Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Darja Kocábová (* 1931  †︎ 2023)

Nevzdávejte se. Vše těžké může přispět k rozvoji člověka

  • narodila se 7. ledna 1931 v Praze

  • v 50. letech vystudovala psychologii na Filozofické fakultě UK

  • manželka Alfréda Kocába, faráře Českobratrské církve evangelické

  • po normalizačních prověrkách přišla o práci v ambulanci pedopsychiatrie

  • v letech 1973–1996 pracovala v Psychiatrické léčebně Kosmonosy

  • v době normalizace zde vypracovala novou koncepci psychologické péče o pacienty s psychózami

  • prošla psychoterapeutickým výcvikem SUR

  • s Alfrédem Kocábem se v mladoboleslavském sboru věnovala práci s mládeží

  • udržovali kontakt s francouzským klášterním společenstvím Taizé

  • v roce 1977 její muž Alfréd Kocáb podepsal Chartu 77

  • jejich syn je známý hudebník Michael Kocáb

  • zemřela v březnu 2023

Psycholožka Darja Kocábová svým profesním a osobním životem spojovala dva různé světy. Svět psychiatrické léčebny a psychicky nemocných pacientů a svět víry a evangelického sboru. Se svým mužem, českobratrským farářem Alfrédem Kocábem, pořádala v době normalizace setkání evangelické mládeže – a pracovala s ní psychoterapeutickým způsobem. Psychickým pacientům naopak nabídla možnost duchovní i politické orientace a vodila za nimi disidenty. Práce v Psychiatrické léčebně Kosmonosy pro ni měla být trestem za politickou nepřizpůsobivost, dokázala ji však proměnit v životní náplň a stala se průkopnicí komplexní terapie psychóz.

Lidé se od otce odtahovali, že byl v partaji

Narodila se 7. ledna 1931 v Praze v rodině kontrolora na ministerstvu hutí a dolů Karla Myslivečka. Před válkou vládla v rodině „masarykovská“ atmosféra, první československý prezident TGM byl „mírou všeho“. Během války ale její otec uvěřil v komunistickou budoucnost. „Tatínek byl z mého hlediska trochu tragická postava. Vsadil na špatnou kartu, nakonec skončil u komunistů a myslím si, že to ho taky zabilo. Závěr jeho života byl až symbolický,“ uvádí Darja Kocábová.

Otec pocházel z osmi dětí bubenečského lékaře a celá umělecky nadaná rodina Myslivečků smýšlela levicově. Naproti tomu Fulínovi, matčini rodiče, byli „dříči“ z venkova, později provozovali prádelnu na Letné. Když se jejich dcera Milada v patnácti letech sblížila s Karlem Myslivečkem, poslali ji na dva roky k Anglickým pannám do Štěkně. Studovala tam jazyky a zpěv, pak se vrátila do Prahy a za Karla se provdala. Fulínovi mladým manželům postavili ve 30. letech vilu v Újezdu nad Lesy.

Tam Darja vyrůstala vedle mladší sestry Věry. „Dětství bylo, řekla bych, slunné. I když tehdy byla válka a i přesto, že jsme pociťovali úzkost. Válka na nás zanechala stopy. Dítě to sice jaksi rozumově neobsáhne, ale zůstane to v něm – nejistota, úzkost, riziko života.“ Během tragického bombardování Prahy zemřela 14. února 1945 na Pankráci její babička Olga Myslivečková a těžká zranění utržili teta a bratranec. Kvůli náletům na trať v Klánovicích také Darja nemohla jezdit do gymnázia do Prahy, musela zůstat v měšťance a teprve po válce nastoupila do kvarty.

