Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kobzíková (* 1943)

• narozena 4. března 1943 v Hlohovci na Břeclavsku

• v 50. letech rodiče vynuceně vstoupili do družstva

• absolventka gymnázia v Břeclavi a pedagogické školy v Boskovicích

• pracovala jako učitelka mateřské školy ve Staré Břeclavi

• působila ve folklorním souboru Břeclavan

• dlouholetým primášem Břeclavanu byl její manžel Josef Kobzík

Ludmila Kobzíková vypráví nejen svůj příběh, ale také příběh svého manžela Josefa Kobzíka. Vyrostla v zemědělské rodině v obci Hlohovec mezi Lednicí a Valticemi. Vystudovala gymnázium a pedagogickou školu, poté nastoupila coby učitelka v mateřské škole.

Její budoucí manžel pocházel z dobrých rodinných poměrů, vystudoval lékařství a věnoval se hygieně. Po studiích založil v Břeclavi folklorní soubor Břeclavan, v němž působila také pamětnice. Díky hudbě se seznámili a později uzavřeli manželství, díky hudbě také mohli opakovaně cestovat do zahraničí. Jedna z cest se jim téměř stala osudnou – když pašovali dopis od primáře valtické nemocnice pro jeho dceru, emigrantku. Oba čelili různým pracovním restrikcím, vážnější dopady na jejich životy však tato událost naštěstí neměla. S úlevou pak přivítali sametovou revoluci.

 

Folklor jí otevřel dveře do světa

Ludmila Kobzíková se narodila 4. března 1943 v Hlohovci na Břeclavsku, kde také absolvovala základní školu. Vyrůstala v zemědělské rodině moravských Charvátů (Chorvatů), která byla v 50. letech proti své vůli donucena vstoupit do družstva. Otec Jakub se vstupu do družstva bránil, nakonec jej přijela přesvědčovat delegace. Na otcův odpor doplatila sestra Marie, která musela opustit práci v Gumotexu a nastoupila pak jako průvodkyně na zámku v Lednici. Po základní škole zamířila Ludmila na gymnázium v Břeclavi a dále pak na pedagogickou školu v Boskovicích. Po absolvování definitivně opustila své zemědělské kořeny a začala pracovat v mateřské škole v Břeclavi. Klíčovou součástí jejího života se stal folklor. Zpívala a tančila v souboru Břeclavan, za jehož primáše Josefa Kobzíka se později provdala.

V roce 1961 se se souborem poprvé vypravila do zahraničí, do Itálie. Tam měli několik dnů zakázáno vystupovat, protože ženy z tanečního souboru měly červené sukně. Úřady si myslely, že tím propagují komunismus. Situaci se později podařilo vysvětlit a soubor, který do Itálie přijel s čistě lidovým programem, nakonec přece jen vystoupit mohl. O rok později pak vyrazili do Švýcarska, kde soubor navázal přátelské vztahy s tamějším milovníkem folkloru, který později navštívil také tradiční hody v Československu, v Tvrdonicích. Díky tomuto vztahu opakovaně vystupovali třeba ve švýcarském Lausanne.

 

Manžel Josef Kobzík

Josef Kobzík se narodil 18. března 1929 ve Staré Břeclavi a velký vliv na něj měl jeho otec, učitel, který hrál na cimbál. Dle vyprávění měl pěkné dětství a velmi dobré rodinné zázemí. Vyrůstal v Hovoranech, kam byl otec pracovně přemístěn. Manžel vystudoval gymnázium v Hodoníně a po něm pokračoval ve studiu medicíny v Brně. Během studií se zapojil do několika hudebních souborů, třeba do Slováckého krúžku. Po dokončení medicíny v Brně zůstal a současně založil v Břeclavi folklorní soubor.

Cimbálový soubor Břeclavan vznikl v roce 1954 a k jeho zakladatelům patřil i Josef Kobzík. Stal se vedoucím a zároveň primášem souboru a staral se o úpravy písní. Začínali zkoušet v hudební škole, později nad souborem převzal ochrannou ruku podnik Gumotex. Mezi první sólistky souboru patřila sestra pamětnice, Marie. Později k souboru přibyla také taneční skupina. Okolo roku 1960 soubor realizoval i některá “ideologická” vystoupení, například na podporu dožínek. Dále vzniklo pásmo k výročí osvobození Rudou armádou a Josef Kobzík k této příležitosti složil několik písní. 

