítězství nepotřebuje vojáky jiných národností. Otec pamětníka, jehož uvažování se neslučovalo s nacistickou ideologií, se rozhodl pro velmi odvážný krok. Veliteli pluku oznámil, že se necítí být Němcem, ale Čechem, a z tohoto důvodu žádá o propuštění z wehrmachtu. Žádost podal jako jediný, přestože v jeho jednotce sloužilo několik dalších Čechů. Později se tato jednotka účastnila tažení na Sovětský svaz a byla nasazena do bitvy o Stalingrad. Otcovu žádost kupodivu v březnu 1941 kladně vyřídili. „Ne, že by otec věděl, že Němci válku prohrají, ale ještě v době, kdy nikdo nevěděl, jak to vše může skončit, si řekl, že s tím nechce nic mít,“ dodává pamětník, jehož otce sice z armády propustili, ale musel hned nastoupit do Technische Nothilfe. Příslušníci těchto jednotek měli za úkol odklízet trosky a opravovat budovy po bombardování. Zařazovali je ale také na různé práce technického charakteru a taktéž na záchranné práce. Otec se v jejich složkách pohyboval po celém Německu a dokonce prý stavěl i ubikace v koncentračním táboře Buchenwald. „Setkal se tam s vězni, což ho dost silně poznamenalo a nerad na to vzpomínal.“

Začátky v Šumperku

V Technische Nothilfe se otec přece jen občas dostal domů. V listopadu roku 1943 se tak ve Vídni oženil s Marií Hruškovou, kterou znal již z předválečného období. V červnu roku 1944 se manželům narodila dcera Hana. Dva měsíce před koncem války otec zběhl a až do osvobození se ukrýval ve Vídni. V prosinci 1945 se manželé s dcerou v rámci reemigrace přestěhovali do Šumperka. „Původně chtěli odejít do Olomouce, ale otec měl rád hory, a tak mu toto město v podhůří Jeseníků učarovalo.“

V Šumperku otec nastoupil do krejčovské firmy Horák a v roce 1947, po obdržení československého občanství, si vzal úvěr a zařídil si vlastní krejčovskou firmu. Měl čtyři zaměstnance a poměrně dobře se mu dařilo. Po převzetí moci komunistickým režimem mu byl ale podnik znárodněn. Přesto, že ho otec již neměl ve vlastnictví, musel dál splácet úvěr na vybavení dílny. Ve firmě mohl zůstat alespoň jako vedoucí. Jaroslav Kočí ale vzápětí dodává, že otec jinak ze strany komunistického režimu nezažil žádnou další perzekuci a dokonce pravidelně dostával výjezdní doložky na cesty za příbuznými do Vídně. Pouze jednou, v roce 1957, mu cestu zamítli. Ve Vídni tehdy zemřel jeho švagr a zanechal po sobě krejčovskou firmu. Otec chtěl emigrovat a firmu převzít, ale cestu mu nedovolili a firma krátce nato zanikla. „Už se potom k emigraci nikdy neodhodlal, přestože po roce 1948 tvrdil, že reemigrace do ČR byla jeho největší životní chyba,“ vypráví pamětník.

Album jako důkaz

Jaroslavu Kočímu bylo tehdy sedm let a nejspíš o žádném takovém plánu neměl ani tušení. Vypráví, že nebyl zrovna vzorným dítětem a ani premiantem třídy. Po základní škole se proto vyučil kuchařem a právě někdy v těchto letech objevil na půdě starého domu, ve kterém tehdy bydleli, otcovo album z období války. „Naši tam měli haraburdí a já jsem tam dělal ‚objevitelské‘ cesty a jako kluk jsem tam také chodil kouřit.“

Po vyučení pracoval jako kuchař. V roce 1973 nastoupil jako technolog výroby na ředitelství Restaurací a jídelen v Jeseníku. Při zaměstnání ale vystudoval hotelovou školu. V roce 1975 se oženil s Helenou Hrubou. V roce 1979 se uvolnilo místo na horské chatě Šerák v Jeseníkách. „Platy tam byly na tehdejší dobu velmi vysoké,“ dodává pamětník, který na chatu odešel pracovat i s manželkou a malou dcerou. Převzal místo vedoucího a manželka pracovala jako pokojská.

Tak jako každý rok se i v listopadu 1980 na chatě konala akce s názvem Setkání pionýrů a mládeže olomouckého okresu, kdy pionýři a svazáci vystoupali na chatu Šerák, kde proběhly besedy s milicionáři a jinými politickými pracovníky. Dva dny před akcí se v chatě objevilo pět organizátorů Okresního domu pionýrů a mládeže Olomouc, aby chatu zkontrolovali a vše připravili. „Byla to politická akce. Já jsem měl na Šeráku otcovo fotografické album z wehrmachtu. Nebyl jsem žádný disident, ale když jsem mohl, tak jsem si rýpnul, asi tak jako mnoho jiných. A večer před akcí si tahle partie chtěla posedět a popít. Protože už bylo po sezoně a na lokále nikdo nebyl, tak jsem jim řekl, ať jdou do kuchyně, kde se topí. Seděli jsme u stolu, povídali si, něco se i pilo. Najednou přišla řeč na druhou světovou válku. Oni vykládali, co jim bylo řečeno v dějepise a na politických školeních. Já jsem jim říkal, co to vykládají. Vždyť Rusové až do doby, než je v jednačtyřicátém napadli Němci, byli stejní jako Hitler,“ vypráví pamětník, který jako důkaz tehdy přinesl otcovo album z wehrmachtu. „Šel jsem, vytáhl album a nalistoval tři fotografie, co otec vyfotil u řeky Bug. A oni viděli, že jsou tam skutečně Němci a ruští vojáci a objímají se a podávají si ruce. Říkám: ,To jsou nepřátelé? To jsou ještě přátelé‘, až do roku 1941. Oni na to koukali a já jsem dál listoval v albumu. Tam viděli také fotky z Polska, Belgie a Francie. Najednou jsem ale z jejich strany vycítil jistý diskusní chlad, album jsem proto zavřel a uklidil. Akce skončila.“