Během nacistické okupace ji otec přinejmenším jednou poslal spolu se sestrou za jakousi komunistickou rodinou, aby jim předaly důležité dokumenty. Pravděpodobně měl napojení na komunistický odboj. „Potom po válce byl dost kritizovaný některými spolusokoly. Lidé se od něj odtahovali, že byl v partaji. Ale on si šel za svou ideou a myslel si, že zachrání svět,“ komentuje pamětnice otcův příklon ke komunistické straně. „Ale bylo na něm nesmírně sympatické – a dodnes jsem mu za to vděčná – že nás nikdy k ničemu nenutil. Nikdy jsme se sestrou nemusely do svazu mládeže ani do žádné jiné komunistické organizace. V dospívání jsem četla Masarykovy spisy a táta to vždy respektoval.“

Tři poválečná léta byla nádherná, byť komunisté se již tehdy čím dál víc prosazovali. Darja navštěvovala Reálné gymnázium Charlotty G. Masarykové v Dušní ulici na Starém Městě a už někdy v roce 1946 či 1947 se dostala do potíží, když se ozvala při jakési osvětové akci pořádané školou. Komunista Zdeněk Hejzlar tam tehdy prováděl nábor do Svazu české mládeže, předchůdce pozdějšího Československého svazu mládeže: „Začal tam mít strašné řeči. A jelikož já jsem byla vždycky zvyklá říct svůj vlastní názor, přihlásila jsem se a řekla jsem, že jestli nás chtějí vychovávat opět k nenávisti, tak to dopadne zase špatně. Přidaly se ke mně dvě sextánky, já byla kvintánka. Byl z toho průšvih. Dostala jsem ředitelskou důtku. Ředitelka řekla, že jestli ještě jednou něco takového provedu, budu vyloučena z gymnázia.“ Maturovala v roce 1950 již na jiném gymnáziu – ne proto, že by byla vyloučena, ale poněvadž komunisté v roce 1949 Reálné gymnázium Charlotty G. Masarykové zrušili.

Na fakultě přituhovalo

Tou dobou se již znala se svým budoucím mužem Alfrédem Kocábem, vídeňským Čechem, který okamžitě po skončení války přijel se svou matkou do Československa. Byl vychován jako katolík, za války ale prožil deziluzi z katolické církve a odvrátil se od ní. V Praze začal studovat jazyky, po dvou semestrech – tedy ještě před únorovým převratem – přešel na Vysokou školu politickou a sociální. S Darjou se seznámili ve skupině vysokoškoláků a intelektuálů, kteří se v Újezdě scházeli k politickým, filozofickým a duchovním debatám. Darja pro sebe pod vlivem skupiny objevila psychologii a „Freda“, jak nazývala svého muže, zde obnovil svůj vztah ke křesťanství – nové zakotvení našel v Českobratrské církvi evangelické. Dostudoval tedy sice vysokou školu politickou, ale poté se přihlásil na Husovu bohosloveckou fakultu. „Takového člověka jsem přivedla do rodiny! Táta myslel, že omdlí,“ dodává Darja Kocábová ke vztahu budoucího tchána a zetě, „táta měl podezření, jestli Freda není nějak nakažen nacismem. Jako k Vídeňákovi k němu měl nedůvěru. Přitom Freda, jelikož se hlásil k Čechům, nebyl povolaný na vojnu. Byl u takzvaných Technische Nothilfe.“

Darja studovala od roku 1950 psychologii na Filozofické fakultě UK. Přijata byla bez problémů, nastoupila ale právě v době, kdy na fakultě probíhaly politické čistky a mnozí z nejlepších profesorů museli odejít. „Končil Patočka, končili další takzvaně ‚buržoazní‘ psychologové. Takže třeba profesor Stavěl nás zval k sobě – vybrané lidi, protože na fakultě byli také komunističtí studenti – a probírali jsme látku u něho v bytě. Na té fakultě šíleně přituhovalo.“

Na atmosféru „fildy“ proto nevzpomínala ráda, volněji se cítila na bohoslovecké fakultě, kde se s Fredou účastnila některých přednášek. V roce 1952 se za Alfréda Kocába provdala a za další dva roky, tedy ještě během studií, se jim narodil syn Michael. Psychologii sice dostudovala, pak už se ale, jak říká, její profesní život „řídil podle Fredy“. Na psychiatrii do Jihlavy, kam dostala umístěnku, z rodinných důvodů nenastoupila. Místo toho se přestěhovali do Zruče nad Sázavou, prvního Fredova farářského působiště.

