„V roce 1982 začali od dubna příslušníci Státní bezpečnosti obcházet ve školách všechny děti z našeho oddílu. Vyslýchaly je o činnosti, co děláme. Trvalo to do konce června. Mě si pozvali až na 1. července 1982. Když jsem tam volal, jestli by to nešlo dříve, samozřejmě že ne. Byl jsem předvolán na 1. července a třetího jsme měli odjíždět na tábor. Příprava probíhala normálně, ale já jsem nevěděl, zda na tábor odjedu. Když jsem tam na tu hodinu přišel, řekli mi, že ještě nemají čas, tak ať přijedu za hodinu. Tvrdá hodina. Když jsem se tam dostavil, přišli pro mě dva příslušníci, zavedli mě do dlouhé místnosti. Jeden se posadil do křesla u dveří a za celý výslech nepronesl ani slovo. Druhý si sedl zády k oknu a mě si posadil vpravo. Nevím, co to ze mě mluvilo. Nepoznával jsem se. Když položil první otázku, všechno ze mě spadlo, všechna nervozita, všechno, co se ve mně za ta léta nashromáždilo. Vzal jsem s sebou všechny diplomy, které jsme získali na pionýrských stezkách odvahy. Bylo jich hodně. V roce 1979 jsme jako oddíl vyhráli všechny tři chlapecké kategorie v okrese Hradec Králové. Já jsem vlastně nemluvil, to mluvil někdo jiný. Trvalo to asi hodinu. Když jsme byli u dveří, já jsem se ho zeptal, zda mi může říci, jak to celé vzniklo. ,Takové informace se nepodávají.‘ Ale podstatnější byla věta, která následovala. Zeptal jsem se: ,A nebylo by bývalo lepší, kdybyste vyslechli nejdřív mě, než děti?‘ – ,My máme svoje metody.‘ To byl závěr.”
„Nebylo slunce, viděl jsem tu desku a pak ještě něco, co nikdo neví. Tam, kde bylo užitkové ohniště, směrem k umývárně, ke kopřivám, jsou pochovaní Němci. Dozvěděl jsem se to od Franty Davida, Freda. Rusové bez milosti stříleli dvoutisícovou německou armádu.“
„První malér se stal až v roce 1980. V červenci 1980 byl u nás na návštěvě Stanislav Motl. Napsal o nás tento článek [ukazuje v kronice], ke kterému dal fotografii týpí. Nikoho nezajímalo, co děláme, zajímalo je to týpí. Vyšlo to ve čtvrtek a v deset hodin dopoledne mi děti volaly, že je někdo u brány. Šel jsem tam. Paní, ještě s někým, na mě vybafla: ,Co jste zač!‘ Bez pozdravu. Odpověděl jsem: ,To bych se spíš měl zeptat já vás.‘ Že prý je tajemnice krajského výboru SSM a předsedkyně krajské rady Pionýra. Ještě jsem ty noviny neviděl; jakmile se jí dostaly do rukou, už tam byla. Zajímavé je, že předtím nás navštívila kontrola okresního výboru KSČ, a nic proti tomu neměli. Procházela tábor, a když šla kolem týpí, kopla do něj a zeptala se: ,Kvůli tomuhle vám ještě nikdo nic neřekl?‘ Odpověděl jsem: ,Ne, neřekl.‘“
V přírodě není lež, ale opravdovost
Jiří Koblížek, zvaný Akela, se narodil roku 1938. Po druhé světové válce se stal členem skautského (vlčáckého) oddílu v Hradci Králové. Do zákazu v roce 1948 se účastnil pravidelné činnosti, poté se scházeli po domácnostech. V roce 1968 obnovil oddíl; po zákazu roku 1970 jej vedl tajně pod oficiální hlavičkou Pionýra. Po roce 1989 jej obnovil v rámci skautingu.