O čtrnáct dní později jel Jaroslav Kočí s tržbou do města Jeseník. Ve městě ho ale zatkli dva muži z StB. Následně proběhl výslech a domovní prohlídky na chatě Šerák a v bytě pamětníka v Šumperku. Pamětníka obvinili z propagace fašismu a později předvolali ještě ke dvěma výslechům. Dne 31. března 1981 se uskutečnilo u Okresního soudu v Šumperku hlavní líčení, jež jako předseda senátu vedl JUDr. Josef Michálek. Jaroslav Kočí dostal za trestný čin propagace fašismu a podobného hnutí osmiměsíční trest odnětí svobody s podmínečným odkladem na dva roky. Součástí rozsudku bylo i zabrání otcova fotografického alba. Jako svědci tehdy vystoupili političtí pracovníci účastnící se debaty na Šeráku. Dva z nich celou věc bezpečnosti udali a zbylí tři se přidali.

Největší trest ale pro Jaroslava Kočího nastal až po soudu. „Sice mně soud nevyslovil zákaz činnosti, nicméně mě stejně z práce vyhodili. Dostal jsem se do takové situace, že jsem nebyl schopen práci najít. Tady všichni věděli, za co jsem byl trestán. Nikdo mě nechtěl zaměstnat. Všichni ze mě měli strach nebo měli nějaké tajné informace a instrukce Kočího zlomit,“ vzpomíná pamětník, který nakonec sehnal místo číšníka v restauraci na koupališti v Šumperku. Jak už to bývá, nejhorší jsou ale pomluvy, které ho ještě dlouhá léta, i po listopadu 1989, pronásledovaly. „Běžely tady fámy, že jsem na Šeráku hajloval, že jsem nosil nacistickou uniformu. Úplné nesmysly, ale lidem fámy nevymluvíte. Prostě Kočí je nacista a je hodný odsouzení. Víte, kolik lidí se mnou přestalo mluvit?“

Chtěl se rehabilitovat, a tak vystudoval práva

Jaroslav Kočí celou křivdu těžce nesl. „Nikdy jsem se s tím trestem neztotožnil. Kdybych skutečně propagoval nacismus, tak bych si řekl, že jsem blbej a dobře mi tak, ale takhle...“ V roce 1984 se mu podařilo získat zaměstnání v Jednotě, spotřebním družstvu Zábřeh na odboru pohostinství. Vzpomíná, že mu tehdy několikrát pomohl jeho nadřízený Zbyněk Sita, který ho v zaměstnání přes nepříznivý posudek podržel. Dokonce mu pomohl, aby se dostal na práva. Jaroslav Kočí se totiž neustále snažil o rehabilitaci, ale žádný advokát se jeho případu nechtěl ujmout. Rozhodl se proto vystudovat práva a sám se obhajovat. S jeho kádrovým profilem by však přihlášku nedoporučila komunistická organizace v podniku, která měla výsadní postavení při schvalování takovýchto žádostí. A právě tehdy zabodoval Zbyněk Sita. Psal se již rok 1986 a Sovětský svaz vedl Michail Sergejevič Gorbačov se svou perestrojkou. Ve společnosti panovalo určité uvolnění, a když si komunističtí funkcionáři v podniku předvolali Zbyňka Situ, aby mu oznámili, že nebudou souhlasit se studiem na Právnické fakultě, tak on jim řekl, že asi dělají chybu. Řekl jim, aby si uvědomili, že na školu přijímají každého osmého a že Jaroslav Kočí nemá ve svých 36 letech šanci projít přijímacím testem. A když se tak stane, tak oni pak mohou tvrdit, že se na školu nedostal z vlastní hlouposti, a ne kvůli jejich zápornému stanovisku k jeho žádosti.

Na to zástupci komunistické strany v podniku slyšeli, jenže Jaroslav Kočí v přijímacích testech uspěl a práva v Brně v roce 1991 dokončil. Bylo to již bezmála dva roky po pádu komunismu a Mgr. Jaroslav Kočí hned zažádal o rehabilitaci. V roce 1994 pak Vrchní soud v Praze rozsudek jako nezákonný v celém rozsahu zrušil. Pamětník následně text rehabilitačního rozsudku šestkrát ofotil a poslal udavačům a tehdejšímu předsedovi senátu, dnes šumperskému advokátovi JUDr. Josefu Michálkovi, zda nemají potřebu se omluvit. Pouze jeden z nich se omluvit pokusil. A takto se prý vyjádřil JUDr. Josef Michálek. „Když rehabilitační rozsudek prostudoval, tak mi řekl: ,Co chcete. Víte, jaká byla doba.‘ A dokonce byl v této souvislosti dosti naštvaný a tvrdil, že rehabilitační rozsudek je v rozporu se zákonem a jeho senát mě odsoudil dle práva.“

Pamětnik byl nahrán v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Více na webu projektu Příběhy našich sousedů.