Pod tlakem StB odešli do pohraničí

Darja pak získala zaměstnání v Internátní zvláštní škole v Hodkově u Zbraslavic, starala se tam o mentálně retardované děti. A zároveň si zvykala na roli manželky faráře; ve Zruči byla v tomto ohledu spokojená, ve zdejším sboru se cítila velmi dobře. „Nemusela jsem si hrát na paní farářovou. Toho jsem se totiž bála: že jsem taková necírkevní osoba, které je zatěžko předstírat náboženské rituály – nebo o nich jen mluvit.“ Víra pro ni sice byla důležitá, ale zároveň byla věcí určitého „ostychu“, o níž lze mluvit spíše jen mezi čtyřma očima, pokud se s daným člověkem dostanete na „hlubší rovinu porozumění“.

Potíže jim ale ve Zruči působila Státní bezpečnost, která Alfréda Kocába intenzivně sledovala. Často ho zvali na výslechy do Jihlavy, tlačili ho do spolupráce, slibovali mu, že ho pustí do Ameriky. Když na to nepřistoupil, vyhrožovali mu trestním stíháním – jako záminka posloužila otevřená finanční sbírka, v níž pro něho farníci mezi sebou vybrali peníze na skútr, na němž by mohl objíždět i vzdálenější končiny patřící ke sboru. „Zpracovali to tak, že je to nepovolená sbírka a zneužití peněz sboru a že ho budou žalovat. To ho strašlivým způsobem zasáhlo! Nakonec k tomu nedošlo, protože to nebylo opodstatněné, ale po pěti letech jsme raději sbalili kufry,“ vypráví Darja Kocábová, jak se koncem 50. let pod tlakem StB rozhodli změnit působiště a odešli ze Zruče do Chodova u Karlových Varů.

Postupné uvolňování politických poměrů tak prožili v pohraničí, v kraji, kam po válce přibyla ke zbytkům neodsunutých Němců pestrá směsice nově příchozích – mnoha Romů, ale také dosídlenců z Rumunska, Maďarska nebo z dříve německé části Slezska. Právě tzv. „Slezáci“, čeští pobělohorští exulanti, kteří se po válce, když tato část Slezska připadla Polsku, vrátili do své původní vlasti, tvořili aktivní část chodovského evangelického sboru.
„To bylo opravdu něco jiného,“ přibližuje mentalitu Slezáků, v níž se přes staleté poněmčování stále objevovaly prvky české předbělohorské tradice. „Jejich děti už byly adaptivnější, ale ti staří Slezáci nesli církev určitým směrem, řekla bych ‚probuzeneckým‘. Měli zvláštní zbožnost, trochu sektářskou.“ Byť měla Slezany ráda, jejich zbožnost jí byla těžko srozumitelná. Po roce 1968 řada z nich odešla do západního Německa, kde měli příbuzné – což pro chodovský sbor, který se téměř vylidnil, znamenalo těžkou ránu.

V Chodově u Karlových Varů ale Darja Kocábová nalezla také zaměstnání, které více odpovídalo jejímu vzdělání a profesně ji naplňovalo. Pracovala v ambulanci dětské psychiatrie na poliklinice v Karlových Varech. Zde postupně vznikl malý tým, v němž si skvěle rozuměli. „Měli jsme velké plány. Spolupracovali jsme se Zdeňkem Matějčkem a s Josefem Langmeierem na budování vesniček SOS. Rozvíjela se tam i po politické stránce dobrá atmosféra. Podepsala jsem tam Dva tisíce slov,“ zmiňuje manifest, který se postavil za reformy pražského jara.

