Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfréd Kocáb (* 1925  †︎ 2018)

• narozen 28. června 1925 ve Vídni

• během druhé světové války ukrýval s matkou uprchlého vězně

• farář Českobratrské církve evangelické

• zakládající člen Nové orientace v Českobratrské církvi evangelické

• spolupracovník ekumenické komunity Taizé

• z politických důvodů ztratil státní souhlas

• signatář Charty 77

• angažoval se ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných

• spolusignatář řady lidskoprávních a za svobodu církví bojujících petic a prohlášení

• držitel Medaile za zásluhy o stát I. stupně

• držitel osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu

• zemřel 15. března 2018

Alfréd Kocáb se narodil 28. června 1925 ve Vídni jako mladší ze dvou bratrů ve zbožné české katolické rodině. Výchovu synů ovlivňovala zejména matka, která navzdory otci prosadila, aby oba synové navštěvovali české školy. „Narodil jsem se ve Vídni. Tam jsem dvacet let žil, takže jsem vídeňský Čech. Rodiče pocházeli z Moravy, matka od Tišnova, otec od Moravského Krumlova. Výchova byla v národním duchu, což bylo dáno tím, že spor mezi matkou a otcem, zda máme se starším bratrem Karlem chodit do českých, nebo rakouských škol, vyhrála jinak otci oddaná matka, která prosadila, že jsme od samého začátku chodili do českých škol. Takže já německé školy nemám.“

Pod matčiným vlivem, inspirován mnichem, který navštívil jejich vídeňskou farnost, se tehdy třináctiletý Alfréd chtěl stát knězem a misionářem. Válka a papežská politika k židovským deportacím ho vzdálily římskokatolické církvi. Odmítl nastoupit do německé armády, byl pracovně nuceně nasazen, se zbožnou matkou třináct měsíců ukrývali uprchlého polského vězně a později též německého válečného zběha.

Po válce se přestěhoval do Prahy. Hlubokou skepsi z křesťanství a římskokatolické církve v letech nacistické totality léčil studiem východních duchovních nauk a jógou. Opakovaně se i v pozdější době vracel k mystické víře Jana z Kříže a Terezie z Avily. Obraz Kristovy tváře s trnovou korunou zakrývající Prašnou bránu ho vrátil na cestu ke kněžství. Po absolvování Vysoké školy politické a sociální se s přítelem Jaroslavem Pfannem nechal zapsat na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Nový duchovní domov postupně našel v reformované víře v Kristovo kralování. V polovině padesátých let Alfréda Kocába zaujala osobnost politicky angažovaného německého teologa Martina Niemöllera. Z českého prostředí byl ovlivněn Hromádkovým mnohodimenzionálním tlumočením Ježíšova evangelia. Později však svému profesorovi vyčítal nedostatečnou kritiku politického establishmentu.

V roce 1952 se oženil s Darjou Myslivečkovou, pozdější psycholožkou. Společně vychovali syna Michaela a dceru Magdalénu. V letech 1955–1960 pamětník působil jako farář Českobratrské církve evangelické ve Zruči nad Sázavou. Odtud odešel na sbor do Chodova u Karlových Varů, kde se setkal s letničním hnutím. V roce 1969 byl povolán na sbor v Mladé Boleslavi. Pracoval zde s mládeží a navázal kontakty s ekumenickou komunitou Taizé a s Gossnerovou průmyslovou misií. Patřil k zakládajícím členům Nové orientace a její angažované teologie. Její členové se snažili zahájit dialog se státní mocí. Vnímali, že církev má zaujmout angažovaný postoj k celospolečenským tématům. „My jsme byli jedni z mála, kteří jsme měli odvahu vnášet veřejné a politické otázky na synod ČCE. Tím, že se vytvořil mírový odbor, že jsme si byli blízcí, tak jsme se začali spolu setkávat, rodiny se setkávaly, a jezdili jsme také na prázdniny. Dostávali jsme se na synody. Protože jsme skoro každý uměli mluvit, tak vznikal často dojem, že Nová orientace všechno majorizuje, protože jeden povstal, pak druhý řekl: ‚Blbost‘, povstal třetí, čtvrtej… Tak stát na nás začal nazírat jako na nějaký spolek. A byly skutečně tendence uvnitř Nové orientace, že bychom mohli vytvořit jakési strukturované bratrstvo, ale k tomu nikdy nedošlo. Nová orientace se chovala tak, jako by nebyly problémy. Hleděla kupředu v naději s tím, že se evangelium prosadí v bližším či vzdálenějším horizontu. Byli to don Quijotové, kteří ale věděli, že země zaslíbená je něco jako Rajská zahrada, která neexistuje, ale zároveň to nejvzácnější, co má lidské pokolení, pokud není absolutní paradox, že my jsme se zrodili na této planetě, která létá vesmírem, je schopnost reflektovat, proč tu jsme a k čemu jdeme. Pokud je to žert kohosi nebo čehosi, nechť, ale takovým žertům já nevěřím, tady je příliš mnoho v sázce.“