 

Vyhnání z Brna

Po ukončení medicíny působil Josef Kobzík v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny, stal se hygienikem brněnských nemocnic. Vyjádřil však nesouhlas s okupací v srpnu 1968 a musel pak ze své pozice odejít do Břeclavi. V roce 1970 jej vyloučili z komunistické strany, do které vstoupil v roce 1968. “Měl své zásady, za které to pak v životě odnášel,” vzpomíná na manžela Ludmila Kobzíková. Na břeclavské hygieně nesměl po nějakou dobu zastávat žádnou vedoucí pozici, což se změnilo až v pozdějších letech.

Josef Kobzík se poprvé oženil ještě za studií. S první ženou Jarmilou měl syna Josefa. Když po vyloučení ze strany odešel do Břeclavi, s pamětnicí se už několik let znali z Břeclavanu. V roce 1972 se vzali, společně vychovali dvě děti. Svatba se však neobešla bez komplikací. Neproběhla v kostele, a věřící rodiče Ludmily proto na svatbu nepřišli a svazek neuznali. Ze stejných důvodů pak ani nepomáhali s výchovou dětí. Právě kvůli dětem musela pamětnice omezit své působení v souboru, který jezdil opakovaně do zahraničí.

 

Dopis, který zkomplikoval život

Kobzíkovi se znali s primářem valtické nemocnice Jelínkem, který je jednoho dne požádal o laskavost. Primář měl jedinou dceru, která i s manželem a dvěma dětmi emigrovala do zahraničí. Když měl jet soubor v roce 1982 znovu do Švýcarska, primář poprosil manžela, zda by jí za hranice odvezl dopis. V samotném dopise, který pamětnice s dovolením lékaře přečetla, pak krom obyčejných věcí stálo, že mají žít skromně, že k životu stačí krajíc chleba a hrnek mléka, a především aby si vážili svobody. Tato věta uvízla Ludmile Kobzíkové v paměti.

Manžel dopis brát nechtěl, ale pamětnice balila kufry, starala se u toho o malé děti a podle svých slov ho v kufru zapomněla. Na celnici v Mikulově se pak vždy vybíralo několik lidí, kteří museli jít na prohlídku zavazadel - mezi nimi byla i Ludmila. “Já jsem si v ten moment uvědomila, že tam ten dopis je,” vzpomíná. Později si situaci s manželem vysvětlovali tak, že byli vybráni k prohlídce na základě odposlechu, protože primář údajně dceru telefonicky informoval, že od nich dopis dostane.

Rodina musela nést důsledky. Pamětnice nesměla rok navštěvovat soubor, dostala důtku a zpívala jen na pohřbech. Manžel byl popotahován za protistátní činnost a nesměl několik let dostávat odměny. Jedinou “citlivou” větou v dopise přitom byla ta o svobodě. Josefu Kobzíkovi dokonce zakázali, aby dělal primáše a chtěli, aby přestal vystupovat. Proti tomu se ale vzbouřil soubor, který bez něj nemohl fungovat, a manžel tedy vystupoval dál.

 

Emigrace nepřicházela v úvahu

Josef Kobzík uměl francouzsky i německy a ve Švýcarsku mu dle pamětnice nabízeli, zda by nechtěl emigrovat. On ale emigrovat nechtěl a říkal: “Já kdybych tady zůstal, tak do roka zemřu.“ Jeden československý krajan, se kterým Josef Kobzík hrál na studiích, za ním jednou ve Švýcarsku přišel a chtěl si se souborem zahrát, ale Josef mu musel vysvětlit, že by je za to čekaly doma velké postihy. 

Po roce 1989 byl manžel rehabilitován a vrátil se do Brna, kde se věnoval nemocniční hygieně. Později působil jako ředitel hygieny v Hodoníně. Zemřel v roce 2000. Pamětnice na něj vzpomíná jako na muže, který pomáhal druhým a měl mezi lidmi přirozenou autoritu.