Nová koncepce psychologické péče

Plány na budování moderní psychologické a psychiatrické péče a nejen je ale přeťala sovětská okupace. Darjina otce Karla Myslivečka částečně připravila o iluze již Chruščovova kritika stalinismu v roce 1956, o dvanáct let později pro něho vpád „spřátelených“ armád do jeho vlasti znamenal skutečný šok. „Tatínek už prostě neunesl, že uvěřil komunismu a že k prozření došlo tak pozdě. Takže dostal infarkt. Odvezli ho do Všeobecné nemocnice, ještě ho stabilizovali, ale pak, když se dozvěděl o upálení Jana Palacha, dostal druhý infarkt, který skončil smrtí. Měl pohřeb ve stejný den jako Jan Palach,“ dodává.

Brzy poté, v březnu 1969, Kocábovi opustili prořídlý chodovský sbor a znovu se přestěhovali – tentokrát do Mladé Boleslavi. I tam stačila Darja Kocábová s primářem Erichem Novákem a MUDr. Tomášovou vybudovat ambulanci dětské psychiatrie – než byla v roce 1973 po normalizačních prověrkách a ročním odkladu, kdy dostala lhůtu „na rozmyšlenou“, z nemocnice vyhozena. Tehdy jí pomohl přednosta Psychiatrické kliniky v Praze, profesor Dobiáš, díky němuž ji přijali do Psychiatrické léčebny Kosmonosy.

Ředitelka obávaných Kosmonos působila zároveň jako předsedkyně KV KSČ a Kocábová zde tedy získala obtížné postavení. Stále ji sledovali a omezovali. Nesměla například zřídit oddělení pro mladistvé narkomany – jako manželka faráře byla podezřelá z „ideologické diverze mezi mládeží“ – a nesměla ani pracovat s neurotiky, ale jen na nejtěžším oddělení psychóz. To, co mělo sloužit jako trest, ale dokázala přeměnit ve smysluplný úkol, který se stal náplní jejího života. Podařilo se jí přejít na mužské oddělení k jí nakloněné primářce Štolcové. Pod jejím vedením Darja Kocábová vypracovala novou koncepci psychologické péče o pacienty s psychózou. Mimo jiné zde zavedla skupinovou terapii, denní sanatorium, socio-terapeutický klub pro bývalé pacienty a stanula také u zrodu prvních chráněných dílen nebo skupinové práce přímo v rodinách pacientů.

Sama zároveň také podstoupila pověstný psychoterapeutický výcvik SUR. „Výcvik pro mě znamenal moc,“ říká k terapeutické komunitě kolem alkohologa Jaroslava Skály, psychiatra Jaromíra Rubeše a psychologa Eduarda Urbana. Tito lidé se v 60. letech ve Švýcarsku  seznámili s principy sebepoznávacího a sebezkušenostního výcviku v psychoterapii a celý komplexní systém po roce 1967 zaváděli i u nás. Darja Kocábová prošla osmiletým výcvikem u Jaroslava Skály a přes počáteční odpor ředitelky Kosmonos se poté sama několikrát stala vedoucí výcvikové komunity.

Mladí lidé právě tohle potřebovali

Ani v aktivitách mladoboleslavského evangelického sboru však její role zdaleka nezůstala zanedbatelná. Byť se pozornost režimu velmi soustřeďovala právě na to, aby „ideologicky závadné“ osoby neovlivňovaly mládež, manžele Kocábovy práce s mladými evangelíky přitahovala. V Mladé Boleslavi se jí začali věnovat systematicky, způsobem, který byl ovlivněn ekumenickým klášterním společenstvím Taizé, s nímž se Alfréd Kocáb seznámil v 60. letech během cesty do Francie.
„Já jsem měla potřebu mluvit s lidmi tak, jak jsem to znala z psychoterapie – mluvit s nimi otevřeně o jejich směřování a hledání smyslu jejich života. Ale to v církvi nebylo tak docela běžné, tam se s mládeží pracovalo jiným způsobem. V Taizé jsem viděla, že to jde i takto, že to není nic, co by rozhlodávalo víru, naopak. A Freda to tam také zažil, takže jsme začali pracovat s mládeží v mladoboleslavském sboru takovým rozšířeným způsobem,“ vzpomíná.