Po odnětí státního souhlasu pro výkon duchovenské služby v roce 1974 pastoroval v kotelně. „To se stalo, protože jsme nedali pokoj na synodech. My jsme prostě byli zvoleni na synody a tam jsme zastávali tzv. staré názory. To je jedna věc. Druhá věc je, že když už jsme nebyli voleni jako členové synodů, tak jsme alespoň pokřikovali z balkonů, když někteří mluvili jako kolaboranti. Dělali jsme rámus, dělali jsme neklid, psali jsme rezoluce. Soudruzi nás viděli jako buňku, která rozsévá bacily. Státní správa už došla po likvidaci všelijakých nepřátel programově k církvi.“ Opakovaně odmítl nabídky Státní bezpečnosti ke spolupráci. V první vlně signatářů podepsal na konci roku 1976 Chartu 77 a záhy začal pracovat ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. „Přišel farářský kolega a předložil mi papír s textem. Já když jsem to přečet, tak jsem říkal, že proti tomu nic nemám. Už předtím jsme obdobné rezoluce odhlasovali a podepsali, to nebyla žádná zvláštní novinka. Tak jsem to podepsal. Nečekal jsem, že z toho bude takový rámus nebo hysterie, takže jsme počítali i s tím, že by nás i vystěhovali do Rakouska, což by byl tedy paradox, kdybych se tam vrátil.“

Alfréd Kocáb patřil mezi spolusignatáře řady lidskoprávních a za svobodu církví bojujících petic a prohlášení adresovaných státní moci. V polovině roku 1989 se jako první z křesťanských chartistů oficiálně vrátil do farářské služby, když byl zvolen farářem Českobratrské církve evangelické v Praze u Salvátora. Pro jeho přirozenou autoritu jej synod zvolil do pastýřské rady. Smysl farářské služby vždy spatřoval v následujících větách: „Faráři mají privilegium a samozřejmě i pokušení, že by mohli mít na podstatné věci dostatek času. Stýkají se s lidmi, moc úřednické práce není, i když samozřejmě i církevní aparát se byrokratizuje. Ale farář by měl být vyvázán ze všedních starostí a věnovat se lidem, jejich potřebám, být jejich zpovědníkem, naslouchat, aby lidi k němu mohli přijít a on měl čas. Aby farář seděl svým zadkem na faře a nelítal, já nevím kde. Prostě já jsem vždycky říkal: ‚Jsi farář, tak seď farářským zadkem na své židli. Buď tam. Když někdo přijde, tak ho přivítej.‘ Aby lidé věděli, že můžou někam jít. I když třeba každý není Jan Zlatoústý nebo apoštol, ale mít srdce pro druhé, to už je hodně. Kde se může člověk vyplakat… Aby takové místo bylo.“ V roce 1997 mu byla z rozhodnutí prezidenta Václava Havla udělena Medaile za zásluhy o stát I. stupně. Dnes žije s manželkou v Újezdu nad Lesy.