Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Venuše Koblasová (* 1940)

• narodila se 16. července 1940 v obci Markvarec, v okrese Louny

• po otcově smrti žila sama s maminkou

• pamatuje bombardování chemičky v Záluží za války

• viděla, jak Němci sestřelili spojenecké letadlo, které bombardovalo Most a Litvínov

• za války rodina zažila domovní prohlídku

• rodinný přítel sedlák Lorenc byl za ukrývání hospodářského přebytku popraven

• od 50. let žije Venuše Koblasová v Chomutově

• od 70. let pracovala v oboru geodezie

Markvarec za války

Venuše Koblasová, rozená Černá, se narodila 16. července 1940 v malé obci Markvarec u Loun. Matka Anička se do Markvarce vrátila po smrti svého muže, a malou Venuši tak vychovávala spolu se svými rodiči. Na práci chodila k sedlákovi Lorencovi, který vypomáhal rodině, aby mohla těžké období války přežít. Jedna z prvních vzpomínek, kterou, jak Venuše Koblasová říká, nezapomene celá obec, byl pád válečného letadla po bombardování chemičky v Záluží. „Začali tady bombardovat Litvínov a Most, tak honem, honem, celej Markvarec šel na vršek a viděl, jak letadla pouštěj bomby a jak to hoří. Některý letadla začaly hořet, jak je sestřelovali. Tak jsme viděli, jak to jedno letadlo začalo hořet, letělo směrem na Markvarec a tam asi tak kilák spadlo do lesa. Tak celá vesnice utíkala tam, jestli něco zachrání, ale nedalo se už nic dělat. Letadlo se zabořilo do země a pilot uhořel.“

Do školy začala chodit v Markvarci, ale počet žáků by nenaplnil celou třídu, takže se vyučování přesunulo do zhruba tři kilometry vzdálených Hřivic, kam děti docházely za každého počasí samy. „Nejhorší to bylo v zimě. To ještě nejezdily autobusy a v Markvarci ještě nebyla elektrika, tak jsme si svítili petrolejkou. Dolů to šlo, ale nejhorší to bylo do kopce v zimě tři kilometry tam a tři kilometry zpátky, a když byly závěje, vždycky jsme přišli, celý nohy mokrý.“

Domovní prohlídky braly životy

V době druhé světové války se obec Markvarec nacházela téměř na hranici a za polem už ležely Sudety. Domovní prohlídky byly obzvláště ke konci války na denním pořádku. Venuše Koblasová vzpomíná na zatčení sedláka Lorence, který obhospodařoval jejich záhumenek a byl rodině velkým pomocníkem. Zásoby obilí nechal čeledína schovat mezi dřevo. Když starosta obce dostal „echo“, že druhý den přijde kontrola, sedlák se šel ujistit, že je všechno dobře schované. Stopy ve sněhu jej však zjitra prozradily a nakonec byl popraven.  

Pamětnice zažila domovní prohlídku i přímo u nich v „baráčku“. „Co jsme měli, jsme měli tak nějak pro svou potřebu. Ale vím, že maminka jezdila třeba do Mostu pro mák. Přivezla mák. A teď šťára. Tak rychle, rychle, kam to schovat. To nebylo moc, tak půl kila. Tak maminku nic jinýho nenapadlo, tak to hodila do kamen, aby to spálila. Oni udělali prohlídku, všechno prolezli odshora dolů, všechno vyrachali, ale nic nenašli. A když odcházeli, tak ten mladší zůstal vzadu a říká: ‚To jste nemuseli, ten mák spalovat.‘“

V roce 1945 se rodina dozvěděla, že strýc utekl z totálního nasazení v říši, kde byl spolu s bratrem popraveného pana Lorence. „To už byl hnedle konec války, tak strejda Vláďa byl v Německu totálně nasazenej na práci. A když se blížili Rusové k nám, tak oni ještě s bratrem statkáře utekli spolu. Přišla veliká kontrola k nám, že jak se nepřihlásí na tu správu, tak nás odvedou a postřílejí nás. A shodou okolností za ty tři dny, co slibovali Němčouři, byl konec války.“

Chomutov v 50. a 60. letech

Po skončení druhé světové války si rodina pořídila na krátkou dobu malé hospodářství. Nakonec se ale matka s Venuší Koblasovou rozhodly přestěhovat do Chomutova. Pamětnice začala pracovat ve šroubárně v Žatci, kam z nového domova dojížděla. Její maminka si našla práci jako kuchařka v Údlicích. Politické události roku 1948 i následujících padesátých let stály na pozadí života mladé, pracující ženy. Na přelomu roku 1959 a 1960 se seznámila se svým budoucím mužem Josefem a přestěhovali se do domu ve Smetanově ulici vedle tehdejšího okresního národního výboru. 

Konkrétní vzpomínku má Venuše Koblasová na srpen 1968. „Ve tři hodiny ráno zvonek jako blázen. Říkám: ,Pepo, prosím tě, ňákej ožrala na nás zvoní! Co se děje?‘ Děda tedy šel otevřít a přišla mamka s Luďou. ,Je válka! Rusáci nás napadli.‘ Teď my kouknuli z okna před okres. Tam už auto Rusáků a nahoře seděli.“

Na žádné větší šarvátky nebo že by snad někdo při obsazení Chomutova vojsky Varšavské dohody zahynul, si Venuše Koblasová nevzpomíná. Okny „okresu“ však létaly papíry a obyvatelstvo se s vojáky snažilo hovořit a situaci jim vysvětlit.

Obávaná válka nakonec nepřišla. Venuše Koblasová nastoupila po mateřské dovolené v oboru geodezie, kde pracovala až do odchodu do důchodu. Společně se svým mužem, řidičem z povolání, vychovala pět dětí a nyní se těší z vnoučat i pravnoučat.

Příběh Venuše Koblasové byl natočen s laskavou podporou statutárního města Chomutov.