Od počátku normalizace tak každý měsíc organizovali víkendová shromáždění mládeže – tzv. „malé boleslavy“, doplněné jednou či dvakrát ročně „velkou boleslaví“. Setkání, k nimž se sjížděla mládež z Prahy i z regionů, začínala vždy již v pátek. Účastníky umisťovali do spřátelených rodin nebo spali ve spacácích na faře i v kostele. Společně si vařili, v sobotu ráno byla bohoslužba, pak si mladé lidi rozdělili do dvou skupin: Alfréd Kocáb vedl skupinu zaměřenou křesťansky, meditativně, ale i politicky, druhá skupina, vedená Darjou, byla orientovaná více osobně a zážitkově. Po čase se skupiny prohodily. V neděli pak účastníky čekala opět společná bohoslužba, odpoledne setkání s širším sborem a závěrečný komunitní kruh. „Mladí lidé byli ohromně nadšení. Protože právě tohle potřebovali. Jednak se zamýšlet nad svými osobními problémy, jednak hledat nějakou životní a duchovní orientaci, kdy jim ale nikdo nic nenutil,“ popisuje Darja Kocábová atmosféru víkendů, na něž pamětníci po právu vzpomínají jako na něco v normalizačním Československu zcela ojedinělého. Mnoho lidí tuto průpravu později zúročilo ve svých občanských postojích.

Velkou roli při setkáních hrála muzika, jezdívala k nim třeba evangelická kapela Berani. A společenství obohacovali také pacienti z Kosmonos nebo třeba návštěvy bratra Rudolfa z komunity Taizé. „Bratr Rudolf tu už v 60. letech začal rozprostírat své sítě. Byl úžasný. Udělal tu ohromný kus práce. Já osobně mu vděčím za to, že absolutně akceptoval typ mého křesťanství. Protože já jsem do té doby cítila, že jdu jakousi cestou necestou, trochu stranou, kdežto on tu moji cestu tak respektoval a uznával, že se mi vrátilo sebevědomí.“

Pod vlivem Taizé se mladoboleslavský sbor výrazně ekumenizoval a evangelíci navázali blízké kontakty s katolíky. Ještě v roce 1969 Kocábovi zorganizovali ekumenický zájezd z Boleslavi do Taizé – pro mnohé se stal prožitkem duchovního společenství, které nezná hranice. „Ekumenické vztahy se v Boleslavi rozvíjely docela nadějně,“ domnívá se Darja Kocábová, „bohužel čím ta práce byla nadějnější, tím byla ohroženější; komunistům se zdála nebezpečná a cítili potřebu to ukončit.“

Nadějně se rozvíjející křesťanské společenství a k tomu intenzivní působení na mládež – u Kocábových se každý měsíc scházelo až sto mladých lidí. „To už bylo pro státní orgány neúnosné a museli jsme to nakonec skončit,“ dodává.

Charta byla pecka

Státní bezpečnost je pochopitelně bedlivě sledovala dál – byla v patách nejen mladým evangelíkům, ale dokonce i psychicky nemocným pacientům z Kosmonos. Když začalo přituhovat, Kocábovi mimo jiné zařadili do skupinového programu psychodramatické „výslechové“ skupiny, v nichž se mladí lidé na možné situace u výslechů na StB psychologicky připravovali.

V roce 1974  přišel Alfréd Kocáb o státní souhlas k výkonu duchovenského povolání. Pracoval pak ve Škodovce v oboru demineralizace vody a při bohoslužbách směl už jen neoficiálně vypomáhat jako jakýkoliv jiný aktivní člen sboru. Některým farníkům údajně vadilo i to a oficiální církevní struktury se od nich začaly odtahovat.

„Ovšem byla tady Nová orientace, která byla pevná,“ připomíná pamětnice další společenství, do něhož byli zapojeni a k jehož čelným představitelům Alfréd Kocáb patřil. Šlo o neformální hnutí v Českobratrské církvi evangelické, jež se aktivním protirežimním postojem vymezilo vůči politické pasivitě církve. Slovy Darji Kocábové: „Byl to pevný přátelský kruh: Hejdánkovi, Trojanovi, Balabánovi, Šimsovi, Čapkovi… Prostě řekla bych ‚církevní elita‘. To byli lidé opravdu na úrovni a vztahy byly spolehlivé.“

Také mimo Novou orientaci byli samozřejmě lidé, na něž se mohli absolutně spolehnout. Celkově ale podpora jejímu muži, který se snažil ve sboru angažovat i po ztrátě souhlasu, ochabovala a představitelé sboru jim dávali najevo, že na ně kladou příliš velké břemeno. S určitou hořkostí nesla Darja Kocábová také to, že ji jako ženu faráře, aktivně zapojenou do života sboru, staršovstvo nikdy nepřizvalo k jednáním o osudu jejího muže a celé rodiny.

„Pak přišla Charta a to byla pecka,“ vzpomíná. Byť už tou dobou měli značné problémy, Alfréd Kocáb se v lednu 1977 stal jedním z prvním signatářů Charty 77. Podpis zvažovala i Darja, s ohledem na děti – tehdy dvaadvacetiletého Michaela a osmnáctiletou Magdalenu, která měla těsně před maturitou – se nakonec domluvili, že dokument podepíše jen jeden z nich. Magdalena i přes perfektní přípravu odmaturovala s velkým stresem a doporučení na vysokou školu nedostala. Michael, který studoval konzervatoř, směl dodělat nástavbu, na další studia mohl ale i on pomýšlet teprve po sametové revoluci.

Po Chartě absolvovali nepříjemnou domovní prohlídku. Alfréda čekaly výslechy, byl už však „otrlejší“ a snášel je podstatně lépe než v počátcích svého střetávání s režimem. V roce 1978 se přesto znovu stěhovali – z Mladé Boleslavi odešli s pocitem, že církvi a sboru se uleví, když se jich zbaví.

Vrátili se do Újezdu nad Lesy, byť Darja až do roku 1996 pracovala v Kosmonosech. Dál se jí dařilo prosazovat nové metody a v polovině 80. let zde zavedla mimo jiné arteterapii. „Dobrá vlna“ se, jak říká, šířila z Kosmonos do Prahy. Bohužel po roce 1989 se reforma psychiatrie, k níž bylo nakročeno, na čas zastavila. „Kdyby se bývalo pokračovalo v tom, kam jsme se dostali – já v Kosmonosech, Kalina a Vančura v Praze; také v Opavě byly snahy postavit komunitní a komplexní terapii psychóz úplně na novém základě – nemusely by se dnes tyto věci horko těžko znovu prosazovat. Ale bohužel se za tím zabouchly dveře,“ říká s lítostí.

Vedle Fredy a mezi posledními z posledních

Alfréd Kocáb získal po odchodu z Boleslavi zaměstnání údržbáře topení v TJ Praga. Teprve když se koncem 80. let režim začal opět uvolňovat, dostal možnost částečně kázat u faráře Miroslava Heryána v Radotíně nebo v evangelickém kostele sv. Salvátora v Salvátorské ulici.

Změna režimu v roce 1989 jim přes neblahý vývoj v psychiatrii přinesla velkou radost. Nečekali, že ještě v lidech je tak ohromný pozitivní náboj, domnívali se, že jsou „udupaní normalizací“. Jejich syn Michael Kocáb, známý také jako muzikant, se velmi angažoval jak během samotné listopadové revoluce, tak později při odsunu okupačních sovětských vojsk. 

„Já i Freda jsme byli úplně zaujatí svou prací,“ uvádí Darja Kocábová, když se ohlíží za svým životem. Ničeho nelituje. Lidem přeje poznání, že v životě nemusí jít vše hladce a že vše těžké přispívá k rozvoji člověka a k tomu, aby v sobě našel novou sílu. „Svůj život považuji za šťastný. Můžu být ráda, že jsem ho mohla prožít takto. Jednak vedle Fredy v duchovní oblasti a jednak se svou profesí mezi posledními z posledních.“

Darja Kocábová zemřela v březnu 2023.